Stát Izrael měl vzniknout na Aljašce a stát Palestina na Sibiři

A byl by pokoj. Bůh, dá rozum, že stále jeden a tentýž bůh, by si tam Židy i Araby našel. Bohem přislíbená země, posvátná místa, dědičné nároky, boj za vlastní sebeurčení a řetězce fatálních chyb, které svět udělal a dopustil.

To je pozadí toho, co dnes sledujeme. Izrael byl jako už mnohokrát dříve napaden a má právo se bránit.  Na tom není co zpochybnit. Ortodoxní a ultraortodoxní militantní židovské organizace i počiny vlády státu Izrael na okupovaných územích opět eskalovaly desetiletí trvající napětí. Ani na tom není co zpochybnit. Tato skutečnost sice nikoho neopravňuje odpalovat rakety na civilní obyvatelstvo, ale vznikne-li konflikt, je dobré se ptát, co ho vyvolalo.

To je téma na velmi obsáhlou knihu, a ne na názorový blog. V takových knihách, kterých vyšly desítky, se rozebírá historie židovského národa, vznik křesťanství a islámu jako „reformačních snah“ specifických komunit a přes turbulentní staletí nás takové publikace přenesou do konce 19. století a posléze do 1. poloviny 20. století. Rozebírají se v nich židovské pogromy, antisemitismus, holokaust a posléze snaha Společenství národů vytvořit na mandátním území Palestiny dva státy – židovský a arabský. Popis těch událostí je popis fatálních chyb, které způsobily následné války a dodnes fakticky přetrvávající válečný stav.

Ono Společenství národů po 2. světové válce dopustilo, že na území Palestiny vznikl jen jediný stát, a to Izrael. Arabské státy tak chápaly a dodnes chápou vznik Izraele jako nelegitimní počin a vcelku oprávněně se ptají, proč nebyl umožněn i vznik státu Palestina na území, kde Palestinci do té doby žili za podmínek, na kterých by se dohodli obě strany. Izrael si právo na svoji existenci musel vydobýt, a i tím získal sympatie západního světa, které přetrvávají dodnes a do značné míry působí na veřejné mínění v náhledu na nekonečný izraelsko – palestinský konflikt. Izraelci měli a mají právo na své sebeurčení, ale pokud ho mají oni, mají ho i Palestinci.

Město Jeruzalém, které se jako posvátné místo všech tří monoteistických náboženství mělo stát na základě oné vize Společenství národů mezinárodním územím (corpus separatum) se naopak stalo místem sváru, a právě oslavy svátku Jom Jerušalajim (Den Jeruzaléma) se staly jednou z příčin současného konfliktu. Ten konflikt zcela evidentně živí nenávist a netolerance ortodoxních a militantních skupin a organizací, které se nekompromisně domáhají jakýchsi práv a zcela ignorují práva těch druhých.

Celý izraelsko-palestinský konflikt trvající desetiletí je poznamenán takovým množstvím incidentů, záště, křivd, zločinů, bezpráví, teroristických útoků i válečných operací, že si lze jen těžko představit, jak by mohl být nastolen smír. Učiní-li po horečném diplomatickém úsilí takový počin politikové, vůbec to neznamená, že to tak budou akceptovat všichni na obou stranách. I dnes evidentně mnoho Židů i Arabů po smíru touží, nechce bojovat a nechce žít ve stavu strachu a permanentní mobilizace, ale evidentně je mnoho těch, kteří se smířit nehodlají.

Zdá se, že tento problém nemá řešení a já se obávám, že pokud nějaké je, může ho zabezpečit jen nějaká zcela fatální událost, tedy válka, která nastolí nová pravidla, nová práva a nové hranice. Problém je však ten, že ve hře je velké množství zájmů, a to na straně globálních velmocí, regionálních islámských mocností i bezprostředních sousedů. Vše tak nasvědčuje tomu, že nevypukne válka, ale ani nenastane klid. Pokud bůh tuto zemi někomu přislíbil, tak od ní už dávno zcela odvrátil tvář…