Pondělí 25. října 2021, svátek má Beáta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 25. října 2021 Beáta

Polodivoký pes, zdivočelý entomolog a kočka divoká

4. 10. 2021 5:59:21
To vše jako by dokreslovalo onen divoký Východ, o kterém jsem později slýchal mluvit jako o „šaleném“. Šílený však určitě nebyl, jenom trochu jiný. Naopak poněkud šílený byl tehdy nejmladší aktér tohoto vyprávění.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 9. kapitola: Polodivoký pes, zdivočelý entomolog a kočka divoká

Jak už jsem se zmínil, v Nové Sedlici jsem nikdy neviděl žádného velkého hlídacího nebo pasteveckého psa. Ne snad, že by zde žádní psi nebyli, skoro u každého stavení se na řetězu či volně pohyboval nějaký psí proletář značně komplikovaného původu, ale ke střežení pastvin nebyli velcí psi využíváni. Často jsem Hopčakovi vyprávěl o kavkazských ovčácích a slovenských čuvačích a o jejich náramné užitečnosti na místech, jako je toto. Hopčak to nerozporoval, ale svoje stanovisko vyjadřoval vždy stejně:

„Vieš koľko toho taký pes zožere?“

Na to se nedalo nic říct a byla tím patrně i vysvětlena absence velkých psů v regionu. Hopčakovy pastviny se rozprostíraly na příkrých stráních levého břehu potoka, a právě jen směrem k potoku a k rovnoběžné cestě byly ohrazeny, na ostatních místech je od lesa oddělovalo husté křoví, které bylo těžko průchodné pro člověka a ovce. Případní predátoři si v něm ale cestu našli.

Hopčakův voříšek se všemožně snažil práci pasteveckého psa zastat. Usilovně pobíhal kolem pozemků i plotů a neúnavně hlásil. Všechny a všechno. Odměnou se mu ale stávalo pouze okřiknutí, když už byl štěkot neúnosný. Nebyl to díky dost nešťastnému křížení nikterak hezký pes, tento hendikep však vynahrazoval milou a přátelskou povahou. Byl vděčný za každý zájem a pohlazení, kterého se mu dostávalo patrně pouze ode mne. Hopčak ho víceméně ignoroval a táta s Milošem byli na kontakt s ním opatrní z důvodu jeho permanentního zablešení. Moc platné jim to však nebylo, neboť já jsem se s ním pravidelně mazlil a s nimi jsem sdílel jednu „ložnici“. Pokusil jsem se ho i poměrně úspěšně odblešit, ale octan etylnatý, určený na usmrcování a konzervaci hmyzu, byl pro něho asi méně příjemný než blechy, na které byl po celý svůj psí život zvyklý. Udělal jsem to tenkrát proto, aby byl přijat na jednu naši výpravu do hor.

Odhmyzený, ale neustále frkající po drastické dezinsekci s námi také toho rána vyrazil. Hned za vesnicí se vyválel ve všem, co mohlo úspěšně překrýt chemický odér v jeho kožichu. Kozí bobky, koňské kobližky a jakousi rozkládající se myš nalezl záhy. Podivně páchnoucí touto směsicí parfémů, leč výrazně spokojenější s námi začal stoupat. Vstupem do lesa se okamžitě vžil do role loveckého psa, byť se z jeho exteriéru žádný takový nedal vysledovat. Vzorně zvedal přední pacičku a natahoval čumák směrem k tušené zvěři. Jakmile jsem ho však za to pochválil, vyrazil vpřed a zmizel v podrostu. Když se ani na opakované přivolání neobjevil, vyrazil jsem za ním.

„Myslíš, že se oba do oběda vrátí?“ zaslechl jsem ještě Miloše, který touto replikou reagoval na otcovy protesty proti mému vzdálení se od směru pochodu. Jak jsem se později dověděl, pes se vrátil za několik minut, hned poté co patrně zjistil, že karpatského jelena ani nedožene, ani nezadáví.

