Zrychlený přesun na Vihorlat a lekce taxonomie

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 5. kapitola: Zrychlený přesun na Vihorlat a lekce taxonomie

Štěstí nám již od začátku této expedice mimořádně přálo. Počasí, úlovky, zážitky, nečekané rybářské aktivity, vše dle mého názoru probíhalo ideálně. Nebyl jsem si ale zcela jistý, zdali to tak vnímali i ostatní členové výpravy, zvláště otec působil dosti labilním dojmem. Neustále se dotazoval, kam jdu, co tam budu dělat a podobně. I když mi to lezlo dost na nervy, tak jsem se snažil být empatický a nezavdávat příčinu k prohlubování jeho obav. Ovšem snaha je jedna věc a pudy druhá…

Čtvrtý den u Tisy měl být poslední a také byl. Štěstí nám opravdu přálo, protože naši přátelé rybáři měli ten den namířeno z Tisy na Bodrog, což je další pozoruhodná východoslovenská řeka, která vzniká soutokem Latorice a Ondavy, ale záhy opouští území Slovenska, aby už jako mohutný tok u Tokaje spojila své vody s Tisou. Původně jsme dostali nabídku, že nás vezmou do Michalovců, ale Miloš jim tak sugestivně popisoval Morské oko, jezero ve středu pohoří Vihorlat, že nás nakonec dovezli až tam. Pět lidí a naše bagáž to bylo na starého žigulíka docela dost, ale ta trocha nepohodlí za to určitě stála. Za dvě hodiny po snídani jsme již stáli na břehu jezera.

V této souvislosti je nutno něco říci o Vihorlatu. Východoslovenskou nížinu, nejnižší a nejteplejší místo tehdejšího Československa rámuje při pohledu z jihu za rozsáhlou vodní plochou Zemplínské Šíravy mohutná hradba hor, a ta je o to mohutnější a impozantnější tím, že vyrůstá z tohoto směru z velmi malé nadmořské výšky. Na severu a východě přechází Vihorlat v pahorkatinu, která se zvedá a postupně se mění ve hřebeny Polonin, respektive v Ublianskou pahorkatinu. Vlastní pohoří, jak nám vysvětlil Miloš, je vlastně jedna relativně mladá sopka, jejíž původní kužel horotvorné procesy přetvořili v jakousi podkovu obkrouženou kolem původního kráteru, ve kterém se posléze vytvořilo jezero. I z těchto důvodů je Vihorlat z přírodovědného hlediska velmi osobitý. Nutno říci, že v roce 1980 byl stejně jako Poloniny zcela pustý.

„Vihorlat,“ zvolal Miloš s rozpaženýma rukama, když se nás všech pět vysoukalo u Morského oka z auta.

„Opravdu? A kde, Miloši?“ neodpustil si žert můj otec.

„Šelesnik, Šelesnik…,“ hrozil otci dojatý náčelník.

Naši rybáři se tedy pokochali pohledem na jezero, pochválili Milošovi Vihorlat, zkonstatovali, že pstruhy žijící v jezeře znají, naložili sebe i nás opět do auta a vyrazili jsme zpět. My jsme vystoupili po pár kilometrech v Remetských Hámroch a naši přátelé se slzou v oku odjeli k plánovanému Bodrogu.

Bylo teprve poledne a my už stáli na konci vesnice před mohutnou hájenkou. Ubytování u hajníka v Hámroch však nemělo zdaleka tu šťávu, jako u Hopčaka na Sedlici. Žádná bitka, žádná divočina. Remetské Hámre byly standardní slovenská vesnice přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s plnou občanskou vybaveností. Z mého pohledu nuda. I náš hajník byl takový standardní hajný. Fousatý a nevrlý.

O co zde byla méně zajímavá civilizace, o to více však příroda. Celý Vihorlat byl (a z větší části snad stále je) porostlý původním bukovým lesem. Ani těžba dřeva výrazně nezasahovala do vlastního pohoří a odehrávala se jen po obvodu příkrých strání. Tedy, měli jsme takový pocit.

Ač je to z těchto míst do Polonin jen několik desítek kilometrů vzdušnou čarou, charakter obou oblastí je zcela rozdílný. Poloniny mají svou karpatskou divokost a někdy až tísnivou zádumčivost, která se, mohu-li soudit, dále na jihovýchod stupňuje. Pro českého turistu zůstávají tato místa trochu cizí a tajemná. Vihorlat je naopak pohoří prosluněné, vzdušné a přívětivé. Túry po něm mi vždy, nebýt těch osmisetmetrových převýšení, připadaly jako výlety v Českém ráji. Vylezete-li na některý z vrcholů, které měří kolem tisíce metrů, vidíte na každé světové straně konec pohoří, vzdálený ne dále než patnáct kilometrů. I zdejší krásné bučiny mají jakousi parkovou úpravu, je zde málo podrostu a kolorit lesa dotváří spíše jen soušky a padlé kmeny obrostlé neuvěřitelným množstvím chorošovitých hub.

Na Vihorlatu jsem měl možnost studovat ta nejpestřejší hmyzí společenství, s jakými jsem se do té doby setkal. Je to dáno tím, že na jižním úpatí pohoří dominuje teplomilná fauna a flora, na úbočích je to biotop pahorkatin a na vršcích se již vyskytují horské karpatské druhy. To vše se dá absolvovat za jedno dopoledne. Tato fascinující druhová rozmanitost vedla mé dospělé společníky, zvláště Miloše Kybala k tomu, aby se mě snažili detailněji zasvěcovat i do obecných biologických principů. Jelikož se jich bude týkat mnohé z následujícího vyprávění, není snad od věci pokusit se reprodukovat to, co mi tehdy Miloš vysvětloval.

