Mohlo by se zdát, že výše uvedené otázky jsem opsal z nějakého proruského webu, na který se při nedávné blokaci pozapomnělo, ale není to tak. Takové otázky nejsou ve veřejném prostoru nijak neobvyklé a setkáme se s nimi otevřeně či skrytě mezi řádky u úvah zdánlivě seriózních lidí a médií.
Psycholog by na tomto místě asi uvedl, že je to důsledek docela běžného a přirozeného jevu projevujícího se tak, že v některých lidech stále se opakující prezentace jakýchsi pravd, výkladů a hodnocení vyvolá touhu hledat jiné, alternativní „pravdy“, výklady a hodnocení.
Tak jako před lety možná poněkud arogantní propagace vědy, vědců a tím i vědeckého přístupu přispěla k hledání a nacházení různých nevědeckých přístupů a alternativních výkladů, tak i jednostranné ustavičné protěžování, nebo naopak odsuzování někoho či něčeho vede řadu lidí nejen k pochybnostem, ale i k zcela odlišným hodnocením.
Určitou paralelou k aktuálním událostem na Ukrajině jsou události z 30. let minulého století u nás. Tehdy i dnes by se našli lidé, jejichž názor se bude opírat o argumenty typu: „Vždyť ona u nás až taková demokracie, jak se říká, nebyla. Sudetští Němci přeci byli skutečně diskriminováni a ten Hitler úplně špatný taky nebyl, když chtěl zatočit s komunisty. Je jen škoda, že už to nestačil dotáhnout do konce s těmi cikány a židáky. Za protektorátu jsme se zas tak špatně neměli a nezapomínejme na to, že se díky Ádovi začalo u nás jezdit napravo.“
Doufám, že to nejsou argumenty významné části společnosti, ale rozhodně to nejsou argumenty jen několika deviantů-zločinců, přestože něco z výše uvedeného naplňuje podstatu trestného činu, ovšem jen za předpokladu, když se takový názor šíří veřejně. Ta vyjádření jsou absurdní, přestože se v nich objevují i určité racionální aspekty: Možná si opravdu 1.republiku někdy trochu idealizujeme. Chyby v přístupu k sudetským Němcům se reálně staly. Komunismus, respektive ruský bolševismus si ve svých důsledcích s nacismem příliš nezadal. Kdo držel v protektorátu hubu a krok, ten většinou přežil a v relativním klidu válku přečkal.
Žádný z těchto argumentů však neomlouvá naše napadení a obsazení, nic neomlouvá nespravedlivě vedenou válku a neospravedlňuje její oběti a utrpení přeživších. Podobné je to s hodnocením ukrajinského konfliktu. Není třeba si idealizovat ukrajinský režim a Ukrajince, lze diskutovat o tom, jestli Ukrajina zastávala dobrou politiku k ruské menšině i ke svému většímu sousedovi, lze zkrátka zpochybnit kdeco, ale nic z toho neomlouvá Rusko za rozpoutání války, nic neospravedlňuje způsob vedení této války a válečná zvěrstva.
Poněkud jsem odbočil, ale to jen proto, abych vysvětlil, že žádný jiný, morálně opodstatněný alternativní pohled na válku na Ukrajině neexistuje. Po válce bude možné rozebírat cokoli a během války je třeba chápat, že k určité válečné propagandě se uchyluje i ukrajinská strana a s ní i sympatizující svět. Je to ospravedlnitelné, protože je dobrý účel, kterým je například burcovat veřejné mínění v jiných zemích nebo povzbuzovat bojovou morálku obránců. Naopak ospravedlnitelná není propaganda ruská, která popírá vlastní existenci války, útoky na civilní obyvatelstvo, zvěrstva a válečné zločiny. Na základě toho lze chápat, proč posté uvidíme v televizi na ulici ležící mrtvoly ve městě Buča, a ne relativně poklidný život v místech, která nebyla válkou zasažena, že se budeme dívat na zdevastované domy, divadla, školy a nemocnice, a ne na ta místa na Ukrajině, kterých se válka v tomto směru nedotkla.
Těžko může mít někdo za zlé válečnému zpravodajovi, že neprezentuje jakýsi „vyvážený postoj“ k agresorovi a obránci své vlasti. Těžko může být očitý svědek válečných hrůz a zvěrstev jaksi nad věcí a pokoušet se třeba počínání okupantů pochopit či ospravedlnit. Přiznám se, že pro mě osobně je nepochopitelný onen „vyvážený a nezávislý“ přístup i u konzumenta zprostředkovaných zpráv a reportáží. Pominu-li to, že víra v ruský mediální obraz „speciální operace“ hraničí se slabomyslností, tak ani lži, mystifikace a účelově překroucená fakta ospravedlňující válku si nezaslouží mít ve veřejném prostoru žádnou seriózní prezentaci.
To samé platí i pro mediální prezentaci uprchlické krize. Možná, že už někoho unavují a otravují reportáže, ve kterých jsme svědky ochoty pomáhat válečným utečencům, příkladů solidarity, nezištné dobročinnosti, stejně jako ochoty státu se na tom zásadně podílet a takové projevy podporovat. Někdo by si možná přál, aby byly v rámci „objektivity“ stejnou měrou prezentovány případy zneužívání této pomoci, projevy nevděku či to, jak někde banda opilých Ukrajinců převrací popelnice. Je pravděpodobné, že i něco takového se vyskytuje, ale asi neexistuje žádný veřejný zájem, který by opravňoval prezentovat ojedinělé excesy jako obecný stav. Dost na tom, že tyto projevy někteří lidé velmi ochotně šíří po sociálních sítích.
Před časem jsem byl hojně kritizován za názor, že v této době je třeba zcela jasných a jednoznačných postojů, že zvláště u veřejně aktivních lidí není správné stylizovat se do rolí jakýchsi nad věcí stojících chytráků ochotných kdykoli o čemkoli spekulovat, cokoli relativizovat a donekonečna nabízet různé alternativy i tam, kde je principiálně vše jasné. Chápu, že někdo může mít válečné mediální masáže už plné zuby, ale přijde mi hloupé si na to stěžovat. Nic významnějšího se aktuálně neděje, a kdo to konzumovat nechce, může přepnout program, přeladit stanici nebo kliknout na jinou stránku. V obecné rovině je pak třeba vždy a za jakýchkoli okolností odsuzovat agresi a podporovat spravedlivý boj Ukrajiny za svobodu.