Já jsem po patnácti minutách usilovného běhu, různými směry přes několik slepých údolíček stanul na místě, které jsem jednak vůbec neznal a z něhož jsem ani nedokázal určit směr zpáteční cesty. Byl jsem v jakémsi kamenitém dole s množstvím obrovských padlých kmenů, ze kterého vedlo všemi směry několik roklí, o kterých se nedalo předem soudit, zdali jsou schůdné. Úbočím některého jsem se sem dostal, ale díky zaujetí při hledání psa jsem již nebyl schopen určit kterým. To málo, co prosvítalo skrz koruny starých buků, byla ocelově šedá obloha bez náznaku přítomnosti slunce, podle kterého bych se mohl navigovat.

Zpáteční cestu jsem tedy zvolil intuitivně a takto zcela milně. Po půlhodinové zrychlené chůzi vzhůru úbočím bylo jasné, že jsem zvolil úbočí jiného hřebene, než kterým vede cesta, po které stoupají zbylí členové výpravy. Po další půlhodině jsem vyšel z lesa na povědomou travnatou planinu, po jejímž druhém okraji jsme již několikrát šli do Stužického pralesa. Věděl jsem tedy, kde jsem, ale netušil jsem, kde jsou táta s Milošem, zdali šli za mnou, pokračovali na plánované místo nebo se snad vrátili na základnu. Usoudil jsem nakonec, že pokračovali. Jelikož jsem si byl jistý, že jsem zde dříve, než by sem po cestě mohli dojít oni, lehl jsem si do trávy vedle pěšiny s tím, že na ně tady počkám.

Bylo oblačno, teplo a zcela bezvětrno. To by mohla přijít bouřka, říkal jsem si. Tu táta s Milošem vysloveně nesnášeli, a tak by se jistě otočili k domovu při prvním zahřmění. Usoudil jsem, že bych je pak mohl následovat, ale trochu si bouření, které jsem měl a mám do dnes rád, užít.

První mohutné kapky mi dopadly na obličej o chvíli později. Než jsem doběhl několik desítek metrů pod mohutné buky, už lilo. Tady zůstanu v suchu hodně dlouho, říkala mi zkušenost z nepropustností několika pater pralesního porostu. To, co se však strhlo vzápětí, jsem dosud nezažil. Těch několik pater pralesního porostu propršelo během několika vteřin. Nebyl to normální déšť, ale někdo na nebesích patrně vypustil bazén. Po několika minutách jsem vyšel ze stínu buků na otevřené prostranství cesty, protože nebylo již nutné se schovávat a nebylo ani kam se schovat, byl jsem promočený skrznaskrz. Pěšina ze Stužice měla charakter menšího potoka, který dál ze svahu mohutněl, sbírajíc do sebe potůčky zvířecích stezek z lesa.

V otevřené krajině polonin v sedle pod Kremencem konečně došlo i na bouřku. Přišla náhle po několika vzdálených zahřměních v přívalu silného větru. Celá scenérie měla lehce kataklyzmatický nádech, neustávající liják hnala vichřice téměř vodorovně, a toto boží dopuštění bylo několikrát za minutu doprovázeno blesky a následným hřměním, které ozvěna v hlubokých údolích tříštila na mnoho malých třesků ztrácejících se jako padající kameny na dnech propastí.

Na dřevařskou cestu jsem došel očekávaně s posledními záchvěvy bouře a domů mi ještě zbývalo několik kilometrů pohodlné cesty. Vše kolem mě po dešti a bouřce zkrásnělo, letně zaprášené stráně kolem cesty se teď umyté leskly sytými barvami a větrem uválená tráva se před očima rovnala ozdobena kapkami vody lesknoucími se v odpoledním slunci. Na chvíli jsem v té kráse zapomněl, že jsem patrně hledán. Po procitnutí jsem zrychlil tempo, abych zbylé členy expedice dlouho nenapínal. O tom, že jsou doma, jsem vůbec nepochyboval. Tím větší překvapení bylo, když jsem zjistil, že nejsou.

Zanechal jsem u paní Hopčakové vzkaz, že jsem tu byl, převlékl jsem se na seníku do suchého, vypil čaj s medem, se kterým na mě hospodyně čekala u branky, a vyrazil jsem po stejné cestě opět vzhůru. Nutno říci, že ne už tak radostně, neb jsem tušil, že to schytám. Po několika stech metrech se ke mně přidal ten, který to všechno způsobil. Radostně kolem mě skákal a chytal mě za rukávy flanelové košile.