Jak už jsem se zmínil, Miloš Kybal neměl potomka, kterému by předával své hluboké přírodovědné znalosti, a jako muž více než středního věku patrně takovou touhu měl, byť veškeré jeho verbální projevy byly protkány různými citáty, s tématem nesouvisejícími úvahami a výroky a nikdy neslábnoucím tokem šaškáren.

Seděli jsme onoho prvního večera na Vihorlatu za hájovnou a probírala se ona výše zmíněná druhová bohatost tohoto pohoří. Řeč se však stočila k mnohem obecnějším tématům:

„Již děti na základní škole, což jsi, Jíro, pořád i ty, se učí o pánovi jménem Karl Linné. Tento zakladatel moderní taxonomie pojal již před třemi sty lety touhu vnést do organismů obývajících s námi planetu Zemi pořádek. Lidé do té doby většinou, tak nějak podvědomě, zvířata a rostliny třídili, třeba na jedlé a nejedlé, lovné a nelovné, nebezpečné a neškodné, létající, běhající, plavající a tak podobně.  Tak se ve stejných skupinách sešli zajíc s jelenem, hroch s tygrem, rulík zlomocný s muchomůrkou zelenou, kapr s velrybou nebo netopýr se sojkou. Řada lidí, myslím, provozuje tuto taxonomii dodnes, ale to sem nepatří.“

Miloš se na chvíli odmlčel, přihnul si z lahve s „lidskou tváří“ (tak byla označována Stará myslivecká) a pokračoval:

„Pan Linné na to šel jinak, jako kritérium zařazení do taxonomických skupin zvolil tělesné znaky jednotlivých organismů, jejich podobnost a rozdílnost. Jako základní systematickou jednotku určil druh, coby skupinu jedinců, kteří se spolu mohou rozmnožovat a jejich potomstvo je také rozmnožováníschopné. Myslím si, stejně jako Linné, že druh je právě tou jedinou opravdovou taxonomickou jednotkou, posvěcenou Pánembohem či Matkou přírodou.“

 Miloš se odmlčel a toho využil táta, který do té doby stejně jako já jen poslouchal:

„Svět se tím zásadně změnil. Od té doby velká část obrýlených fousatých zoologů a botaniků nečiní v zásadě nic jiného, než objevuje další druhy a ty objevené přidává a odebírá z nadřazených taxonomických skupin, kterých za tímto účelem vzniklo nemálo. Linné se obrací v hrobě a biologové poctivě každých deset let systém náležitě překopou, pomlouvaje své předchůdce, ale nedělaje nic jiného, než že některé znaky zvířat a rostlin upřednostní před jinými. Tak se na příklad panda velká, jen co si já pamatuji, ocitla mezi šelmami medvídkovitými, medvědovitými a pandovitými. Pandě je to patrně jedno a klidně si vyhyne, aniž by věděla, do které čeledi to vlastně patřila. Bohužel to je asi jedno i většině lidstva.“

Dál už zase pokračoval Miloš:

„Ale vraťme se k druhům a panu Linnému. Ač by to mohlo v jazyce českém svádět, určitě ne línému, neboť tenhle Švéďák popsal, tedy vědecky zařadil za svůj život několik tisíc zvířat a rostlin. Asi ani nespal, jinak to není možné. Každý druh tak od té doby má svoje minimálně dvouslovné vědecké jméno v jazyce latinském tvořené prvním jménem rodovým a druhým druhovým. Za druhovým jménem může být ještě jméno poddruhové a tím by to také mělo končit. Čtvrtá jména a další jména variet, aberací a ras už nemají zásadní význam. Za jménem druhu (či poddruhu) stojí ještě jméno vědce, který ho popsal (objevil, zařadil a pojmenoval) a rok, kdy tak učinil. Karlu Linnému se dostalo exkluzivity v podobě zkratky L. a jiná formální pravidla v podstatě nejsou. Jak ale vymyslet několik miliónů (pozn. není to překlep, na světě jsou miliony druhů zvířat a rostlin) hezkých a přiléhavých jmen? Jednotlivé živé jazyky to mají snadné, pojmenovalo se v nich jen několik promile druhů, běžných, populárních nebo běžných a populárních. Čeština je opět i v tomto odvětví neobyčejně bohatá. Jsou jazyky, ve kterých je vše se šupinami nazýváno ryba, maximálně ještě obohaceno přídavným jménem vyjadřujícím barvu, obvyklou činnost nebo oblíbenou kuchyňskou úpravu toho či onoho tvora. Latinsky se však musí pojmenovat každý mravenec, každá bakterie i každý vyhynulý dinosaurus.“

Miloš se opět napil a pokračoval:

„Některá vědecká jména jsou skutečně přiléhavá, vyjadřujíce typické znaky onoho druhu, jiná, což je aktuální módou, nesou jako druhový název jméno nějaké osoby, na jejíž počest byl tento druh takto pojmenován. Poslední skupinou jsou jména vzniklá ve stavu okouzlení či šílenství příslušného vědce, což může být za určitých okolností v podstatě totéž. Do této kategorie spadá s padesáti procenty i Rosalia alpina. Volně přeloženo, Růženka alpská.

A my jsme vůbec netušili, proč Miloš zmínil právě tohoto tesaříka, kterého jsme znali jen z přírodovědných knih.