Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 29. listopadu 2021 Zina

Kus hada, kus vlka a hyeny půlka…

21. 11. 2021 11:22:32
Tedy spíše jen kus hada, kus býka, mnoho obojživelníků a roztodivných zástupců hmyzí říše. Tak by se dala charakterizovat výprava do odlehlé části Polonin a dobrodružná cesta ze Stinské slatiny zpět na základnu.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 12. kapitola: Kus hada, kus vlka a hyeny půlka...

Druhý den ráno po „teroristickém útoku“ jsem hned po opuštění nocležiště uviděl našeho ubytovatele, jak na zápraží ladí tranzistorové rádio, které jsme mu letos přivezli. Bylo dost velké, ale mezi ohromnou Hopčakovou levicí a dvojhákem vypadalo nicotně a v ohrožení. Nabídl jsem se, že naladím stanici, načež se z okénka seníku ozvalo:

„Monitoruj všechny zprávy o živelních pohromách, teroristických útocích a přesunech vojsk.“

Něco velmi nekvalitního jsem skutečně naladil. Náš ubytovatel byl s dechovkou náramně spokojen, Miloš poněkud zklamán.

Všechno cenzurujou, parchanti,“ pronesl bez dalšího komentáře.

Na dnešek byl vyhlášen odpočinkový den. Dospělí členové expedice si neustále vzájemně sdělovali různé neduhy ze včerejšího dne vzniklé manipulací s kameny a těžkou zpáteční cestou. Já jsem nepociťoval ani únavu, ani žádný neduh, takže jsem hned po snídani navrhnul vlastní individuální program. Řekl jsem to záměrně těmito slovy, protože otec byl již dost alergický na výrazy jako výlet, výprava, vycházka či průzkum, které se patrně v jeho představách slévaly do pojmu problém.

Čo si možme pod takýmito slovami predstaviť,“ vyzvídal opatrně Miloš.

„Čokolvek chcetě,“odpověděl jsem stylově.

„Toho jsem se právě obával,“ přidal se táta k rozhovoru, usilovně přemýšleje, jak zabránit další mimořádné události, a přitom mě nenutit setrvat celý den na základně. Zvítězil kompromisní návrh. Na mapě mi byl vymezen akční rádius pěti kilometrů od Sedlice a byl jsem donucen k přísaze ho dodržovat. Dále mi byly zapovězeny různé riskantní aktivity, jako lezení na stromy, stopování medvědů a podobně. I když jsem to zprvu komentoval, „že to rovnou můžu zůstat na seníku,“ vyrazil jsem do lesa záhy po uzavření dohody.

Tehdy a od té doby mnohokrát jsem si uvědomil jedno zvláštní schisma. Nejlépe si krásy přírody a atmosféru výjimečných míst člověk vychutná, pokud je sám. Po krátkém čase však podlehne pocitu, že je o cosi ochuzen tím, že onu krásu nemá s kým sdílet a nemá se o své emoce ani s kým podělit. Vezme tedy na ona místa příště někoho blízkého. Ten mu však celý zážitek může dokonale zkazit vlastními malichernými problémy, nevhodnými řečmi, a především jiným názorem na vše. Řešením jsou prověření parťáci, ale ani ti nejsou vždy takoví, jací by být měli, a tak je ono schisma neřešitelné, a mnozí dobrodruzi i „dobrodruzi“ podnikají výpravy do divočiny i „divočiny“ často sami. Já jsem s tím začal již ve svých čtrnácti.

Toho dne jsem se tedy vydal na jihovýchodní hřeben Polonin, místo i dnes extrémně pusté, zcela sám. Pohodlně jsem se vešel do pětikilometrové distance, protože zmíněný perimetr byl dán vzdušnou čarou, což byly v tamním terénu dvě hodiny ostré chůze. Vkročil jsem navíc do míst, na kterých jsme dosud nebyli, ač jsem na tuto skutečnost několikrát poukázal. Důvody k tomu, že jsme tyto lokality nenavštívili, byly velmi prozaické: nevedla sem žádná cesta a úbočí hřebene bylo příliš příkré, vlhké a skalnaté. Ani široký hřeben končící místem zvaným Stinská slatina nebyl prakticky schůdný. O to více však byla tato místa divoká a romantická. Okrajově jsem si při této příležitosti vzpomněl na zákaz stopování medvědů, okamžitě jsem se však obhájil tím, že přeci žádné medvědy nestopuji. Činí-li něco takového oni, je to jejich věc. Bohužel ani medvědům zdejší biotop asi nevyhovoval a nejen jim, za čtyři hodiny pobytu na hřebeni jsem nespatřil jediného savce.

