Proč se říká…(II.)

…Damoklův meč a danajský dar? Kdo to byli Démoni nebo Dioskúrové? Proč se říká ozvěně echo a svárlivým ženám Erínye? V jaké podobě do dnešních přežil Faun, odkud se vzala fáma a proč Fénix vstává z popela?  

Abecední pokrčování (1.díl je zde) antických frazémů:

B

Bóra

Bórou a jazykově podobnými výrazy se nazývají silné severní větry vanoucí v oblasti Jaderského, Egejského a Černého moře. Mnozí možná ani netuší, že je to práce boha severního větru Bórea (1.p. Boreás). V řeckých mýtech je běžné, že přírodní živly mají své bohy a bůžky, kteří nejsou jen jejich vládci, ale jsou i jimi samotnými. Boreás je tedy nejen bohem severního větru, ale i tím větrem jako takovým. Jeho otcem byl Titán Astraios a matkou bohyně jitřních červánků Éós. Sídlil v Trákii a byl to logicky bůh poměrně neurvalý. Proslavil se únosem athénské princezny Óréithye a také tím, že docela dost zkomplikoval Odysseovo cestování, naopak jeho synové se proslavili při výpravě Argonautů zcela pozitivně.

D

Damoklův meč

Toto rčení se stále poměrně hojně používá a většina lidí asi rozumí i jeho smyslu, ale ten příběh až tak známý není. Vlastně to není mýtus, protože Damokles byl historickou postavou, a ani ta příhoda s mečem vůbec nemusí být vymyšlená. Muž tohoto jména byl vysoce postaveným dvořanem syrakúského tyrana Dionýsia Mladšího vládnoucího na Sicílii ve 4. stol. př.n.l. Byl známý svou podlézavostí a jeho pán ho měl v oblibě. Jednou ho za jakousi oslavnou řeč Dionýsios posadil na čestné místo u hodovní tabule, ale Damokles po chvíli počal úpěnlivě prosit, aby byl této pocty zbaven. Všiml si totiž, že nad jeho hlavou na tenké žíni visí ostrý meč.  A tak se Damoklův meč stal symbolem neočekávaného nebezpečí či nepředpokládané hrozby. První zmínka o tomto příběhu je od filozofa Démokrata, ale proslavili ho Cicero a Horatius.

Danajský dar

Danajským darem se v původním významu rozumí dar od řeckých oblehatelů Tróje v podobě obrovského dřevěného koně, kterého Řekové zanechali před trojskými hradbami a předstírali, že se po deseti letech obléhání města vrací domů. Názory na důvody, které k takovému počinu dobyvatele vedly, se v Tróji různily, stejně jako se různily i názory, jak s tím dárkem naložit. Jedněm byl podezřelý a chtěli ho zničit, jiní v něm viděli oběť bohům za šťastný návrat do vlasti a nastrčený řecký voják vypověděl, že kůň byl z příkazu bohyně Athény postaven proto, aby odčinil uloupení její sochy. Na základě toho se Trojané rozhodli zbourat hradby a vtáhnout koně do města. Pouze kněz Laokoón byl proti a sám se chtěl pokusit koně rozbít. Když však pozvedl kopí, vynořili se z moře dva obrovští hadi a Laokoóna i s jeho dvěma syny zardousili. To definitivně rozhodlo o vtažení koně do města. Co se dělo potom je všeobecně známo. V noci z koně vylezlo komando řeckých bojovníků a ze skrytu ostrova Tenedos se pod rouškou noci k Tróji vrátily i ostatní řecké oddíly. Trója byla dobyta a srovnána se zemí. Toto vítězství však bylo těžce vykoupeno, třeba strůjce lsti Odysseus se domů vracel deset let a mnozí jiní se nevrátili vůbec. Homérovy eposy jsou nezměrnou studnicí příběhů a díky své proslulosti také frazémů. Ten o danajském daru jasně vypovídá o tom, že jsou i dary přinášející škodu, zkázu i smrt.  

