Byl to fundamentalista, salafista, wahhábista, džihádista, mudžáhid, nebo jenom islamista?

Islamismus bývá považován za ideologii, která se vedle ruského bolševismu a německého nacionálního socialismu postavila proti modernitě, liberální demokracii, svobodné tržní ekonomice a individualismu. Je to ale vskutku tak?                             

Islamismu je bohužel aktuálně mimořádně často skloňovaným slovem. Stoupenci této ideologie, tedy islamisté, se stali synonymem pro označení muslimských radikálů, teroristů i „prostých“ zločinců majících nějaký vztah k islámu. Obecná definice islamismu je složitá a není ani odborníky nikterak jednotně prezentována. To samo o sobě není žádný problém, co však vyvolává kontroverze, je příliš univerzální či zcela chybné používání toho slova, což je patrně zapříčiněno špatným chápáním základních principů, jakožto i neznalostí celé problematiky. K jejímu pochopení je třeba se vrátit více jak sto let zpět a sledovat vývoj muslimské společnosti v průběhu celého 20. století a na počátku nového milénia a v permanentním kontextu vnímat historická i současná specifika islámu.

Nejde jen o hru s politologickými pojmy a definicemi, podstatou je něco důležitějšího. Jde o to, přiřadit k určitým skupinám i jednotlivcům relevantní ideje a názory, ale hlavně snahy a skutky, a to tak, aby to bylo přesné a pravdivé. Cílem takové osvěty by mělo být, aby lidé nepodléhali zjednodušujícím, zkratkovitým a emotivně vytvořeným schématům. Člověk, který nedávno ve Francii zavraždil učitele, byl vrah, byl to muslim a jednal pravděpodobně na základě pohnutek souvisejících s jeho vírou. Média ho však označila za islamistu, čímž ho spojila s lidmi zastávajícími jisté nábožensko-politické vize, pro něž však není typickým projevem utínání hlav, ale jsou především představiteli určité opozice, která stojí i bojuje proti sekulárním režimům a společenským poměrům v muslimských zemích. Nazdařbůh vyřčená specifikace „islamista“ pak často evokuje schéma: muslim = islamista, v horším případě ještě = terorista (zločinec, vrah), což je právě ten zásadní problém.

Obecná shoda odborných náhledů panuje v tom, že islamismus značí politickou ideologii, tedy jakýsi politický projekt islámské společnosti, jemuž nadřazeným pojmem je v jistém smyslu islámský fundamentalismus. Fundamentalismus je také ideologie, jen poněkud širšího rámce. Nelze ovšem, ač se to bohužel někdy děje, vnímat jako fundamentalistické celé islámské náboženství. Islám samotný je určitá jednotná norma: ideál víry založený na monoteismu, ideál jednání vyjadřující osobní zbožnost a ideál společenských pravidel odkazujících na principy práva a spravedlnosti. Je to ovšem také mnohočetná tradice s různými proudy, podobami a rituály, která disponuje různými odpověďmi na různé otázky. Fundamentalismus je navíc pojem zcela obecný a týká se prakticky všech náboženství, přičemž termín samotný vznikl pro označení ortodoxních protestantů v USA na přelomu 19. a 20.stol.

Ideologie na rozdíl od obecných náboženských představ a víry formuluje tyto odpovědi jednoznačně a definitivně, přičemž nabízí jen autoritativní postoje v reakci na společenské problémy. Ideologie je vždy politická, protože obsahuje představu, jak by měla společnost vypadat. Islámský fundamentalismus má mnoho tváří, jeho nositeli mohou být muslimské charity, mezinárodní společnosti i teroristické organizace. Fundamentalismus však stojí často v otevřeném a násilném konfliktu k jiným podobám islámu, může být v rozporu s lokálními tradicemi, liberálními proudy, súfismem a jinými duchovními cestami, stejně jako s jinou podobou fundamentalismu, což reprezentuje třeba konflikt mezi sunnou a šíou.  Zejména kontroverzní saúdský fundamentalismus nahlíží na islám jako na jednolité náboženství s jediným správným výkladem a staví ho do opozice s modernitou, napadá reformní snahy, ale třeba i šíity, súfije a mnohé jiné minoritní náboženské proudy.

