Co nás může překvapit v lužním lese?

Mohou to být vzácní a podivuhodní živočichové, mračna komárů, ale také ukrajinská pohraniční hlídka. S komáry, stejně jako se sovětskými pohraničníky se vyjednává poměrně těžko. Překvapení však může čekat i v táboře. 

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 3. kapitola: Co nás může překvapit v lužním lese?

„Lužní les býval nejtypičtějším a nejrozšířenějším biotopem nížin střední Evropy. Jako první byl také lidmi zlikvidován. Naši předkové, jak známo, expandovali podél velkých řek a stromy jim tak evidentně překážely. V Čechách jsou sice v mapách a průvodcích původní lužní porosty uváděny, ale jsou to spíš pseudolužní lesy, vysázené lidmi, kteří se už nemohli dívat na rozbahněné, podmáčené a holé břehy řek. České řeky jsou také bez výjimky v otevřené krajině regulovány. Vedle takto zregulovaných toků jsme vystavěli domy, továrny a silnice, mnohdy i pod úrovní hladiny řeky. Bláhovost takového počínání nám občas připomenou povodně, které bezpečně zdevastují zmíněné domy továrny i silnice. Chvíli se divíme, jak jen se to mohlo stát, a pak v této činnosti vesele pokračujeme dál. Na východním Slovensku a v přilehlých oblastech Maďarska a Ukrajiny se lidé takto nepoučitelně nechovali. Do záplavových oblastí řek se prostě většinou nenastěhovali. Ne snad proto, že by byli chytřejší, lidská blbost se rozšířila po zeměkouli zcela izotropně a homogenně, ale proto, že povodně zde přicházejí každého jara, a tak by následky jedné povodně do té další ani nestihly zlikvidovat. I tady se našli průkopníci, kterým to nedalo a pokoušeli se tyto neobydlené pozemky meliorovat, patrně podle našich východních vzorů, které se zase pokoušely zavlažovat pouště. Nesmyslnost obého ani jedni ani druzí sice nikdy nepřiznali, o to však to není méně do očí bijící. Jelikož tedy zaplavované břehy řek neosídlili, nestihli tady ani úplně vykácet původní les. Jeden takový nám roste za barákem,“ dokončil Miloš ranní přenášku na aktuální téma.

Na základě tohoto výkladu by se mohlo zdát, že původní lužní les je nejúžasnější místo na světě, radost v něm pobýt. Není tomu tak. Původní lužní les má tyto základní atributy, činící z něho místo zcela opačné:

Bývá z velké části podmáčený,

nejsou v ně proto žádné cesty, čímž je téměř neprůchodný,

kromě vzácných druhů hmyzu v něm žijí běžní komáři, a to v poměru 1: biliónu.

Ještě jsme do něho ani pořádně nevstoupili a již jsme byli zcela mokří, pobití od větví a zeštípaní až hanba. Otec se neustále dotazoval, proč sem vlastně jdeme, Miloš mu odpovídal dvouslovnými latinskými názvy budoucích úlovků.

Typickými dřevinami lužního lesa jsou osiky, olše, vrby a několik druhů topolů. Podrost tvoří mladé stromky uvedených druhů a keře, v jejichž určování dodnes poněkud tápu. Na vyvýšených, tím pádem i sušších místech zde rostou také duby. Ty nás zajímali nejvíce. Roháče jsem znal i z Čech a našeho největšího tesaříka jménem Cerambix cerdo, jsem mohl pozorovat loni v Lednici, ale na ty tady bylo příliš brzo. Vynahradili jsme si to však na jiných impozantních broucích, kteří zde žili na osamocených dubech překvapivě hojně, ale do lůna lužního lesa jsme však pronikali za sice méně atraktivními, ale o to však vzácnějšími tesaříky, a i v tomto ohledu jsme byli docela úspěšní.

Tesaříkům je administrativní rozdělení Evropy ukradené, my jsme však, zaměstnáni lovem, vstoupili náhle na území jiného státu. Sice tehdy spřáteleného, leč nevypočitatelného. Jak jsem později několikrát zjistil, může být člověk v tomto státě ve zcela totožné situaci pozván na stakan vodky, stejně jako na místě zastřelen. V okamžiku zadržení ukrajinskou pohraniční hlídkou to vypadalo na to druhé.