Démoni

To, co si dnes pod tímto slovem představujeme, stejně jako to, jak na démony nahlíží monoteistická náboženství, se docela zásadně liší od toho, koho nazývali démony (1. p. Daimón) staří Řekové. Za démony byli označováni paušálně všechny nižší božské bytosti, nadpřirozené síly, přírodní úkazy, stejně jako domácí bůžkové, dobří i zlí, užiteční i škodliví. Kromě značně propracovaného a početného „oficiálního“ panteonu bohů existovala nejen božstva místní, ale i obrovské množství božských bytostí vysloveně lokálních či dokonce osobních.   

Dioskúrové – blíženci

Dnes se pro označení nerozlučné dvojice výraz „dioskurové“ už asi moc nepoužívá, ale ve starší literatuře to tak neobvyklé není. Kastór a Polydeukés byli nejslavnější dórští hrdinové hned po Héraklovi. Narodili se jako dvojčata, ale přesto byli nevlastními bratry (v mýtech je možné vše): Kastorovým otcem byl spartský král Tyndareos, Polydeukovým nejvyšší bůh Zeus. Matku měli pochopitelně společnou, Tyndareovu manželku Lédu. Na základě toho byl Polydeukés nesmrtelným polobohem a Kastór smrtelným člověkem. Společně vykonali mnoho hrdinských skutků, ale do mýtů se nesmazatelně zapsali tím, že když byl Kastór v boji zabit, Polydeukés odmítl věčné mládí mezi bohy na Olympu a tráví vždy jeden den na světě a druhý s bratrem v temné Hádově říši. Stejně jako mnozí jiní přešli Dioskúrové z mytologie řecké do mytologie římské, ve které figurují jako Castor a Pollux.    Každý je také může spatřit na obloze v souhvězdí Blíženců a stali se znamením zodiaku.

E

Echo

Echo byla horská nymfa a členka družiny bohyně Artemidy. Byla, korektně řečeno, poněkud upovídaná, což se jí stalo osudným. Svým dlouhým vyprávěním jednou zdržela bohyni Héru, která proto nepřistihla svého manžela Dia při záletech. Héra ji potrestala tím, že od té doby nemohla promluvit jako první a směla jen opakovat slova pronesená jinými. Echo se posléze zamilovala do krásného, ale do sebe zahleděného Narkissa (Narcise), kterému však nemohla svoji lásku vyznat. Trápila se tím tak, že nakonec z ní zbyl jen hlas – horská ozvěna. Z Ovidiových Proměn se dostala do obecného povědomí a do morfémů jako synonymum ozvěny a v přeneseném významu i výrazem pro informaci.

Erebos  

„Tma jako v Erebu“ je rozhodně větší než ta v rohu i než ta v pytli. Erebos je totiž věčná tma zrozená z počátečního Chaosu. Bůh Erebos ale s temnou nocí Nyktou zplodil i věčné světlo Aithera a světlý den Hémeru, konečně z čeho jiného by mohlo vzniknout světlo než ze tmy.

 Erínye (Furiae)

Fúrie, lítice a megery, to všechno jsou běžně užívaná označení zlých či svárlivých žen, jejichž původ se dá dohledat v antické mytologii. Jenomže Erínye – Alléktó, Tisifóné a Megaira byly bohyně pomsty, a to pomsty spravedlivé, protože stíhaly vrahy, lupiče, křivopřísežníky a rušitele rodinných svazků a chránily lidi ctnostné, bezbranné a slabé. Možná byly ve své činnosti zuřivé a vzteklé, ale těžko se tomu divit, když vezmeme v úvahu, v jaké společnosti se pohybovaly a komu sloužily. Byly členky družiny boha podsvětí Háda a jeho manželky Persefony a zrodily se prý z prvního krvavého zločinu v dějinách: z krve prvního vládce bohů Úrana vykastrovaného svým synem Kronem.  Z výše uvedeného tak plyne, že když nějaká dáma řádí jako Erínye, může k tomu mít zcela objektivní důvody.

Eurykleia

Nejslavnější chůva nejen řeckých mýtů se stala zosobněním všeho toho, čeho si můžeme u chůvy cenit: bezmezné věrnosti, lásky, pečlivosti i nezištnosti. Eurykleia nevychovávala nikoho méně významného než Odyssea, který ji v Homérově eposu oslovuje „matko“. Sehrála také významnou roli po hrdinově návratu na rodnou Ithaku.  

F

Fáma

Co je to fáma, ví každý, ale každý možná neví, proč je Fáma fámou. Vězte tedy, že i Fáma je božského původu. Řecky se zve Fémé či Ossa a byla zosobněním pověsti. Tedy takto ji vnímali Řekové, v latinském prostředí se z Fámy stalo to, co pod tímto slovem vnímáme dodnes. Vergilius si ji představuje jako okřídlenou obludu s dlouhýma nohama a není těžké se domyslet, proč asi.  

Faun

Pokud je někdo označen za fauna, vybaví se nám patrně člověk smyslný a poživačný. Je zajímavé, že se to v lingvistickém smyslu týká jen římské podoby tohoto boha, jeho řeckým předchůdcem je totiž Pan a k Panovi se váže vše, co se týká paniky. Podíváme se na něho až dojdeme k „P“, v této chvíli se spokojme s Faunem, který je kromě své frivolnosti také bohem lesů, polí, úrody a hospodářských zvířat.

Fénix z popela stanuvší

Fénix není, milé děti, vymyšlený autorkou Harryho Pottera, ale naopak paní Rowlingová se nejen v tomto případě inspirovala antickými bájemi, což je v zásadě chvályhodné. Fénix (řecky Foiníx, latinsky Phoenix) má svůj mytologický původ ve starém Egyptě a byla to volavka, o které si staří Egypťané mysleli, že se rodí z vody, ze které se na počátku světa zrodilo i slunce. Na základě takových úvah se volavka stala symbolem slunce a pak se ta symbolika dostala do slunečních i lidských cyklů ve starém Řecku. Fénix se jako bájný pták musí každých pět set let (nebo také 1461 let) v hnízdě spálit a ze svého popela povstat znovu k životu. Lapidárně řečeno se z tohoto nadpřirozeného ptáka stal symbol vzkříšení.

Žít jako Filémon a Baukis

Nejsem si jistý, jestli bych toto přirovnání použil, kdykoli bych k tomu měl příležitost, ale kdybych tu příležitost měl, jistě bych si na aktéry tohoto krásného příběhu vzpomněl. Stalo se to tak: Dva staří a chudí manželé jednou ve své chaloupce pohostili pocestné, kterými nebyl nikdo jiný, než vládce bohů Zeus a jeho syn Hermés vykonávající právě inkognito inspekční cestu. Stařečci se s nimi, ač nevěděli, s kým mají tu čest, podělili o vše, a bylo též zcela patrné, že celý svůj život prožili ctnostně a ve vzájemné lásce a úctě. Bohové se jim odhalili a odměnili je poněkud zvláštním způsobem: Smetly z povrchu zemského celou nemravně žijící vesnici, pouze jejich chaloupku ušetřili a následně ji proměnili v honosný chrám. A to ještě nebylo vše, Filémon a Baukis mohli vyslovit další přání. Shodli se na tom, že by chtěli, až k nim přijde bůh smrti, aby je odvedl oba najednou. Stalo se. Filemón nikdy nespatřil hrob své ženy a Baukis nikdy nemusela oplakávat svého muže. Oba se proměnili ve stromy stojící před vchodem do chrámu. Ten příběh je velmi starý a jeho obdobu najdeme i v jiných kulturách. Pro nás ho zpopularizoval Ovidius ve svých Proměnách.

Pokoušet Fortunu

Fortuna je, jak asi každého napadne, bohyní šťastné náhody a je totožná z řeckou Tyché. Staří Římané si Fortuny náramně hleděli, protože přeci ten, kdo Fortunu pokouší, si její přízeň potřebuje nějak pojistit. Kromě privátního uctívání této velmi nestálé bohyně, se v Římě veřejně uctívaly Fortuny přináležející různým společenským vrstvám. Svoji „vlastní“ Fortunu tak měli patriciové, plebejové i třeba jezdci. Posléze se to sjednotilo, ale Fortuna se pokouší stále.

(Příště to budou frazémy počínající písmeny G, H, CH, I, J, K)