Usilovně jsem přemýšlel, kde mohli táta a Miloš přečkat tu slotu a pokud ji někde v kopcích přečkali, proč jsem se s nimi dosud na cestě ze Stužice ještě nepotkal. U první skládky dřeva jsem si uvědomil, že jsem tady dnes již potřetí a také fakt, že od této chvíle začínají narůstat možnosti různých příchozích cest a tím klesat pravděpodobnost úspěšného setkání. V pochybnostech jsem zavelel teď již zcela disciplinovaně se chovajícímu voříškovi: „Hledej!“ Sednul si přede mě, zakňoural a začal mohutně vrtět ocáskem v domnění, že musí odčinit nějaký prohřešek. Usedl jsem na kmen a pohladil ho: „Počkáme tady hochu, to bude nejjistější.“

Z rozjímání nad předpokládanými důsledky svého dnešního výletu mě vyrušilo temné zamručení mého společníka. Rozhlédl jsem se v očekávání, že spatřím nadávající dvojici, ale nespatřil jsem nic. Pozoroval jsem střídavě psa, který zcela jistě něco zvětřil, a okolí skládky. Po chvíli jsem asi v padesátimetrové vzdálenosti v podrostu před sebou zaregistroval pohyb. Jednou rukou jsem přitlačil k zemi psa a druhou jsem z batůžku vyndal starý vojenský triedr, který jsem neustále sebou nosil a zaostřil jsem do podezřelého místa. Chvíli se nedělo nic, pak se keříky znovu zachvěly a mezi listy se objevila kočičí hlava. Už jsem chtěl zklamaně odložit dalekohled, když jsem si uvědomil, že hlava a teď už i tělo kocoura, které se vysoukalo z úkrytu, jsou přeci jenom příliš velké na obyčejnou kočku. Není pochyb, říkal jsem si, pozoruji poprvé v životě kočku divokou, která nezvykle nezodpovědně vyrazila na lov odpoledne a do poměrně otevřené krajiny. Byl jsem téměř dokonale kryt složenými kmeny a od kočky ke mně vál příznivý vítr. Bez dechu jsem sledoval, jak šelma ulovila velkou žábu a teď si s ní, po vzoru všech koček, krutě hraje. Můj společník, kterého jsem stále pevně držel, však změnil polohu na záda v domnění, že bude potrestán, a tak stačil už jen nepatrný pohyb, abych přehmátl a uklidnil vystrašeného psa, k tomu, aby kocour blýskl pohledem směrem k nám a ve vteřině zmizel jako duch.

„Já ho, Miloši, opravdu dneska zpráskám, uvidíš, že jo!“, zaslechl jsem po chvíli povědomý hlas.

„Ale nezpráskáš, Šelesnik,“ odpověděl mu druhý povědomý hlas.

„To přeci není možný, to je každej den, k-a-ž-d-e-j d-e-n něco. Chápeš to? To není normální. Kde tak asi teď může být, co myslíš, Miloši?“

„Může být třeba támhle za těma kládama a koukat na nás triedrem, ale může to být taky agent KGB a to bych ti, Jiřiku, nepřál, pravil ten starší z povědomých hlasů.

„Vylez, agente, a osviť tvář!“ zvolal.

„Co tady děláš?“ konečně se zmohl na nějakou reakci táta.

„Já jsem tady pozoroval kočku divokou a vy jste mi ji asi vyplašili,“ pokoušel jsem se přejít do ofenzívy.

„Jo, kočku divokou? Miloši, styď se, my tady mladému pánovi plašíme kočky. Hledáme tě po celejch Poloninách a ty tady za vesnicí pozoruješ kočky, no to je výborný.“

„No, von mi ji asi vyplašil puňťa,“ ukázal jsem na psa. „Ale byla to opravdu kočka divoká, byla fakt krásná a ulovila žábu, támhle pod lesem.“

„A jsme kompletní, zajásal Miloš,“ hledíce na psa. „Ten se nám dnes na rozdíl od tebe ztratil třikrát.“

„Čtyři odpoledne a jsme kompletní, to je bezvadný“

„Vy jste mně fakt hledali?“ zkoušel jsem to empaticky.

Ale nehledali, kde bychom tě tak asi hledali, tady?“ a Miloš ukázal fousatou bradou směrem k členitému zarostlému svahu.

„No, koukám, že jste úplně suchý.“

„Zachránila nás ta bouda v sedle pod Kremenárošem,“ vysvětloval Miloš.

Jo, takže vy jste ani nedošli k pralesu, to já jsem tam byl už po desátý, chlubil jsem se.

„Já ho asi opravdu, Miloši, zpráskám...“

Otec nedokončil větu (o trestu ani nemluvě), protože po pomyslné hraniční čáře mezi námi si vykračoval po odpoledním dešti Carabus Schaidllerii. V podvečerním slunci jeho lesklé krovky zářili kovovými odlesky snad všech barev spektra.

To je krása, hoši, co?“ zjihnul táta.

Autor: Jiří Turner | pondělí 4.10.2021 5:59 | karma článku: 13.98 | přečteno: 257x

Další články blogera

Jiří Turner

Kdy už se konečně začne s tím povinným čipováním?

Dávám tomu tak rok, maximálně dva. Je to přeci tak jednoduché: malá kapsle do podkoží nebude vůbec na obtíž a může být nosičem veškerých informací a dokladů. Kontrolní orgán jen přiloží čtečku. Řeč je o lidech, nikoli o psech.

24.10.2021 v 17:41 | Karma článku: 21.99 | Přečteno: 370 | Diskuse

Jiří Turner

Kdo nám zdražil energii? No přeci Greta a jí podobní!

Je to jasné, může za to zelená politika, klimatičtí aktivisté, které podporují zmatení vědci a bůhvíproč jim dopřávají sluchu i politikové. Myslí si to však asi jen ti, kteří místo vnímání reality tohoto světa jen hledají viníky.

21.10.2021 v 5:51 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 675 | Diskuse

Jiří Turner

S odstupem a chladnou hlavou o proběhlých volbách

Pád komunistů do propadliště dějin. ČSSD potrestaná za roli „béčka“ ANO. Roztříštěností oslabená nacionálně-populistická hnutí. Piráti zpět na zemi. Parlamentní většina koalice koalic. Stále úspěšné ANO. Velké veřejné demaskování.

16.10.2021 v 13:02 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 635 | Diskuse

Jiří Turner

Hájili jsme Hrad

...a někteří ho hájí stále, přestože je poněkud nejasné, co je vlastně tím Hradem a co je na něm k hájení. Domnívám se, že stejně jako hrdinové románu, jehož název jsem si vypůjčil, hájí často pouze něco v sobě samých.

12.10.2021 v 19:44 | Karma článku: 41.20 | Přečteno: 3848 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Martin Hatala

Setkání s pašeračkou Terezou

Jedu autem domů z práce hlineckými serpentinami nahoru a dolů, to jo, to můžu, kroucení volantem mám rád. A taky rychlost samozřejmě. Předjedu jednoho, pak zase druhého, stihnu i toho třetího hlemýždě ještě před zatáčkou?

25.10.2021 v 12:24 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 629 | Diskuse

Šárka Medková

Vždyť je to "jen" rýma

Předevčírem udeřila. Mužská, smrtelná nemoc na sedm. Odborně se jí říká zánět horních cest dýchacích. Lidově rýma.

24.10.2021 v 19:55 | Karma článku: 22.99 | Přečteno: 838 | Diskuse

Pavel Felcman

Nebe

Cesta k prozření či spasení je trnitá. A celkově cesty nestojí za nic. Stejně jako úroveň mého pravopisu za kterou se tímto omlouvám.

23.10.2021 v 23:58 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 65 |

Iva Marková

Běh o lásku

taková pohádka .....................................................................................

23.10.2021 v 8:33 | Karma článku: 12.75 | Přečteno: 139 | Diskuse

Marcel Šádek

Bílá

Pokud si myslíte, že to co se běžně děje na toaletě nemá sexuální rovinu, šeredně se pletete. Je to jen úhel pohledu. Tohle je další kousek do autorské sbírky "Chlápek od vedle"

22.10.2021 v 10:37 | Karma článku: 6.91 | Přečteno: 382 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz