Tenkrát na blízkém Východě III. díl, 5. kapitola: Horempádem
Druhého rána před kolibou u Račkových ples jsem medvěda vyhlížel zcela marně, vše ostatní však bylo na svém místě. Svišti střídavě vylézali a zalézali do nor, orli kroužili nad Klinem a stádečka kamzíků se klidně pásla na strmých stráních poblíž ledovcových morén.
Při ranní „poradě generálního štábu“ bylo zkonstatováno, že otcův kotník je způsobilý pro výstup, ale ne zcela způsobilý pro výstup s plnou polní, tudíž byla zrušena varianta noclehu někde na hřebenu. Odsouhlasen byl tedy kompromisní návrh:
„Půjdeme jako, včera Jíra, na Klin, ale jen tak nalehko a vrátíme se do Hiltonu stejnou cestou nebo oklikou přes Končistou“ sesumarizoval výsledek diskuse náčelník. Alternativa okliky mi nepřišla nikterak reálná, ale poctivě jsem zvedl ruku, když se nakonec Miloš zeptal: „Kto je za?“
Stoupat jsme začali tempem, které slibovalo dobytí Klinu koncem prázdnin, a také jsem se tímto způsobem k tomu vyjadřoval.
„Neboj, neboj, máme s tatíkem drtivý finiš,“ uklidňoval mě Milošek.
Pomalé stoupání však skýtalo prostor pro pečlivý výzkum, který jsem já včera zcela zanedbal. Ve smrtničkách se postupně začali objevovat oni potměšilí vysokohorští střevlíci.
„Nad hranici osmnáct set metrů, u nás žádný slušný tesařík nevystoupá,“ zkonstatoval Miloš a zabalil si své nádobíčko do batohu. „Co tady však dělám já?“ položil si vzápětí filozofickou otázku.
„Sestřičku,“ pokusil jsem se o vtip.
„Hele, jeď, bratříčku, ať už si na Klinu!“
Na Klinu jsme nakonec stanuli ve tři hodiny odpoledne všichni, bez ztrát na životech i na cti.
„Kamarádi, stálo to za to,“ nadechl se náčelník k proslovu.
„Připadám si jako na Mount Everestu čili Čumulugmě...“
„Zkrať to, „ozval se táta, „za chvilku bude sněžit.“
„To je na Čumulungmě normální,“ nedal se Miloš.
Proslov nicméně nebyl dokončen, protože začalo nejen sněžit, ale i zcela nezřízeně foukat. Miloš se na výstup odlehčil do té míry, že si nevzal ani větrovku. Vrávoral v poryvech vichřice ve flanelové košili a klel. Opakujíc za každou kletbou: „Klin nebrat!“
„To je na Čumulungmě normální,“ parodoval jsem vůdcovi předešlé výroky. Vysloužil jsem si tím však jen doplnění kleteb o: „Šelesnik nebrat.“
Pozdější Milošovo označení opuštění vrcholu Klinu jako „strategický ústup do výchozích pozic“ bych trefněji nazval jako útěk z hory, o čemž svědčí i fakt, že jsme byli v tábořišti ani ne za dvě hodiny.
Rychlý sestup se však neobešel bez následků. Po vydatné večeři si chtěl jít náčelník ulevit, zjistil však, že je zcela imobilní.
„Úplně mi odešla kolena,“ zabědoval.
„Kam?“ vysekl jsem, jsa do značné míry nakažen Milošovou rétorikou.
„Doprdele,“ ukončil překvapivě rychle náčelník dialog.
Druhý den ráno se naše ležení podobalo, jak zhodnotil Miloš, ležení husitů u Lipan. Tentokrát bez demokratického hlasování byl vyhlášen odpočinkový den s večerním návratem do kempu. Naše zásoby potravin byly takřka u konce, na oběd zbývala už jen polévka z pytlíku a tatranky s čokoládou.
„Až se budeš vracet z Končistý, měl bys něco ulovit. Kamzíka, sviště...to je jedno, nejsem, na rozdíl od někoho, vybíravý, prohlásil náhle do ticha náčelník.“
„Jak víš, Miloši, že se chystám na Končistou?“ tázal jsem se s hraným údivem.
„Jak víš, Miloši, že ráno vyjde slunce a v noci bude tma?“ parodoval moji otázku náčelník.
„Buď, Jíro, opatrný a stále kontroluj svoji viditelnost, dnes je krásně, budeme tě mít jako na dlani,“ dodal táta, který vypadal na rozdíl od Miloše v dobré kondici i náladě.
„A do tří se vrať, ať jsme za světla v kempu,“ přidali při mém odchodu oba parťáci unisono.
Cesta na Končistou se ukázala výrazně delší než na Klin, i když jsem nestoupal do takové výšky, bylo zase stoupání na skalnatý vrchol výrazně pomalejší. Dlouho jsem v sedle pozoroval orly, hnízdící v nepřístupné východní stěně hory a také jsem v ledovcovém žlebu poctivě lovil. Sečteno potrženo stanul jsem na vrcholu krátce před druhou. Cesta zpět se nedala díky skalám zvládnout dříve než za tři hodiny, což byl problém. Řešení však bylo nasnadě, koliba se nacházela přímo pode mnou, dělilo nás toliko osm set metrů převýšení dost strmého svahu tvořeného z části jemnou sutí, z části ledem.
Co se odehrávalo na pozorovacím stanovišti u koliby, když jsem začal pozoruhodně rychle klouzat po svahu dolů, jsem se dozvěděl až později po odeznění emocí. Ty jsem upřímně nechápal, neboť sestup proběhl bez jakýchkoli problémů. Úhony doznaly pouze moje manšestrákové pumpky, a to v místech, která nejčastěji přišla do kontaktu s ledem a drobnými kamínky.
„Tak jsem tady, půl hodiny před termínem“ hlásil jsem se. „Tobě je špatně, tati?“
„Mohl ses tam zabít,“ konstatoval zcela zelený otec.
Kupodivu i věčně vtipkující Miloš na chvíli vypadl z role a beze slov kroutil hlavou a drbal se ve vousech.
Tyto reakce jsem pochopil až o řadu let později, když jsem si na Končisté na tento sestup vzpomněl. Sedmadvacetiletého, v dobré kondici a se zkušenostmi z různých vysokých hor by mě na suť pod Končistou nikdo nedostal ani párem volů.
