Dnes je tomu přesně 80 let, co byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Myslím, že je dobré si tuto událost připomenout, a to střízlivě a v rámci historických skutečností, ale bez okázalé pompy ruského střihu. Právě takové prezentace totiž dnes probíhají v pražské Libni i jinde v Praze.
S určitou hořkostí bych k tomu poznamenal, že nám asi moc chybí vzory a hrdinové, když jsme schopni ještě po osmdesáti letech oslavovat tuto poměrně kontroverzní událost. Možná to má být lék na náš národní mindrák z toho, že jsme v zásadě nikdy nebyli nositeli našich vlastních historických změn a zásadních událostí, ale že jsme se vždy spíše jen svezli, respektive se stali aktivními, když už bylo prakticky rozhodnuto jinými a jinde.
Aktuální odborný náhled na tuto událost vyjadřovaný třeba Vojenským historickým ústavem zde, reprezentuje v prvé řadě fakta, a to zvláště tu skutečnost, že atentát měl význam politický. Československo v roce 1942, byť už byla uznána exilová vláda v Londýně, nebylo vnímáno jako součást protinacistické koalice, ale jako stát (respektive národ), který se podrobil a německý protektorát akceptoval. Přes veškerou heroizaci odboje to byla realita a z pohledu zvenku nemohla hrstka nesmiřitelných vyvážit loajalitu či jen pasivitu drtivé většiny národa, který působil tak, že se s okupací smířil.
Z tohoto pohledu byl atentát jasným gestem a signálem, že existuje aktivní odboj, který podporuje výsadky a samotný se pokouší aktivně bojovat. Porovnávat toto významné gesto s dopady nacistických represí po atentátu už ale nemá nic společného s historickou vědou. To je již čistě emocionální záležitost a otázka vnímání morálky, etiky, cti a podobně. Nicméně morální motivace k obecnému vnímání historie nepochybně patří, ale je to z mého pohledu věc privátní nikoli společenská, natož pak institucionální.
V tomto smyslu si představuji, že by měla probíhat ona prezentace. Ve školách a v médiích by měla být prezentována nezkreslená historická fakta včetně všech příčin a důsledků, ale hodnocení by mělo být ponecháno na každém z nás a různé způsoby ovlivňování vnímání těchto událostí považuji za nepatřičné, tím spíše okázalou pompu a vytváření jakýchsi kultovních tradic. Je to nemístné, neuctivé, a nakonec i kontraproduktivní.