Islamismus je, jak už bylo řečeno, v rámci fundamentalismu politickým projektem islámské společnosti, jako je třeba salafismus projektem náboženským. Jde o směr, který je již po několik desetiletí především výrazem reakce na vliv nemuslimského světa pocházejícího ze strany západní společnosti. Donedávna se však islamismus projevoval téměř výhradně „interně“, tedy jako určité protestní hnutí proti politice režimů v muslimských zemích, ve kterých panovala koloniální nadvláda a posléze po dosažení nezávislosti se k moci dostaly vlády prosazující sekulární principy a tím i určitý odklon od některých zásad islámu a norem islámského práva, čímž byl vždy zásadně ovlivněn i vývoj příslušné společnosti. To stále bezvýhradně platí, jen se v rámci mnohých interakcí a díky prolnutí muslimského a nemuslimského světa stal tento fenomén globální problematikou. 

Počátky projevů islamismu nacházíme u následovníků duchovního Mohammeda Ibn Abd al – Wahhaba na území vnitrozemí Arabského poloostrova ve 40. letech 18. století. Wahhábismus, což je vlastně pouze pejorativní označení salafismu, měl nejprve pouze náboženský charakter, až později se „isalamizoval“, a to zapojením do politiky. Je zajímavé, že více jak o sto let později se naopak mnozí islamisté počali „salafizovat“, neboť pro své islamistické projekty náhle potřebovali radikální náboženské dogma. Islamizovaný salafismus se tak posléze (v 19. a 1. pol. 20.stol.) stal ideologií národně osvobozeneckého boje proti britské či francouzské koloniální nadvládě, a to nejen na Arabském poloostrově. Za islamisty jsou považováni i mahdisté bojující v Súdánu v 80. a v 90. letech 19. století proti nadvládě Egypta, podporovaného Velkou Británií.

Za první „čistokrevné islamisty“ však považujeme egyptské Muslimské bratrstvo. Jeho působení učinilo již v prvých desetiletích od založení v Ismailii r. 1928 z Egypta hlavní základnu islamismu ve světě. Egyptští Muslimští bratři sloužili za předlohu pro pozdější činnost mnoha jiných islamistů v zahraničí, hlavně v Alžírsku, Palestině, Saúdské Arábii a Sýrii, kam se také v dobách, kdy byli různými režimy pronásledováni, často uchylovali. Jejich vůdce a zakladatelem byl Hassan al-Banná. Činnost bratrstva byla zakázána, členové stíháni a Banná posléze zavražděn. Po převratu Svobodných důstojníků r. 1952 a v době Násirova režimu bylo nejdříve Bratrstvo tolerováno, ale později jako mocenský konkurent postaveno mimo zákon. Nikdy ovšem nezaniklo, posléze sehrálo významnou roli v období po „Arabském jaru“ a působí dodnes.

2. pol. 20. století byla ve znamení mohutného rozvoje islamismu a tento stav trvá a sílí do dnešních dnů. Islámský svět je „nemocný“ fundamentalismem, což konstatují i mnozí muslimové, neboť právě jich se to dotýká především. Přes všechny problémy jsou pro Západ projevy islamismu zcela zanedbatelné v porovnání s tím, co mnohde způsobují islámskému světu. Obecná podstata tohoto stavu spočívá v tom, že se ve výše uvedené době v muslimském světě jaksi přežily sekulární režimy, zdiskreditovaly se, odtrhly se od společnosti, příliš se westernizovaly, odpoutaly se od tradičních islámských principů a na tento proces měla jistě vliv i celosvětová liberálně-demokratická vlna, která se ovšem ve světě islámu projevila zcela jinak než třeba v postkomunistických zemích.

Poněkud sice odbíhám od tématu, ale přijde mi v této souvislosti nutné konstatovat, že Západu (a někdy i Východu) byly mnohé sekulární, proevropsky orientované režimy (Egypt za Mubaraka, Sýrie za Assadů, Irák za Saddáma, Írán za šáha Pahlavího, Turecko v časech kemalismu apod.) velmi sympatické, což ovšem neznamená, že to stejně vnímala většina obyvatel příslušných zemí. Byly to mnohdy tvrdé diktatury a v odporu proti nim se počaly spojovat síly založené na demokratických principech se silami náboženskými. Dnes, v roce 2020 a na tomto místě to může působit zvláštně, ale ke konci 20. století se v mnohých zemích ideály svobody pojily s návratem k náboženské tradici a koránským principům. Islamisté tak dostali punc bojovníků za svobodu.

Je těžké to však hodnotit paušálně, jsou zde totiž velké rozdíly v čase i v různorodosti situace v příslušných zemích. Islamismus ajatolláha Chomejního, který islámskou revolucí v roce 1978 počal zcela zásadně měnit charakter Íránu, je těžké srovnávat s islamismem, ze kterého povstala Erdoganova AKP v Turecku nebo s islamismem Mursího, jehož jako představitele Muslimského bratrstva nakrátko vyneslo do čela státu egyptské „Arabské jaro“ a k dokreslení celého spektra může posloužit islamistická Strana obnovy (Hizb an-Nahdá), která je v Tunisku nositelkou vcelku úspěšného demokratizačního a obrodného procesu.  Zrovna tito tuniští islamisté mají k náboženským fanatikům a teroristům opravdu hodně daleko.

Jak už bylo naznačeno v úvodu článku, islamismus je živen tím, proti čemu se vymezuje. Může to být trvalá opozice proti režimům, dříve koloniálním, dnes sekulárním, ale probouzí ho také různé jiné impulsy. Islamistická hnutí byla třeba velmi posílena frustrací z prohraných (nebo obecně neúspěšných) válek arabských států s Izraelem, zvláště tzv. šestidenní válka v roce 1967 měla za následek vznik různých islamistických skupin v Sýrii, Libanonu a na palestinských územích. V Egyptě pak v té době došlo k zásadní renesanci Muslimského bratrstva. Zcela specifickým projevem islamismu se posléze stal Islámský stát (ISIL), který ideál vzniku islámské společnosti dotáhl k „dokonalosti“, ovšem bez obecné podpory převážné části právě islámské společnosti, a to včetně kultivovaných islamistů. Po jeho porážce se z pohrobků ISIL vytvořilo mnoho organizací a skupin, které je ovšem mnohdy vhodnější nazývat pouze teroristy, protože teror a násilí nejsou jejich politickými prostředky, ale spíše cílem a smyslem jejich činnosti a existence.

Současná problematika islámu je velkým tématem, ke kterému se věcně vyjadřují odborníci i poučení laici, publicisté i politikové, ale také v emotivní rovině lidé ovlivnění spíše nenávistnou propagandou než relevantními informacemi, které by měly obecně působit více na úvahy než na emoce. Islamismus je v tomto kontextu chápán jako zločinný projev, a ne jako zcela běžná ideologizace a politizace náboženství. To neznamená, že bychom se k islamismu měli stavět pozitivně, takovéto využití víry je vždy škodlivé, a to v případě jakéhokoli náboženství. Dlouhá staletí se takto projevovalo i křesťanství, judaismus, hinduismus ale i třeba buddhismus. Bylo to mimo jiné proto, že tato náboženství byla (a mnohde stále jsou) zcela neoddělitelná od politiky, státní správy, zákonných a společenských norem i běžného života lidí.  V „křesťanském světě“ je již role náboženství většinou docela jiná, ale ve „světě islámu“ to tak není, což je také často podstatou nepochopení a konfliktů. 

Vyhlásí-li někdo boj proti islamismu, vyhlašuje absurdní boj proti větrným mlýnům. Je zcela zásadní a správné požadovat od muslimů dodržování zákonů a obecných norem těch zemí, ve kterých žijí, je ovšem také nutné respektovat jejich právo na víru a vyjadřovat k ní stejný respekt, jako je od nich požadováno respektování jiných náboženských projevů či ateismu. Integrace stávajících i nově příchozích muslimů nespočívá v potlačení jejich identity a ve snaze vnucení jiné identity, ale pouze ve vyžadování respektu a vyjadřování respektu. Takový proces je a bude nutně zatížen řadou problémů. Myslím si, že není namístě předstírat, že problém je v nás, a ne v problematických muslimech, ale je nepatřičné a také velmi nešťastné deklarovat, že problém je v samotné podstatě jejich víry. Jednak to není pravda, a pokud to tak vypadá, tak je to jen aktuální místní stav, a jednak je to jen přiléváním oleje do ohně, tedy vytvářením prostředí nesnášenlivosti a nepochopení.

Islamismus by se také neměl zaměňovat za islámskou ortodoxii. Ortodoxní náboženské proudy a komunity věřících existují v každém náboženství, a přestože to mohou být obecně problematické skupiny lidí, tak to nemusí být žádní radikálové, natož pak teroristé. Projevem islamismu nebývají ani činy fanatiků, z různých důvodů frustrovaných jedinců či prostých zločinců, ale radikální islamisté mohou na tyto lidi působit, vymývat jim mozky, přesvědčovat je, že jinověrci jsou jejich nepřátelé a motivovat je ke spáchání hrůzných činů. Tito lidé by měli být chápáni jako ti skuteční nepřátelé společnosti, ve které jsou zastoupeni i muslimové, a nejsou to ti, kteří připlouvají na gumových člunech, ale často ti, kteří jsou dobře vyškoleni a zaplaceni a třeba i vybaveni diplomatickými pasy. Jsou jistě i muslimové, kteří sní o islamizaci celého světa, ale ti na špinavých pařížských předměstích mají asi docela jiné problémy.

Jsem přesvědčen, že islamismus principiálně nepatří do zemí, které nejsou islámské, protože politický systém a řád nemá ovlivňovat ani majoritní náboženství, natož pak náboženství menšin a přistěhovalců, od kterých lze požadovat určité přizpůsobení se. Islamismus v muslimských zemí se pak může projevovat velmi různorodě a na základě toho je ho také třeba vnímat a hodnotit. Je z mého pohledu zcela absurdní na jedné straně chtít po evropských muslimech, aby třeba zavrhli neškodné atributy své víry a na druhé straně se z politicko-ekonomicko-vojenských pohnutek bratřit se Saúdskou Arábií, která je již roky exportérem jedné z nejnebezpečnějších podob islamismu, tedy salafismu (wahhábismu), k jejímuž šíření využívá takřka neomezené prostředky a nepochopitelnou loajalitu ze strany mnohých zemí euroatlantického prostoru. Problémem totiž není islám a jeho prolnutí se společností a správou státu muslimských zemí a s životem komunit kdekoli jinde, ale jen jeho radikalizace a nesnášenlivost, která není podstatou, ale jen specificky vytvořeným nebo exportovaným elementem. 

Poznámka:

V názvu článku jsou použity výrazy „džihádista“ a „mudžáhid“, které na rozdíl od pojmů „fundamentalista, salafista, wahhábista a islamista“ nejsou v textu vysvětleny. Oba obecně vyjadřují totéž, tedy účastníka džihádu. Význam slova „džihád“ je široký a používá se i pro nenásilné úsilí šíření islámu, ale tento pojem se v Evropě vžil pro označení náboženské války, čemuž odpovídá i vnímání džihádistů a mudžáhidů, přičemž druhým názvem se označují zvláště geriloví bojovníci v Pákistánu a Afghánistánu.

Významné zdroje:

Ernst Nolte: Islamismus, třetí radikální hnutí odporu

Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský: Stíny minaretů

 Vít Štaif: Islamismus. Od založení Muslimského bratrstva směrem k jeho současným představitelům

Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský, Pavel Ťupek: Islámská čítanka

Luboš Kropáček: Duchovní cesty islámu

Albert Hourani: Dějiny arabského světa