O co jsem byl ochuzen z této živočišné třídy, to plně nahradili obojživelníci a plazi. Již nikdy od té doby jsem neviděl takové množství mloků, jako zde. Neméně zde bylo i čolků a různých druhů žab, kterými byly kaluže a tůňky na hřebenu zcela přeplněny. Nicméně všechna tato zvířata jsme pozorovali i na jiných místech v Poloninách, atypické bylo pouze jejich množství.

Těmi, kdo obohatili tuto výpravu, byli však jiní tvorové. Tím prvním se stal vzácný velký střevlík Carabus variolosus, po kterém jsme během obou výprav dosud marně slídili. Miloš přísahal, že ho v průběhu let několikrát našel na běžných místech s ostatními zdejšími druhy, ale my jsme prostě dosud neměli to štěstí. Tento střevlík se od ostatních druhů svého rodu liší ve dvou směrech. V podobě a ve způsobu života. Velikostí ani tvarem těla není nikterak zvláštní, exota z něho činní krovky tvořené soustavou hlubokých kráterů. Když jsem si je později prohlížel pod silnou lupou, shledal jsem, že na nich nemá jedinou rovnou plochu. K tomu ještě jako jediný střevlík tráví většinu svého života ve vodě. Neplave, jako jiní specializovaní vodní brouci, ale leze po dně potůčků a tůněk a ukrývá se pod ponořenými kameny, přičemž se musí jako ostatní brouci čas od času nadechnout atmosférického vzduchu. Pod vodou pravděpodobně i loví. Další aspekty jeho způsobu života nejsou patrně dodnes známé a asi již nikdy ve známost nevejdou, neboť tohoto krásného brouka se ročně nachází jen několik jedinců a patrně brzy vyhyne, aniž by byl jeho způsob života detailně prozkoumán.

Dalším neméně zajímavým tvorem, kterého jsem zde chytil a pozoroval, byla užovka stromová neboli Eskulapova. Několik jsme jich možná již dříve zahlédli, ale podle mizejícího ocasu v listí jsme mohli pouze spekulovat. Tady jsem ji poprvé spatřil tak, jak jsem si to představoval podle symboliky jejího názvu, obtočenou kolem kmene jilmu, bez jakékoli snahy utéct či snad dokonce zaútočit. Eskulapka si tu prostě klidně lezla po stromě. Když jsem ji opatrně sundal za ocásek dolů, nejdříve se po vzoru všech užovek kroutila, ale po chvíli se uklidnila a zcela apaticky čekala, co se stane. Měl jsem tak nadbytek času si ji prohlédnout. Byl to opravdu krásný had, téměř dva metry dlouhý, smolně černý s úzkou elegantní hlavičkou a v okamžiku dopadu sporých slunečních paprsků, zahrály její šupiny zelenohnědými odstíny. Dlouho jsem přemáhal touhu si ji odnést na základnu a posléze domů, nakonec jsem ji však s těžkým srdcem vrátil na její strom a Eskulapka se v klidu naaranžovala do podobné pozice, v jaké jsem ji našel. Než jsem sešel do údolí, zahlédl jsem jich ještě několik, ale všechny předpisově mizely v podrostu.

Cesta z hřebene byla, jak to tak bývá, horší než na hřeben. Dlouho jsem nemohl najít správné místo na sestup. Nakonec jsem dosáhl údolí tak, že jsem se vydal potokem doufaje, že nebude tvořit níže ve svahu vodopády a kaskády, jak tomu zde běžně bývá. Po sestupu jsem si přesně nastavil azimut k Sedlici a vyrazil jsem přes členité pastviny na základnu.

Už to vypadalo, že zbytek cesty proběhne bez jakékoli zajímavé události, když jsem ve stavu jakéhosi tichého rozjímání stanul kousek před vesnicí tváří tvář mohutnému býku. Hned jsem Dulhúnovu chloubu poznal. Dobře jsem si vzpomněl i na to, co kulak vyprávěl o jeho morálně volních vlastnostech a sexuálním apetitu. To druhé mě momentálně příliš nezajímalo, ale bojechtivá poťouchlost z jeho výrazu přímo vyzařovala. Stál jsem jako socha, udržujíc tím jakési status quo a usilovně jsem přemýšlel, jak z této prekérní situace vybruslit. Poté, co jsem vyloučil variantu zahnání býka, zbyla už jenom možnost útěku a setrvání v současném stavu. Vzhledem k tomu, že jsem se nacházel téměř v geometrickém středu docela rozlehlé pastviny, jsem tedy zůstal stát připraven začít prchat, jakmile se býček pohne. Jelikož jsem se tehdy, ani po této příhodě psychologií býků nezabýval, neměl jsem nejmenší tušení, co se pod zahnutými rohy a rezavou čupřinou odehrává. Měl jsem už pocit, že tu stojím snad hodinu a za celou tu dobu se to roztomilé zvířátko, vyjma pulzujících nozder, ani nepohnulo. Již jsem se začal připravovat ke sprintu, když tu náhle se býk otočil a jal se důstojně odcházet směrem ke statku. Potlačil jsem touhu okamžitě vyrazit na opačnou stranu, a když už byl dostatečně daleko, počal jsem pomalu couvat. Nedělo se nic do té doby, než jsem ztratil trpělivost a rozběhl se. Útok jsem zaregistroval včas, přesto jsem se do bezpečí trnkového houští, které na této straně nahrazovalo ohradník, dostal jen o několik vteřin dříve, než se k hranici pastviny přiřítilo tři čtvrtě tuny hovězího napuštěného adrenalinem.

Když jsem si na cestě k Hopčakovým prohlédl své oblečení, zjistil jsem, že patrně neuniknu zvídavým dotazům. To, co jsem nestačil na sobě zničit a zašpinit při sestupu z hřebene, dokončil trnkový keř. Tentýž měl na svědomí i několik pěkných šrámů na odkrytých částech těla.

„Ne pět kilometrů, padesát metrů na řetězu!“ poslechl jsem si krátce po příchodu na základnu otcův komentář. Výhrůžky trvaly však jen do doby, než jsem na list papíru vysypal obsah smrtničky.

Autor: Jiří Turner | neděle 21.11.2021 11:22 | karma článku: 9.83 | přečteno: 194x

Další články blogera

Jiří Turner

My nejsme žádná veřejnost!

Na prostranství před obchoďákem stojí stánek, ve kterém mají ve várnicích svařák, medovinu, punč a jiné laskominy. Vedle nabídky mají uvedeno, že nejsou vůbec vánočním trhem a ty nápoje je zakázáno konzumovat na veřejnosti.

28.11.2021 v 8:01 | Karma článku: 40.08 | Přečteno: 4978 | Diskuse

Jiří Turner

Víte, co má cikán bílého?

Touhle otázkou začíná nekorektní fór, který mi nedávno připomněl Petr Čtvrtníček. Poprvé mi ho však před mnoha lety řekl jeden cikán, který nechtěl, abych o něm mluvil jako o Romovi. Pointa vtipu je vyjádřena odpovědí: Poslouchat!

27.11.2021 v 12:53 | Karma článku: 38.21 | Přečteno: 1680 | Diskuse

Jiří Turner

Krásná revoluce

Když přijde řeč na listopadové dny roku 1989, chlubívám se, „jak jsem dělal revoluci“. Měl jsem k tomu jistě i ideové pohnutky, ale stejně jako mnohé ostatní mě fascinovala atmosféra, která bořila všemožné zábrany.

22.11.2021 v 12:05 | Karma článku: 12.71 | Přečteno: 288 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Kamil Kristen Brzák

Baroko v nás

Pryč jsou časy, kdy Šporkův letohrádek pamatoval kostýmní slavnosti a vůni naděje. Memento baroka vzhlíží nad krajinou jako zamyšlení nad smyslem našeho bytí...

28.11.2021 v 13:15 | Karma článku: 5.89 | Přečteno: 77 | Diskuse

Vilém Ravek

Případ příliš hříšného seniora.

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát. První díl je zde

28.11.2021 v 10:09 | Karma článku: 6.45 | Přečteno: 234 | Diskuse

Vilém Ravek

Případ příliš hříšného seniora.

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát.

27.11.2021 v 17:53 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 300 | Diskuse

Luboš Vermach

Střední Čechy jako místo laskavého všehomíra?

Když zájezd zahraničních návštěvníků narazil ve vesničce za Prahou na nebezpečné individuum, nastal problém. Nebýt party dobrých lidí, nejspíš by dotyčný fanatik vyděšené výletníky ...

27.11.2021 v 16:59 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 285 |

Jiří Turner

Víte, co má cikán bílého?

Touhle otázkou začíná nekorektní fór, který mi nedávno připomněl Petr Čtvrtníček. Poprvé mi ho však před mnoha lety řekl jeden cikán, který nechtěl, abych o něm mluvil jako o Romovi. Pointa vtipu je vyjádřena odpovědí: Poslouchat!

27.11.2021 v 12:53 | Karma článku: 38.21 | Přečteno: 1678 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz