Čtvrtek 22. dubna 2021, svátek má Evženie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 22. dubna 2021 Evženie

Tenkrát na blízkém Východě (1. kapitola: Směr Nová Sedlica)

28. 03. 2021 13:47:46
Tyhle více jak čtyřicet let staré události jsem počal zaznamenávat již před lety po přečtení Durrellovy knihy O mé rodině a jiné zvířeně, neboť mě napadlo, že jsem kdysi zažil sice něco docela jiného, ale zároveň velmi podobného.
  1. kapitola: Směr Nová Sedlica

...neprostupné jsou karpatské hvozdy, bohaté na zvěř všelikou, řeky rybné a obyvatelé pohorských dědin rázovití...

(Miloš Kybal)

„Největší lotři z celého východního Slovenska byli postupně vytlačováni stále více na severovýchod proti proudu řeky Cirochy, až se dostali do zapomenutého podhorského údolí, kde založili osadu, kterou příznačně nazvali Zboj. Po čase se ukázalo, že někteří osadníci jsou natolik divocí, že s nimi ani v této trestanecké kolonii není k vydržení, vyhnali je tedy z osady dál proti proudu říčky až k úpatí hor, kde si tito vyvrhelové zbudovali tábor, který později nazvali Novou Sedlicí. A tam právě, hoši, jedeme!“

To vyprávěl Miloš Kybal v salónku restaurace Hajnovka na pražských Vinohradech. Pil právě šesté pivo. Já pil šestou limonádu, protože mi bylo teprve nedávno třináct a visel jsem Milošovi na rtech. Byl to velmi osobitý vypravěč, vkládal do svého vyprávění s tématem často nesouvisející historky a citáty, používal slova a obraty, které jsem do té doby neslyšel, a slyšet jsem je ani nemohl, protože on sám byl jejich autorem. Mluvil sice jakoby ke mně, ale dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet přes půl lokálu.

„Cinofy, měděny, olofjeny a fon ta kurfa šelesnik“, řekl Miloš, když mne uviděl poprvé a dodal: „šelesnik druhy.“ Až v Milošově nepřítomnosti mi táta vysvětlil pointu, vlastně jenom část pointy. Způsob, jakým z našeho příjmení vytvořil švejkovského Železníka, nebyl zcela patrný a dost možná by toho nebyl schopen, i kdyby chtěl, ani on sám. Osudy dobrého vojáka Švejka jsem však musel urychleně začít číst, abych vůbec v rozhovorech s Milošem chápal, o čemže je řeč. Záhy jsem však pochopil, že bych toho musel přečíst, a hlavně zažít daleko více.

Byla středa večer a salónek této restaurace byl místem pravidelné schůzky členů Entomologické společnosti při Československé akademii věd. Náhodný návštěvník by však mohl usoudit, že největší opilci z celé restaurace byli separováni v salónku, aby nebudili veřejné pohoršení, a nebyl by až tak daleko od pravdy. Profesionální i amatérští entomologové se tady jednou týdně scházeli a pod záminkou setkávání odborníků a vědeckého bádání se zde opíjeli. Miloš Kybal a můj otec nebyli výjimkou. Já jsem se zúčastňovat nesměl, moje matka už tak dost těžce tyto středy vydýchávala. Dnešek byl však výjimkou, neboť měla probíhat koordinační porada před chystanou expedicí na východní Slovensko.

Nejezdí tam autobus ani vlak, není tam zavedena elektřina, přestože nám v Rudém právu tvrdí, že je Československo stoprocentně elektrifikováno již od padesátého osmého, mluví tam zcela nesrozumitelným jazykem a každý tam vlastní z poslední války minimálně jednu střelnou zbraň.“

Takové a podobné hlášky dával Milošek k lepšímu. Byl rok 1979 a já jsem měl pocit, že odjíždím na výpravu do střední Afriky.

O několik dní později jsem již stál u okýnka na chodbičce před kupé lehátkového vozu rychlíku Laborec. Postavil jsem se tam krátce po odjezdu z Hlavního nádraží a s kratšími přestávkami jsem tam vydržel až do Humenného. Čtrnáct hodin. Milošovi s tátou došlo zakoupené pivo za Pardubicemi, z bufetového vozu se vrátili se zásobou u České Třebové a za Zábřehem usnuli klidným spánkem opilců. Několikrát během noci odvrávorali na toaletu a definitivně se probudili až za Košicemi. Dva ze třech spolucestujících v kupé měli podobný cestovní program a nebyli proto nikterak pohoršeni. Zapřádali družný hovor a nechávali výměnou za „Plzeň“ kolovat jakýsi destilát. Starší dáma uzavírající šestici cestujících v místenkovém kupé 1. třídy odešla i s kufrem před Kolínem a již se neobjevila.

Nádraží v Humenném nepůsobilo nikterak exotickým dojmem, navíc jsem v této oblasti již na několika krátkých „fakultativních“ výpravách byl. Nezvyklé bylo snad jen zcela neúměrné množství drážních zaměstnanců na tak malé nádraží, kteří byli z velké části koncentrováni v nádražním bufetu. V osm hodin ráno pili pivo a mnozí ho prokládali borovičkou. Mezitím, co dospělá část expedice pila své ranní vyprošťovací, já jsem zvolil vydatnou snídani. Nebyl jsem ohledně jídla rozmazlený a v sedmdesátých letech se i v českých restauracích jedlo leccos, ale to, co jsem našel v misce s kotlíkovým gulášem, mě docela překvapilo. Kromě zbytků všeho, co dům dal, splýval na hladině podlouhlý kus vepřové kůže s třícentimetrovými chlupy a na dně misky leželo několik větších kostí. Chtěl jsem se prezentovat jako jedinec připravený na náročné zkoušky v divočině, a tak jsem začal jíst.

„Jaký to je?“ zeptali se Miloš s tátou unisono.

„Jo, dobrý, ostrý!“

Nabral jsem další lžíci a táta vrhnul přes moje rameno do guláše zcela nevěřícný pohled. Beze slova mi vzal misku a daleko od těla ji nesl k výčepu. Výčepní se tvářil empaticky, ale reklamaci patrně nerozuměl. Otec divoce gestikuloval. Pro nás pantomimický výstup byl ukončen tím, že výčepní vzal mou lžíci, zalovil v plastové misce a nabral si hutné sousto. Plnými ústy degustoval a krčil rameny. Guláš se zjevně neodchyloval od místního standardu. Opustili jsme bufet, aniž bychom dopili. Táta byl gurmán, ale taky trochu fajnovka. Poprvé jsem zapochyboval, jestli je vůbec připravený na pobyt v této divočině?

Z Humenného jsme pokračovali rezavou červenou lokálkou do Sniny. V okamžiku, kdy jsme přijížděli k nádraží, Miloš vstal a na celý vagón pronesl dialog sám se sebou:

„Odkiaľ si? Z Trebišova, odtiaľ matka Ježišova,“ načež se posadil a začal balit prázdné láhve od Zlatého bažanta do nákupní tašky. Spletl si při této příležitosti Sninu s jižnějším Trebišovem, ale vůbec mu to nevadilo. Na Sninu se moc nepamatuji, možná, že tam něco zajímavého bylo, ale pochybuji, že tam kdy žil nějaký světec, což patrně platí i pro Trebišov.

Z tohoto městečka, jehož nádraží bylo velmi podobné humenskému, včetně padesáti nádražáků v bufetu, jsme pokračovali dalším motoráčkem do obce Stakčín, ve kterém definitivně končila železnice, a potom autobusem do již zmíněné vesnice Zboj. Vzdušnou čarou je to ze Stakčína sotva dvacet kilometrů, ale údolími s neuvěřitelným počtem odboček to trvalo přes dvě hodiny. Když jsme nastoupili do autobusu, poprvé jsem si uvědomil, že si Miloš Kybal třeba vůbec nevymýšlel. To, co se tady dělo, mě přesvědčilo, že již nejsem ve střední Evropě druhé poloviny 20. století.

Lidé, starší v jakýchsi prostých krojích, se s neuvěřitelným množstvím různých zavazadel postupně skládali do staré Karosy. Někteří zavazadla jenom uložili v autobuse a po přátelské konverzaci s řidičem si šli po svých. Z živých zavazadel s námi vyrazila do Zboje pouze drůbež: slepice, husy a kachny, ovšem v průběhu cesty přibyla a následně ubyla i dvě jehňata. Všichni cestující mezi sebou družně brebentili, leč nerozuměl jsem jim ani slovo. Z pohledů však bylo patrné, že ústředním tématem hovorů jsme my tři. Po půl hodině jízdy se osmělil první domorodec s neotřelou otázkou:

„A kuda idětě tuna?“ A na druhý nádech dodal: „A zkadial ste prichodili tuna?“

Při hovoru s námi se snažil mluvit slovensky, rusínskými výrazy si vypomáhal jen občas. S výrazem profesionálního cestovatele, znalce poměrů a vedoucího expedice odpověděl obratem Miloš:

„My prichodíli z Prahy a jeděme do Novoj Sedlice.“

„Fí ha!“, zvolal tazatel.

„Fí ha, jupí!“, kontroval Miloš.

Později jsem se ho ptal, proč odpovídal na běžně používané slovenské citoslovce údivu fí ha tím samým citoslovcem s přidáním evidentně anglosaského jupí. Odpověděl mi, že tento obrat ve formě pokřiku používala jakási horská průvodkyně, když byl před lety na rekreaci ROH v Tatrách. Tím se vše vysvětlilo. Nutno říci, že od té chvíle jsme fí ha jupí používali neustále při jakékoli činnosti.

Do Zboje jsme dorazili již jako hvězdy dne. Nebyl jsem na takovou popularitu zvyklý, takže jsem byl poněkud zaražený, zvláště pak jsem ale nebyl zvyklý, že by v linkovém autobusu kolovala lahev s kořalkou. Dostala se do ruky i mně, ale přes pobízení jsem se nenapil. Obsah butylky podezřele páchl, a já si při této vzpomínce upamatovávám, že po podobné samohonce jsem o několik let později a o několik kilometrů západněji viděl svět téměř celý den jen v odstínech šedi.

Náves nebo spíše točna autobusu ve Zboji mi připomněla Werichovu pohádku Fimfárum, konkrétně onu pasáž s vesnicí Nejdedále. Ve Zboji končilo vše. Silnice, telefonní i elektrické vedení a tím patrně i civilizace. Stáli jsme na té prašné točně s těžkými batohy a podle Miloše a ve shodě s mapou zbývalo do Nové Sedlice ještě osm kilometrů. Moji dva dospělí společníci balancovali dnes již podruhé na hranici opilosti, takže cesta pěšky se mi nejevila úplně reálnou.

Z přemítání nás vyrušil policejní gazík, který tu znenadání prudce zastavil a zvířil oblaka prachu. Dva příslušníci pohraničního oddělení Veřejné bezpečnosti si nás zkoumavě prohlíželi. Co jim Miloš vyprávěl, nevím, zaslechl jsem opakovaně jen jakési magické slovo „dulhún.“

Za malou chvíli jsme společně s našimi zavazadly spočívali pod plachtou na korbě auta. Byl jsem trochu zklamán, neboť jsem se domníval, že dle vývoje situace budeme pokračovat koňmo a je třeba říci, že z koně bychom nebyli zdaleka tak vyklepaní jako z jízdy tímto terénním vozidlem. Nešlo mi z hlavy to „dulhún“ a tak jsem se zeptal Miloše:

„Miloši, to bylo indicky?“

„Co?“

„No to dulhún.“

„Hele, Šelesnik, tak se jmenuje největší místní sedlák, už jsem u něj spal.“

Později se navíc ukázalo, že jeden z příslušníků byl Dulhúnův zeť, ale patrně i bez toho bychom měli odvoz zajištěný.

Už před tím jsem byl v jakémsi valašském skanzenu, ale to, co jsem spatřil po vysednutí z korby gazíku, bylo docela jistě naprosto autentické. Dřevěnice rozházené podél potoka a po příkrých stráních, halabala stlučené ploty, pastviny s dobytkem a louky s osekanými rozvětvenými kmínky bývalých stromů coby konstrukce na sušení sena, rozeseté jako majáky po poloninách. Na prostranství před hospodou policejní gazík rozehnal snad stohlavé stádo koz, které teď debilní obecní pasák s hýkáním sháněl dohromady. Později jsme zjistili, že různě postižených je zde neúměrně mnoho, což jsme pravděpodobně správně přisoudili izolovanosti vesnice.

Esembáci vesele odjeli s přesvědčením, že se brzy potkáme, a to nejpravděpodobněji hned dnes večer v hospodě. Východní hranice byla ze strany československých úřadů v té době střežena jen velmi formálně, neboť na rozdíl od té protější by se ji snažil ilegálně překročit asi jen úplný šílenec.

Teď však bylo třeba vyřešit otázku, kde, respektive u koho, budeme po dobu expedice bydlet. Nebyl jsem schopen pochopit, jak to uděláme, aby nás, cizí lidi, někdo dobrovolně nechal u sebe spát.

„Klid, Šelesnik, my budeme ti, kteří si budou vybírat nocleh,“ rozptyloval moje obavy Miloš.

Jediným, a tudíž zcela zásadním místem společenského a kulturního života osady byla místní zakusočna. Objekt s tímto ukrajinským pojmenováním restaurace stál nedaleko. Architektonicky byl poznamenán všemi stavitelskými styly posledních několika desetiletí od lidového stavitelství Zakarpatie až po socialistický realismus a fantazii provozovatelů. Fasáda se ze tří stran ztrácela za sloupci prázdných bas od borovičky a zadní trakt tvořil dvorek se zdí, ke které se, jak jsem později zjistil, chodilo čůrat.

Vnitřek lokálu si však už nic nezadal s divadelními kulisami z Nikoly Šuhaje Loupežníka. Jedna veliká místnost byla zároveň výčepem, kuchyní a obývákem provozovatele, což bylo patrné především z toho, že v nejvzdálenějším koutě místnosti byla postel, v níž ležela pod peřinou zcela apatická stařena. Tenhle výjev jako z Tajemného hradu v Karpatech mě jenom utvrdil v tom, že jsem rovnýma nohama vstoupil do jakéhosi dobrodružného románu.

V hospodě se v několika obměnách opakovala situace z autobusu, ve vzduchu však visela všeobecná nervozita vyvolaná dosud nevyřčenou otázkou: U koho vlastně budou ti lidé z Prahy spát? Bylo kolem šesté a návštěvníků „zakusočné“, všech dospělých a mentálně způsobilých mužů z Nové Sedlice se zmocňovalo vzrušení. V sedm hodin se začaly tvořit hloučky, ve kterých se divoce gestikulovalo a hulákalo. V půl osmé padla první rána. V osm již byla situace zcela nepřehledná. Seděli jsme sami u stolu, před každým z nás včetně mě stálo několik nevypitých panáků borovičky, které nám postupně objednávali všichni zdejší majetní hospodáři, a sledovali jsme, jak lokál opouštějí páry či skupiny mužů rozhodnutých si to venku rozdat.

V půl deváté nastala zásadní změna. Z venku zazněl zoufalý křik několika mužů a vzápětí se do lokálu přivalil asi dvoumetrákový chlap s dvojitým hákem místo pravé ruky, kterým se kolem sebe oháněl. Vzhledem k asi třímetrovému rozpětí paží byli všichni v několika vteřinách z hospody venku. Rotace ruky s hákem ustala, muž nás pozdravil a klidně nám sdělil, že dnes, jakož i ostatní dny našeho pobytu budeme bydlet u něho. Ani my, ani nikdo z vracejících se Novosedličanů toto sdělení nehodlal nikterak rozporovat. Onen muž ani já jsme v té chvíli netušili, že právo na moje ubytování bylo toho večera vybojováno na následujících patnáct let.

Nastal čas na usmíření, které bylo stvrzeno několika stakany, načež nám ten hromotluk po chvíli opatrně naznačil, že je čas dopít, abychom se ubytovali za světla. Co se dělo dál, na to si vzpomínám jen velmi matně. Pamatuji si jen, jak jsme s vítězem soutěže o hlavní výhru večera – nás tři – s panem Hopčakem odcházeli z hospody, přičemž mě nesl přehozeného přes rameno, na háku měl zavěšeny naše těžké batohy a volnou rukou poponášel mého otce a Miloška.

Probudil jsem se druhý den ráno v bílé voňavé světnici s usilovnou bolestí ve spodině lebeční. Spal jsem na jakémsi otomanu přikrytý obrovskou prachovou peřinou. Táta s Milošem hlasitě oddychovali na manželské posteli na druhé straně světnice. Všechno vypadalo jako v tom skanzenu: podlaha z hrubých fošen, nabílené velmi nerovné stěny, malá okna s muškáty, několik obrázků pravoslavných madon, jedna bytelná skříň, stará truhla a stolek s vázou a petrolejkou. To bylo vše.

Během prohlídky místnosti se počali probouzet i moji společníci. V průběhu dopoledne pak bylo přes Hopčakovy protesty a mezi zapřísaháváním se několika pravoslavnými světci dohodnuto, že se ze sváteční izby přesuneme na seník, nocleh to ještě romantičtější, ovšem pod podmínkou, že každému obyvateli Nové Sedlice osobně sdělíme, že to bylo naše rozhodnutí, a že sváteční pokoj máme stále připravený. Až odpoledne, po vydatném obědě u Hopčakových, jsme začali naplňovat vědecký program expedice.

Autor: Jiří Turner | neděle 28.3.2021 13:47 | karma článku: 19.07 | přečteno: 435x

Další články blogera

Jiří Turner

Dětská běsítka

Pokrok, o kterém je známo, že se nedá zastavit, káže, že děti se nemají bít a strašit. Jsem z generace, která byla bita a strašena, což se na ní podepsalo tím, že umíme schytat nějakou tu ránu a také se až tak moc nebojíme.

22.4.2021 v 10:36 | Karma článku: 20.20 | Přečteno: 431 | Diskuse

Jiří Turner

Za podporu An-Nusra 14 let vězení, za podporu ruského terorismu potlesk na otevřené scéně?

Vypadá to, jako by některé z nás trápila více podpora syrských povstalců proti Asadovu režimu než podpora ruského režimu, který vyvíjí na našem území a na území našich spojenců nepřátelskou činnost mající charakter terorismu.

21.4.2021 v 11:37 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 299 | Diskuse

Jiří Turner

Stačí panu prezidentovi týden na vystěhování z Hradu i z Lán? (glosa)

Má prý hodně knížek a sám vím, jak to trvá je dobře zabalit. Naštěstí má doma Kaťušu a ta mu jistě pomůže. Pochopitelně jako všichni realisté předpokládám, že Miloš Zeman bude abdikovat a požádá v Rusku o politický azyl.

20.4.2021 v 9:38 | Karma článku: 43.14 | Přečteno: 7532 | Diskuse

Jiří Turner

Tenkrát na blízkém Východě (6. kapitola: Stužica magická)

„Procházka pralesem je procházkou v mysli Boha, který sice má plán, ale tolik nápadů, že neví, jestli je má realizovat postupně, nebo všechny najednou. Člověka pak z toho pralesa můžeš vyrvat snadno, hůř vyrveš prales z člověka.“

18.4.2021 v 11:15 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 143 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Milan Hrdlička

Diving

Potápění na Filipínách! Báječné... Turista si ovšem může mnohdy připadat jako chodící bankomat, který bývá domorodci v pravidelných intervalech zkasírován. Úžasné Filipíny! Jedinečné zázraky tropické přírody...

22.4.2021 v 8:01 | Karma článku: 13.52 | Přečteno: 219 | Diskuse

Jaroslav Müllner

Jak je nebezpečné nesbírat zkušenosti

Sbírat zkušenosti se vyplatí v každém věku. I zralého muže mohou velmi obohatit poznatky z rozvinutých zemí, třeba z Anglie. A to i v oblastech, kde by člověk nějaké poučení ani nehledal.

20.4.2021 v 13:10 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 387 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

První kontakt ,aneb kdo z vás může říci ,já vám to říkal

Je mi smutno z toho jak to vše dopadlo :Co vše jsme si jako národ nechali do budoucna sebrat .Pokud tohle má být změna ,tak se ptám co se změnilo.

20.4.2021 v 6:03 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 265 | Diskuse

Zdeněk Fekar

Poslední týden přiměřených depresí Zory Š.

„Děkuju, drahoušku, jakmile to půjde, musíme udělat naši každoroční schůzku o akci, kterou pak zase zrušíme. Chybí mi to, amigo. Hlavně to zdraví, hlavní i pohlavní.“

18.4.2021 v 17:32 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse

Jiří Turner

Tenkrát na blízkém Východě (6. kapitola: Stužica magická)

„Procházka pralesem je procházkou v mysli Boha, který sice má plán, ale tolik nápadů, že neví, jestli je má realizovat postupně, nebo všechny najednou. Člověka pak z toho pralesa můžeš vyrvat snadno, hůř vyrveš prales z člověka.“

18.4.2021 v 11:15 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 143 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz