Proč se říká…

…vyčistit Augiášův chlív, přetnout gordický uzel, mít oidipovský komplex, zažít Tantalova muka, otevřít Pandořinu skříňku, dostat danajský dar, nosit sovy do Athén, použít Ariadninu nit, zuřit jak Erinye, tvářit se jak Sfinga...

Obecně se takovým ustáleným spojením říká frazémy, a ty mají velmi různorodý původ. Pominu-li ty novodobé, jsou hlavními zdroji historických frazémů jednak antika a pak také bible. Na bibli také možná dojde, ale mně už v dětství učarovaly starořecké báje a později antická mytologie jako taková. Dlouhá léta mi společnost na nočním stolku dělaly výpravný Slovník antické kultury, Zamarovského Bohové a hrdinové antických bájí a Řecké mýty Roberta Gravese.

U svých dětí jsem si kdysi povšiml, že tyto příběhy vnímají spíše jen jako zábavné pohádky a již méně jako nějaký ucelený kulturní zdroj a už vůbec ne jako zdroj lingvistický. Používání antických frazémů vlivem uspěchané doby vyžadující stručnost a jednoduchost asi poněkud upadá, což je mi docela líto a myslím si, že na vině může být i odklon od klasického vzdělání, s čímž souvisí i skutečnost, že mnoho lidí podstatu příslušných frazémů nezná, nebo zná jen jejich smysl, ale ne příběh, který je za každým takovým úslovím skryt.

Pro vlastní potěchu jsem s pomocí výše uvedených knih a také informací z internetu sepsal a abecedně seřadil antické frazémy a připojil k nim stručný příběh vysvětlující původ a podstatu těchto ustálených spojení. Naleznete zde notoricky známá rčení, která jsou uvedena a vysvětlena spíše jen pro pořádek, ale i úsloví ne příliš běžná, nebo taková, která se používat téměř přestala, ale která nalezneme třeba v literatuře, kde je autoři použili pro obohacení jazyka. Myslím si, že právě pro kultivaci a bohatost vyjadřování jsou takové jazykové prostředky stále dobré a užitečné.

A

Proč se říká:

Krásný jako Adonis

Adonis byl největším krasavcem řeckých mýtů, nikdo z lidí se mu krásou nevyrovnal, ba ani nikdo z bohů. Není divu, že se do něho zamilovala jedna z největších antických krasavic, sama bohyně krásy Afrodita. Když pak Adonise zabil na lovu divoký kanec, bohyně ve svém zoufalství proklela Osud, jemuž se i bohové musí podřídit, ale uprosila vládce bohů Dia, aby jí ho z podsvětí alespoň načas vrátil. Ten se nakonec domluvil s bohem podsvětí Hádem a každé jaro je Adonis propuštěn na svět, ale vždy na podzim se musí vrátit do říše stínů. Upozorňuji, že Adonis asi nemá nic společného s „Adonai“, což je v hebrejštině jedno ze jmen božích.

Aeneida

Aeneida je latinskou obdobou odyseji, tedy dlouhé, komplikované pouti tak, jako je Aeneas Vergiliovou latinskou obdobou Homérova řeckého Odyssea. Vše tedy naleznete u hesla „odysea“.

Achillova pata

Pata nejslavnějšího reka trojské války se stala synonymem slabého místa, protože právě tato část těla byla jedinou slabinou jinak nezranitelného hrdiny. Tuto nezranitelnost zajistila jeho božská matka Téthys, která ho coby miminko smočila ve vodách podsvětní řeky Styx, a také ho potírala ambrosií a zakalovala jej nad ohněm. Činila tak, protože znala věštbu, kterou se od Prométhea dozvěděl i sám Zeus, že její syn bude slavnější než vládce bohů, a tudíž to nebude mít na světě vůbec jednoduché. Achilleus vykonal mnoho hrdinských skutků a nakonec se, ač nerad, zúčastnil trojské války, jejíž průběh také významně ovlivnil. Zabil zdrcen smrtí svého druha Patrokla trojského reka Hektora a zneuctil jeho mrtvé tělo, čímž si rozhněval bohy, zvláště pak Apollóna, ochránce Tróje, který navedl Paridův šíp na jedinou hrdinovu slabinu. Tento příběh vypovídá o tom, jak se pouhý smrtelník stal nesmrtelnou postavou mýtů, ale i o tom, že svému osudu nikdo neujde, protože každý má nějakou svoji „achilovku“.

Alastór

Alastor je v řeckých mýtech démonem pomsty, posléze synonymem msty jako takové. Dočteme-li se, že je někdo označován za Alastóra, měl autor asi na mysli mstitele.

Amazonky

Výraz „Amazonka“ (respektive amazonka) přežil do dnešních dnů jako označení dominantní a srdnaté ženy.  V mýtech byl takto nazýván národ bojovných žen sídlících kdesi pod Kavkazem, se kterým přišel do styku nejeden řecký hrdina: Bellerofontés před nimi bránil Lykii, pás královny Amazonek Hippolyty musel v rámci své služby králi Eurystheovi přinést Hérakles, Théseus si dokonce domů do Athén odvedl velitelku vojska Amazonek Antiopu, která po boku svého manžela hrdinsky bránila hradby města a při útoku svých sester padla. Amazonky se jako ochránkyně města zúčastnily i trojské války, jejich velitelku však zabil Achilleus a ženy musely slíbit, že již nikdy nepozvednou zbraně proti řeckým mužům, což dodržely, a tímto jejich působení v mýtech končí. Pokud vám Amazonky evokují příběh Dívčí války ze Starých pověstí českých, nebude to asi náhoda. Podle znalců mytologie je příběh Amazonek jakousi vzpomínkou na matriarchální uspořádání společnosti. Jméno Amazonek bylo odvozeno ze slova amazos — „bezprsá“, což souvisí s nepříliš reálnou pověstí, že si ty odstraňovaly prsy, aby mohly lépe střílet z luku. Podle Amazonek je patrně pojmenovaná i největší řeka světa, což ukazuje, že lidská fantazie je zcela bezbřehá.

Amorův šíp

Kdybychom se striktně drželi starší a původní řecké mytologické tradice, měl by to být Erótův šíp, neboť Amor je pouze jeho římskou obdobou, ale realita je taková, že od Eróta se jazykově odvozuje vše, co se týká erotiky, a Amor v podobě pozdějšího prdelatého andělíčka symbolizuje lásku. Mytologická role Eróta (1.p. Erós) není nikterak banální, naopak je zcela zásadní. Erós se podle Hésioda zrodil jako všeoživující síla z počátečního Chaosu, neboť bez lásky není život. Podle jiného výkladu je synem bohyně krásy Afrodity a boha války Área, což také může cosi naznačovat. Na každý pád je Erós (potažmo Amor) velmi záludný a nebezpečný bůh. Jeho šípy jsou přesné a jejich účinku neodolají lidé ani bozi. Erótovu nebezpečnost si uvědomoval i vládce bohů a chtěl bůžka hned po narození zahubit, ale opět zapracoval Osud, a tak Erós v dospělosti vstoupil na Olymp a posléze si tam po různých peripetiích přivedl i svou pozemskou lásku Psyché.                      

Apollónův šíp

Jestliže Erótovy šípy vyvolávají milostná splanutí, tak ty Apollónovy neomylně rozsévají smrt. Apollón je však, jak se sluší na Diova syna a tím pádem jednoho z nejmocnějších bohů, bohem velmi univerzálním. Jest bohem slunce, ochráncem života, vůdcem Múz (nedostižným hráčem na lyru, jak mohl na vlastní kůži poznat Marsyás) i neomylným věštcem. Ani on to jako Diův nemanželský syn neměl lehké, jeho matku, bohyni Léto a její děti Apollóna a Artemidu pronásledovala žárlivá Héra jako saň a saň, respektive draka Pýthóna, si k tomu také zjednala. Vše ale dopadlo dobře, a tak mohl posléze Apollón kromě jiného svými šípy ovlivňovat i chod dějin. Apollónův šíp se tak stal synonymem přesnosti zásahu, nikoli univerzální oprávněností výstřelu.

Argonauté

Plavci na lodi Argo prošli branou dějin spíše jako synonymum pro námořní výpravu než jako vyslovený morfém. Jednalo se o cestu hrdiny Iásóna a dalších řeckých reků do Kolchidy za zlatým rounem. Výprava Argonautů je mimořádně poutavým a také spletitým příběhem, který počíná tím, jak se do dnešní oblasti poloostrova Krym dostal létající zlatý beran, který zachránil krétského prince Frixa před obětováním, a přes vlastní výpravu se v něm rozvíjí „lovestory“ Iásóna a Médei, do které zasahuje kouzelnice Kirké i další postavy známé z Odyssei.    

Ariadnina nit

Ariadné byla dcerou krétského krále Mínóa. Její nit, díky které se hrdina Théseus dostal z knósského labyrintu, se stala symbolem vodítka zabezpečujícího správnou orientaci. V tom labyrintu žil bájný Minotaurus, obluda s lidským tělem a býčí hlavou, kterému byli pravidelně obětováni krétští jinoši a panny, a to do té doby, než ho Théseus s Ariadninou pomocí zabil. Milostný příběh Thésea a Ariadné však rozhodně nemá žádný happyend. Ariadné musela po útěku z Kréty zůstat na ostrově Naxos, kde se stala ženou boha Dionýsa a zdrcený Théseus zapomněl před přistáním vyměnit černé plachty za bílé, a jeho otec se v zoufalství nad domnělou synovou smrtí vrhl z athénských hradeb. Ariadné byla v nerovném manželství tak zoufalá, že její trápení musela ukončit svým šípem bohyně Artemis. Ani Théseus nenašel v manželství vůbec žádné štěstí, oženil se totiž s Ariadninou sestrou Faidrou, která se však posléze zamilovala do Théseova syna Hippolyta, což skončilo jeho zabitím a její sebevraždou, ale to už je jiný příběh.    

Atlás

Atlas je, jak známo, pohoří na severozápadě afrického kontinentu a přeneseně se po něm jmenuje oceán za Heraklovými sloupy a Platónova bájná země Atlantida, ovšem také se tak nazývá soubor map. Vše se odvozuje od Títána Atlanta, jenž podle tradice nesl na svých ramenou nebeskou klenbu (nikoli zeměkouli). Tu mu na chvíli při trhání jablek Hesperidek podržel při plnění úkolů Herakles, ale osudným se Atlantovi stal jiný rek, a to Perseus. Tomu se totiž Atlás vysmíval, že useknutí hlavy Medúzy je jen nějaká báje, načež mu hrdina tu hlavu ukázal a z Atlanta se stalo zmíněné pohoří. Oceán i bájná zem jsou analogicky místy za tímto pohořím, ale co to má společného s mapami? Důvod je prostý: sbírka map flanderského zeměpisce Mercatora z roku 1595 měla frontispis s mystickým obrem Atlantem držícím na ramenou zeměkouli, a tak se to vžilo.

Augiášův chlív

Ten chlív by se měl správně jmenovat Augeiásův, protože právě král tohoto jména byl za ten svinčík zodpovědný. Vžila se ovšem počeštěná podoba jeho latinské obdoby, stejně jako řecký Herakles je často nazýván římským Herkulem. Vyčištění tohoto nadlidsky zanedbaného chléva bylo jedním z dvanácti nadlidských úkolů, které musel nejslavnější hrdina řeckých bájí u elidského krále Eurysthea z příkazu Dia vykonat, aby dosáhl svobody. Heraklův život a skutky by sami o sobě „vyšly na román“, a tak uvedu jen, že hrdina zmíněný chlév vyčistil tak, že vyhnal všech tři tisíce kusů dobytka na pastvu, vykopal k tomu místu kanál ze dvou nedalekých řek a chlív jejich vodou jaksi vypláchl. Ještě předtím si s králem sjednal odměnu ve výši desetiny stáda, kterou mu však lakomý Augiáš upřel. To mu Herakles nezapomněl a po nabytí svobody dobyl město a Augeiáse zabil. Podstatou tohoto frazému je nezměrná zanedbanost a také radikálnost nápravy, přeneseně se však toto úsloví vžilo i pro nepořádek nehmotný.

(Příště to budou frazémy počínající písmeny B, C, D, E, F)