Čtvrtek 22. dubna 2021, svátek má Evženie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 22. dubna 2021 Evženie

Tenkrát na blízkém Východě (2. kapitola: Hore do hory)

1. 04. 2021 18:42:53
„Když sem přijedete, máte pocit, že byste zde chtěli strávit zbytek života, po týdnu se začnete těšit domů, při odjezdu toužíte se sem opět vrátit, ale jinak byste tu nechtěli být ani po smrti namalovaní na zdi...“

2. kapitola: Hore do hory

Když sem přijedete, máte pocit, že byste zde chtěli strávit zbytek života, po týdnu se začnete těšit domů, při odjezdu toužíte se sem opět vrátit, ale jinak byste tu nechtěli být ani po smrti namalovaní na zdi.“

(Miloš Kybal)

Byla polovina května a již několik set metrů za vesnicí začínala pohádka kouzelné nedotčené přírody ve fázi pozdního rozpuku po obzvláště tuhé zimě. Šli jsme dřevařskou cestou točící se mezi loukami, pastvinami a lesíky směrem k hřebenům Polonin čnějících jako tmavě modrá hradba přes celý severní obzor. Tam někde, patnáct kilometrů před námi, jsme tušili vrchol Kremence s přilehlými roklemi a hřbety pralesu Stužica. Tato místa byla na plánu až další dny, dnes byl na pořadu pouze průzkum bezprostředního okolí. Vyrazili jsme s tátou a Milošem až po obědě a šli jsme velmi pozvolna, což dost možná souviselo s průběhem prvního večera v Nové Sedlici.

Již dříve jsem si v tomto kraji všiml, že vše staré a původní se jeví jako pevné a solidní, naproti tomu vše novější bylo vytvořeno halabala, pokud to ovšem vůbec dokončeno bylo. Platilo to i o cestě, po které jsme šli. Někdo ji kdysi zručně zbudoval, zařízl ji do svahu tak, jak ji vyšlapali před ním karpatští jeleni a zpevnil kameny a štěrkem. Později ji někdo jiný zatoužil vyasfaltovat, drenážemi a umělým korytem spoutat pramínky a potůčky útočící na cestu z úbočí svahu snad každých deset metrů, ale ta touha ho asi brzy přešla. Zbytky asfaltu roztrhaného bujnou vegetací a teplotními výkyvy byly znát pouze prvních dvě stě metrů a na vodohospodářské počiny upozorňovaly pouze zarostlé drenážní jámy podél cesty. Ty pro účel své existence již neměly pražádný význam, ale byly pravým požehnáním pro entomology a přírodozpytce vůbec. Shromáždilo se v nich totiž vše, co se při prudkých jarních deštích na svazích neudrželo.

Když jsem vlezl do první díry, spatřil jsem během několika okamžiků dost možná polovinu toho, co jsme se chystali v následujících deseti dnech ulovit. S hurónským řevem jsem vyndával na povrch nádherné střevlíky rodu Carabus. Vzácné a těžko polapitelné druhy brouků tady žily na dně obřích pastí po desítkách kusů. Podle míry zatopení jímek se tu jako prémie vystavovali mloci, čolci a různé druhy žab, mezi kterými jsem rozpoznal kuňky ohnivé, blatnice, ropuchy zelené a brčálové rosničky, které jsem do té doby znal jen z obrázků. Bezprostředně poté, co jsem do jímek vlezl, mizely mezi kameny do rozpadlých odtoků užovky, některé přes metr a půl velké, což dávalo tušit, že to nebudou ty měsíčkové, ale eskulapky, které není vůbec lehké v přírodě spatřit.

Bylo k večeru a my jsme s tátou byli v naprosté euforii. Miloš se jen smál pod vousy a věnoval se vegetaci podle cesty. Jeho specializací byli tesaříci a ti se v jímkách vyskytovali jen zcela náhodně. Tito broučí fešáci s dlouhými tykadly, se chovali, jak Milošek rád zdůrazňoval, poněkud aristokratičtěji než naši střevlíci. Vyhřívali se na květech nebo listech a kmenech stromů a jejich lovec je zkušeným grifem lapal za pomocí sklepávadla a smýkadla. Vedoucí expedice však téměř žádné exempláře nechytal a neusmrcoval, protože měl z dřívějších návštěv ve své sbírce zdejší tesaříky téměř kompletně zastoupeny a tím jeho zadostiučiněním byla daleko více naše společnost a radost z našeho úspěšného lovu. To jsem si však uvědomil až mnohem později.

Při zpáteční cestě jsem apeloval na Miloše: „Musíš jim vysvětlit, že je mi třináct a nepiju kořalku.“

Táta byl podobného názoru, ale Miloš se mračil a povídal něco o tom, že když při návštěvě kmene Yujapá v Brazílii odmítneš smaženého dvaceticentimetrového červa, ihned tě rituálně zabijí a tvou vysušenou, zmenšenou lebku vystaví na posvátném stromě.

„Budu klidně jíst pečené larvy, ale borovičku už nechci!“ odvětil jsem.

„Borovičku, šelesnik, nebrat“, mručel si pro sebe Miloš.

„Vždyť bychom dnes do hospody ani nemuseli“, pronesl po chvíli do lesního ticha překvapivě táta.

„No, to budeš Hopčakovi vysvětlovat sám a musím tě upozornit, že tím vážně ohrozíš zdar expedice. Šelesnik na Sedlici nebrat,“ dodal Milošek tiše.

Po návratu k Hopčakovým se ihned ukázala celá předchozí rozprava jako bezpředmětná. Pan Hopčak se právě myl pod pumpou po návratu z pole. Proud vody splachoval špínu a pot z obrovského těla a z protézy, jejíž dvojitý hák používal jako motyku či kosiřík kosištěte, a jeho drobná, jako by seschlá žena usilovně pumpovala. Na trámu u dveří visela bílá košile a sváteční oblek. Teorie svatby, pohřbu, křtin či bohoslužby vzaly za své. Bylo nám hned jasné, že na pořadu večera bude evidentně prezentace Hopčakových hostů těm, kteří včera nebyli přítomni, již nevnímali nebo se v rozhodný okamžik váleli po zásahu železným hákem před hospodou v krvi. Samotné hospodářovo sdělení vylučovalo diskusi:

Pojděme něčo malého do krčmy popiť, aby veděli ako si Hopčak važí hostou. Ale před tým ešče voĺačo pojeme.“

Hopčak mluvil slovensky dobře a často v rozmluvě s námi používal česká slova, která někdy velmi osobitě komolil. Když si to jako by náhodou uvědomil, komentoval to: „Ej takto si věru spomeniem, keď som bol na brigádě v cukrovaru v Dobrovici...“

Za několik let jsem si mohl pravdivost jeho slov ověřit, neboť jsem sám v dobrovickém cukrovaru brigádničil a staří zaměstnanci si na Hopčaka z pochopitelných důvodů pamatovali a vyprávěli zkazky o tom, jak ten člověk jednou rukou rovnal šedesátikilové pytle „do figury“ jako by to byly pytlíky cukru pro kuchyňské použití.

To voľačo byla slanina, klobásky a domácí chleba, vše naprosto jedinečné chuti.

Hopčak měl radost, že mi chutná a mezi sousty se podivoval, že jsem včera pil borovičku a kolik že jsem jí to vypil. Poznamenal, že v mém věku chaľani ještě nepijí ani tady, tím spíš si myslel, že ani v Čechách.

Táta mu vysvětloval, že jsme nechtěli někoho urazit a jestli by mohl propříště nějak zařídit, aby mi borovičku neobjednávali.

„To zarjadim, bohajeho!“ pronesl gazda a pozvedl hák nad úroveň očí.

„Ale tu moju trocha okoštovať muóže, nie, aby veděl...“ a nalil do sklenice stojící přede mnou asi deci nažloutlé tekutiny.

Autor: Jiří Turner | čtvrtek 1.4.2021 18:42 | karma článku: 18.30 | přečteno: 467x

Další články blogera

Jiří Turner

Dětská běsítka

Pokrok, o kterém je známo, že se nedá zastavit, káže, že děti se nemají bít a strašit. Jsem z generace, která byla bita a strašena, což se na ní podepsalo tím, že umíme schytat nějakou tu ránu a také se až tak moc nebojíme.

22.4.2021 v 10:36 | Karma článku: 19.40 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jiří Turner

Za podporu An-Nusra 14 let vězení, za podporu ruského terorismu potlesk na otevřené scéně?

Vypadá to, jako by některé z nás trápila více podpora syrských povstalců proti Asadovu režimu než podpora ruského režimu, který vyvíjí na našem území a na území našich spojenců nepřátelskou činnost mající charakter terorismu.

21.4.2021 v 11:37 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 295 | Diskuse

Jiří Turner

Stačí panu prezidentovi týden na vystěhování z Hradu i z Lán? (glosa)

Má prý hodně knížek a sám vím, jak to trvá je dobře zabalit. Naštěstí má doma Kaťušu a ta mu jistě pomůže. Pochopitelně jako všichni realisté předpokládám, že Miloš Zeman bude abdikovat a požádá v Rusku o politický azyl.

20.4.2021 v 9:38 | Karma článku: 43.14 | Přečteno: 7531 | Diskuse

Jiří Turner

Tenkrát na blízkém Východě (6. kapitola: Stužica magická)

„Procházka pralesem je procházkou v mysli Boha, který sice má plán, ale tolik nápadů, že neví, jestli je má realizovat postupně, nebo všechny najednou. Člověka pak z toho pralesa můžeš vyrvat snadno, hůř vyrveš prales z člověka.“

18.4.2021 v 11:15 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 142 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Milan Hrdlička

Diving

Potápění na Filipínách! Báječné... Turista si ovšem může mnohdy připadat jako chodící bankomat, který bývá domorodci v pravidelných intervalech zkasírován. Úžasné Filipíny! Jedinečné zázraky tropické přírody...

22.4.2021 v 8:01 | Karma článku: 12.95 | Přečteno: 212 | Diskuse

Jaroslav Müllner

Jak je nebezpečné nesbírat zkušenosti

Sbírat zkušenosti se vyplatí v každém věku. I zralého muže mohou velmi obohatit poznatky z rozvinutých zemí, třeba z Anglie. A to i v oblastech, kde by člověk nějaké poučení ani nehledal.

20.4.2021 v 13:10 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 387 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

První kontakt ,aneb kdo z vás může říci ,já vám to říkal

Je mi smutno z toho jak to vše dopadlo :Co vše jsme si jako národ nechali do budoucna sebrat .Pokud tohle má být změna ,tak se ptám co se změnilo.

20.4.2021 v 6:03 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 265 | Diskuse

Zdeněk Fekar

Poslední týden přiměřených depresí Zory Š.

„Děkuju, drahoušku, jakmile to půjde, musíme udělat naši každoroční schůzku o akci, kterou pak zase zrušíme. Chybí mi to, amigo. Hlavně to zdraví, hlavní i pohlavní.“

18.4.2021 v 17:32 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 261 | Diskuse

Jiří Turner

Tenkrát na blízkém Východě (6. kapitola: Stužica magická)

„Procházka pralesem je procházkou v mysli Boha, který sice má plán, ale tolik nápadů, že neví, jestli je má realizovat postupně, nebo všechny najednou. Člověka pak z toho pralesa můžeš vyrvat snadno, hůř vyrveš prales z člověka.“

18.4.2021 v 11:15 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 142 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz