Tenkrát na blízkém Východě (4. kapitola: Karpatská nebezpečí)

4. kapitola: Karpatská nebezpečí

               „Nevědomost vystupuje vždy sebevědoměji než vědění a ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí. Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.“

(Miloš Kybal volně "navazující" na Charlese Darwina)

              Onoho večera jsme po obzvláště náročné akci na hřebenech Polonin seděli před seníkem a chytali poslední paprsky zapadajícího Slunce. Ze zalesněných strání kopců se do údolí snášel vlhký chlad a s počínajícím příšeřím vytvářel poněkud zádumčivou atmosféru, která patrně zapůsobila i na jinak poměrně málo zádumčivého náčelníka. Ten tak začal zcela bez výstrahy rozvíjet jakousi teorií o údělu entomologa v tomto slzavém údolí.

            „Entomolog je zvláštní bytost,“ počal Miloš poměrně dlouhý monolog:

           „Typického entomologa si představuji jako rozvedeného, padesátiletého muže s brýlemi a plnovousem.“ Tato kritéria z nás však splňoval pouze sám Miloš. Můj otec neměl plnovous, nebyl ani rozvedený a oči měl jak rys.  Bylo mu v té době sotva pětatřicet, ale do roka od této chvíle se rozvedl s mojí matkou a nechal si zarůst tvář. Zrak měl ovšem dobrý až do smrti.  

              „Lidé vnímají entomology různě“, pokračoval Milošek, „často jim však přijdou podivínští a poněkud excentričtí. Mají v zásadě pravdu. Pokud se ale vrátím k obecnému entomologovi, je ten padesátiletý proto, že v tomto věku entomolog dozrává, obrýlený je z toho důvodu, že si preparací mikroskopických částí hmyzích těl unavil zrak, zarostlý vousem je entomolog proto, že jest člověkem přírodním, v přírodě se pohybujícím, a jako takový též musí vypadat. Rozvedený je entomolog středního věku proto, že vztah žen k entomologům bývá poněkud ošidný.“

              „Lidé často tvrdí“, pokračoval vedoucí expedice po krátké pauze vyplněné mohutným douškem piva ze skleněné lahve od borovičky, které se celý den chladilo v potoce, „že manželský život je s touto vědeckou zálibou neslučitelný, že ženy entomology pro jejich vášeň opouštějí. Není to tak úplně pravda. Mnohým ženám podivínští a excentričtí muži včetně entomologů často imponují. Smiřují se s jejich vášní, protože instinktivně a zcela správně tuší, že kdo je schopen vášně k zdánlivě nevzhledným šestinohým tvorům, musí být schopen vášně jako takové. Ženy se ovšem jen velmi těžko smiřují s jakýmisi doprovodnými jevy této činnosti: Špatně snášejí společenství stejně smýšlejících jedinců, pravidelné akce s nimi, ale bez jejich účasti, které bývají denní či víkendové, ale i mnohatýdenní či několikaměsíční. Taktéž z vlastní zkušenosti vím, že je nelibě vnímána cena entomologických pomůcek a cestovních nákladů. Žena entomologa také trpí nedostatkem pozornosti, neboť entomolog nemá čas. Kromě zaměstnání, které je u většiny z nás naprosto odlišné od naší záliby, musí entomolog, neloví-li právě v terénu, neustále úlovky třídit a zpracovávat, nasbíraný materiál preparovat, ukládat a určovat. 

              Miloš se znovu hluboce napil a pokračoval: „Entomologické expedice se, jak známo, řídí pravidlem, že směřují do zcela jiných míst, než touží směřovat ženy entomologů. Pokud tomu tak není, a ty směřují do akceptovatelných míst, směřují tam ve zcela neakceptovatelnou roční dobu. Slunné srpnové dny na pobřeží Egejského moře jsou pro nás zcela bezcenné. Posvátnou dobou je jaro, a pokud léto, tak jedině ve vysokých horách. Pro některé podřadné druhy entomologů zabývajících se hmyzem přízemním,“ přitom se náčelník podíval úkosem na nás, „je optimálním počasím mrholení.“

              „Jsou samozřejmě také výjimečné ženy“, zasnil se Miloš, „které s entomology vydrží žít celý život. Ty se však po smrti manžela, entomologa vrátí tam, odkud přišly – mezi anděly, kde očekávají další nelehký úkol. No a konečně jsou i ženy entomoložky. Jejich existence spadá do kategorie ragbistek či vzpěraček, žijí na okraji komunity do té doby, než se ukáže, že to vlastně ženy vůbec nejsou.“

              Následovala dlouhá pauza a my jsme s tátou čekali, bude-li ještě nějaké pokračování. Náhle se Miloš vztyčil a začal jako by k celému všehomíru deklamovat: „Ani lidé v civilizovaných oblastech vyspělých zemí nás často nechápou! Je mi jasné, že muž, klečící s pinzetou v ruce u čerstvého koláče kravského trusu či řádně odleželé mrtvolky zajíce, může působit na své okolí podivně. Lidé pohoršeně odcházejí a jen ti nejodvážnější entomologa oslovují. Mladý a nezkušený entomolog, a při těchto slovech pohlédl Miloš otcovsky na mne, začne tazateli vysvětlovat, že zde vlastně provádí vědecký výzkum, že na jinak odpudivých místech žijí krásní a zajímaví živočichové. Mladý a nezkušený jedinec to několikrát zkusí, dokonce se někdy i pokusí nalovené exempláře tazateli ukázat.  Až když poněkolikáté narazí na naprosté nepochopení, stává se opatrnějším a začíná reagovat zcela jinak.“

              „Jeden z nestorů české entomologie doktor Baltazar, blahé paměti, a toho já jsem, pánové, osobně znal, ve výše uvedených situacích nad kravským lejnem všetečným pozorovatelům na otázku, co že to tu dělá, odpovídal prý větou: já se tím živím. A měl klid. Navíc jako profesor entomologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy ani nelhal.“

              Dovolím si v této souvislosti uvést, že zdaleka ne všichni brouci žijí na exkrementech či zdechlinách, obývají různé biotopy, někteří se ukrývají pod kameny nebo pod kůrou stromů, jiní se vyhřívají na listech či rozkvetlých květech. Nicméně broučkař ženoucí se loukou a zoufale mávající síťkou nebo přerovnávající tuny kamenů na horském svahu nepůsobí o nic méně extravagantně.

              Načež Milošek pokračoval: „Pokud naše snažení často nechápou ani vzdělaní lidé v civilizovaných oblastech, nevzdělaní lidé v necivilizovaných oblastech jsou zcela zmateni.

               Nikdy zdejším domorodcům neříkejte, že sbíráte chrobáky, důrazně nám kladl na srdce, „řekněte jim, že odebíráte vzorky půdy, počítáte stromy nebo měříte stopy zvěře. Rádi vám to uvěří a budou si vás vážit. Sběr hmyzu by však vnímali jako něco nedůstojného až odporného.“

              K tomu je třeba říci, že náš dlouholetý ubytovatel pan Hopčak, jenž byl venkoncem moudrý a uvážlivý člověk, byl seznámen s pravdou o naší činnosti, respektoval to, ale pochopit to nemohl. Dokonce nás žádal, abychom jeho sousedům na příslušnou otázku odpovídali, že tu provádíme geologický průzkum. Kdybychom přiznali pravdu, jeho pověst by asi vážně utrpěla.

              Neplatí to jen o Nové Sedlici, ale zde poprvé jsem si už jako kluk uvědomil, že lidé žijící v panenské přírodě, zoufale málo o té své panenské přírodě vědí. Není to jistě výsada této oblasti, ale již v mládí jsem měl možnost zjistit, jak je ve východní a jihovýchodní Evropě hluboce zakořeněno mnoho pověr týkajících se zvířat a rostlin. Uvedu jen ty nejzajímavější a pro mě nejméně pochopitelné:

              Obecně zde panuje strach z většiny obojživelníků. Tak například mlok skvrnitý, jinak zcela neškodné zvířátko (jeho kůže sice obsahuje toxin, ale ještě jsem neslyšel o nikom, komu by se po kontaktu s ním na ruce objevily, byť jen puchýřky, jak se v literatuře hojně uvádí) je zde považován za jedovatého, případně za smrtelně jedovatého. Za nebezpečné se považují též čolci a některé druhy žab, zvláště ty, které mají výrazně zbarvená bříška. Dále, což je asi celosvětový fenomén, sužuje domorodce strach z hadů, a platí to především v oblastech, kde se prakticky žádní nebezpeční hadi nevyskytují. Paradoxně v centrální Austrálii, kde žije zcela absurdní množství jedovatých hadů, s nimi prý aboridžinci vycházejí vcelku dobře. Jediným jedovatým hadem v oblasti Karpat je zmije obecná, která je však v Poloninách mnohem vzácnější než leckde v Čechách a místní ji prakticky neznají. Naopak je zde velmi hojných několik druhů užovek. Bez výjimky jsou všechny považovány za značně nebezpečné. Hrůzu v představách Rusínů vzbuzuje pochopitelně ta největší, užovka stromová neboli eskulapova, která je v Čechách a jinde na Slovensku velmi vzácná. Eskulapka je paradoxně z našich užovek ta nejmírnější, nejsnáze ulovitelná a na rozdíl od svých měsíčkových, podplamatých a hladkých kolegyň se nešikovného lovce většinou ani nepokouší kousnout.  

                Poměrně rozšířený je i názor, že v horách žijí jedovaté druhy ještěrek, ne snad ty běžné druhy pobíhající po loukách a cestách na svazích Polonin, těch se nikdo nebojí, ale nebezpečné mají být jiné druhy číhající v hlubokých karpatských roklích. Tyto jedovaté ještěrky mají údajně nejen jedové zuby, což je samo o sobě úplný nesmysl, ale mají i jedovatý povrch těla, asi něco jako severoamerický korovec. Ledaskterý místní „znalec“ vám bude vyprávět, že ho několikrát taková bestie honila po lese.

                Rusíni považují za nebezpečné i některé druhy brouků a pavouků. U pavouků to částečně opodstatněné je, protože řada pavouků je reálně jedovatá, a následky jejich kousnutí mohou být podobné jako po bodnutí vosy či dokonce sršně, ale žádný náš brouk, jak známo, jedovatý není, pomineme-li skutečnost, že těla puchýřníků a majek obsahují kantaridin, kterým je možné se na základě cílené konzumace těchto živočichů i smrtelně otrávit. V tomto směru tvoří mezi brouky výjimku jen několik jedovatých tropických druhů. V Karpatech však panují obavy z řady velkých a barevných brouků, zvláště, což vždy těšilo Miloše, z velkých tesaříků.

                Jenom pro pořádek uvádím, že nejnepříjemnějším příslušníkem hmyzí říše, co se kousnutí či bodnutí týče, jsou nejen v Poloninách, ale i jinde v Evropě tvorové, které prakticky nikdo nezná. Jsou to kodulky, jmenovitě kodulka horská (Mutilla marginata). Tito parazitičtí příslušníci blanokřídlého hmyzu (příbuzní vosám a podobní velkému a barevnému mravenci) mají žihadlo, kterým když vás „zasáhnou“, tak si budete říkat, že bodnutí sršně je proti tomu docela pohoda. Některé tropické kodulky (na světě žije několik set druhů) pak mají vůbec nejbolestivější bodnutí vůbec a jejich jed může být život ohrožující.

             Ale vraťme se do Karpat. Zajímavé názory jsem u místních zaznamenal také v souvislosti s některými rostlinami. Mnoho rostlin s bobulovitými plody včetně těch zcela neškodných je považováno za jedovaté. Výjimkou jsou samozřejmě tradiční jahody, maliny, ostružiny, borůvky a také, pozor, jeřabiny, hodící se k výrobě destilátů. Ty opravdu velmi jedovaté bobule, jako jsou plody rulíku, vraního oka či blínu je tak neohrožují, protože jsou pro ně veškeré neznámé plody jedovaté, což je venkoncem docela rozumné. 

              Nejjedovatější houbou, co vím, je podle Rusínů muchomůrka červená. Nesbírají samozřejmě žádné muchomůrky a většinou ani jiné lupenaté houby vyjma žampionů, takže nehrozí nebezpečí, že by téměř neškodnou muchomůrku červenou nesebrali a muchomůrku zelenou ano, ale červená je prostě nejjedovatější, protože je červená. Z téhož důvodu je považován za jedovatého i křemenáč. Když jsem při jednom svém následujícím pobytu na Sedlici z jakéhosi remízku přinesl se zářícíma očima plnou tašku křemenáčů, paní Hopčaková mě zapřísahala, ať je vyhodím, protože po jejich konzumaci nemohu dožít rána. Tenkrát jsem ji chtěl přesvědčit, že to tak není, a tak jsem jednu mladou plodnici křemenáče před ní snědl zasyrova. Není to nic nepříjemného, křemenáč je vcelku chutný i syrový. To, že jsem do rána neskonal si paní Hopčaková vysvětlovala tak, že jsem z Prahy a dál to neobjasňovala.  Nikterak jí můj počin nepřesvědčil, že by byl křemenáč jedlý, ale jenom si to asi vyložila tak, že jinak prudce jedovatý křemenáč neškodí Pražákům. Tato záležitost už nijak nepokračovala, Hopčakovi jsem pojídáním křemenáčů neprovokoval, poctivě jsem je ale sbíral a sušil na novinách na seníku.  

                Oproti tomu je všude v Karpatech poměrně realistický vztah domorodců k šelmám, přičemž vlci zde mohou být opravdovou hrozbou. Ne snad lidem, ale domácímu zvířectvu zcela jistě. Je zvláštní, že v Poloninách téměř nikdo nechová velké pastevecké psy, kteří v jiných podobných oblastech světa, ale i Slovenska a Karpat jako takových, majetky svých pánů velmi precizně brání, a to jak před šelmami zvířecími, tak i lidskými, což jsem nikoli jako šelma, ale jako příliš zvídavý turista zakusil doslova na vlastní kůži.  Karpatští medvědi se přes svoje početné zastoupení v místní fauně lidským obydlím, na rozdíl od svých tatranských kolegů plundrujících jako Méďa Béďa kempy, vyhýbají.

              Toto všechno jsou asi dost dobré argumenty proto, aby lidé v Nové Sedlici a v okolních oblastech do lesa a do hor chodili jen tehdy, když je to bezpodmínečně nutné. To znamená při obstarávání dřeva, eventuálně sběru lesních plodin. Tak například náš ubytovatel, pan Hopčak, nikdy nebyl na vrcholu Kremence, který je od jeho domu vzdálen asi patnáct kilometrů a je to monumentální vrch vévodící celé oblasti. Nebyl ani na Stužické Riece, došel pouze na pokraj onoho bukojedlového pralesa, o němž ještě bude zmínka, ale dolů pralesem k řece, která protéká hlubokým údolím pod Kremencem, nikdy nesestoupil. Když jsme se ho ptali proč, odpovídal, že není žádný rozumný důvod tam chodit, vždyť tam nic není. Na vršku hory jsou jen louky a na dně strže jsou jen stromy a říčka.

              Pro můj třináctiletý mozek, zvídavý a žasnoucí to bylo naprosto nepochopitelné. S odstupem let, aniž bych sám přestával žasnout, asi více chápu život bez bezradnosti s množstvím různých možností a voleb. Život daný od setí do sklizně, od sklizně do setí, od jara do jara. Život jako úděl či osud. Nedokážu si sice sám pro sebe takový život zcela představit, ale dnes bych Josifu Hopčakovi snad někdy i trochu záviděl.