Naštěstí dříve, než se do vysvětlování pustil Miloš oblíbeným esperantem, zasáhl otec svojí slušnou ruštinou. Po kontrole dokladů jsme byli milostivě propuštěni. Se síťkami a exhaustory nás vojáci zařadily, zcela správně, mezi blázny, a ne mezi narušitele.     

„Mají to tu špatně označený, já bych jim to řekl, kdybys mě pustil ke slovu,“ Milošovi odtrnulo.

„No, to určitě chtěli slyšet, Miloši“

„Já bych jim dal, upozornil bych je na nebezpečí ostré diplomatické nóty.“

Otec jen nevěřícně kroutil hlavou.

Po poledni jsme se konečně vymotali z lesa. Bylo již dost horko a naše zpocená těla byla pro komáry ideální návnadou, ještě v otevřeném terénu nás pronásledovala celá mračna.

„Komáry nebrat,“ vykřikoval Miloš v jakémsi divém tanci.

Po dopoledním lovu tesaříků, mělo být odpoledne věnováno lovu střevlíků, na dosud nenavštívených březích Tisy. Předtím ale bylo ještě nutné navštívit konzum v Trakanech, z důvodu doplnění zásob.

„Rakve, biče, volejovky,“ komentoval sortiment hned při vstupu Miloš. Nemusel se však obávat negativních reakcí obchodníka, ten nám tradičně vůbec nerozuměl. Byl také tradičně milý, a tak s nákupem nebyl žádný problém. Tedy problém nebyl s nakupováním, s nákupem ano, protože potravin vhodných k obědu a k večeři tu měli opravdu velmi málo. Velmi málo pro mě a pro Miloše, pro tátu žádné.

Pantomimicky předvést vepřovou konzervu a šišku salámu byl úkol pro Miloška jak dělaný. Snaživý prodavač to brzy pochopil, ale uspokojit nás nedokázal. Nakreslil nám však na balicí papír cestu k jiné prodejně. Tedy, předpokládali jsme, že to bude nějaká prodejna, asi masna, říkali jsme si, ale po chvíli chůze podle dodaného plánku jsme však dorazili k jakémusi statku. Už nám začalo svítat.

„Deme asi rovnou ke zdroji,“ radoval se táta. Prasečí odér byl více než znatelný.

Zazvonili jsme a z domu vyšla hospodyně. Miloš bez otálení a varování spustil už ověřené číslo pantomimického vyjádření příslušných potravin. Tím celou záležitost poněkud zkomplikoval. Hospodyně prchla a přišla až za chvíli s manželem. Oba mluvili slovensky.

Výběr byl solidní, ceny více než mírné. Odcházeli jsme s klobáskami, štanglí salámu, se třemi domácími vepřovými konzervami a se dvěma bochníky bílého maďarského chleba.

Když jsme se vrátili do tábořiště, bylo již odpoledne a při té příležitosti jsme zjistili, že zde již nejsme sami. Kousek od naší boudy si postavili kempinkový stan dva čeští rybáři

Radost ze setkání dvou vědeckých skupin byla oboustranná, oba starší muži, jak se záhy ukázalo, byli spíše než rybáři ichtyologové provádějící na východoslovenských řekách terénní průzkum. Navíc přicestovali autem, což mohlo být, a později bylo, pro nás výhodné.

Zbytek odpoledne jsme věnovali lovu střevlíčků na různých místech pobřeží Tisy, večer pak proběhl ve formě seznamovacího večírku. Byl za tímto účelem zapálen velký oheň a k němu sneseny různé delikatesy z obou vědeckých táborů, většinou tekutého skupenství.

„Proč jsem se narodil jako entomolog, a ne jako ichtyolog,“ bědoval pozdě v noci Miloš na pustém břehu řeky.

„Pečené hlavatky, smažení candáti, kapr na černo, o to všechno přicházím kvůli vám, vy nehezcí, šestinozí a nejedlí tesaříci,“ volal do noci.

Rybáři ho konejšili a přísahali, že kdyby nebyli rybáři byli by zcela jistě entomology, protože to musí být nádherné, mít své úlovky doma v krabici.

Já jsem přikládal do ohně vyplavené klacky a poslouchal jsem střídavě bědující odborníky, střídavě zlověstně hučící řeku.

Před spaním jsem se ještě rozhodl, že se vykoupu. To, že se mi vtom nikdo z dospělých nepokoušel zabránit, svědčí o tom, že již měli všichni dost problémů sami se sebou.