Co napsat k tématu, ke kterému bylo řečeno a napsáno vše, a to ze všech možných i nemožných pohledů? Na druhou stranu je těžké (alespoň pro mne) nenapsat nic, když Rusko už i formálně započalo válku, pro níž je označení „Velká vlastenecká“ zcela absurdní. V tomto ohledu je pochopitelně těžko soudit, do jaké míry bude tato válka velká a do jaké míry bude výrazem vlastenectví, respektive nacionalismu.
Jak velká, tedy rozsáhlá a dlouhá bude, si vůbec nedovoluji ani odhadovat, nicméně mám asi oprávněnou obavu, že aktuální mobilizace rezervistů je eskalací konfliktu, a s každým dalším ruským neúspěchem poroste jeho rozsah. Do jisté míry je však částečná ruská mobilizace pozitivním signálem, a to v tom smyslu, že ruské vojenské neúspěchy zatím nejsou řešeny užitím účinnějších zbraní včetně těch strategických.
Je také těžké soudit, do jaké míry bude tato válka „vlastenecká“. Zatím to vypadá, že ruský národ svého vůdce ve válečném tažení na Ukrajině z velké části podporuje. Je ovšem otázka, jestli to tak skutečně většina prostých Rusů vnímá, a hlavně zdali to budou lidé takto vnímat, až jim budou přicházet oznámení o smrti, otců, synů, bratrů a přátel, což se již děje, ale dá se předpokládat, že s nasazením neprofesionálních vojáků ztráty na životech dramaticky porostou.
V tomto ohledu je třeba zmínit, že Rusko, ač to v 21. století působí trochu podivně, sáhlo po taktice z napoleonských válek a z války 2. světové. Ona taktika spočívá v tom, že se tisíce lidí pošle „na jatka“, a ti, co náhodou nepadnou, zabezpečí vojenský úspěch. V případě války obranné (té skutečně vlastenecké), ať už jí předcházelo cokoli, je to i morálně obhajitelné a mnoho lidí šlo tenkrát bojovat za vlast s přesvědčením. Nějak si však neumím představit, že někdo půjde rád padnout do cizí země, kterou se jeho prezident rozhodl dobýt, a to bez ohledu na to, že její východní část prý není její. Neumím si to ovšem představit třeba proto, že nejsem Rus.
Nechci se pouštět do jakýchkoli analýz, protože většina i fundovaných analytiků se v uplynulých měsících zcela fatálně zmýlila, a to zřejmě z důvodu, že se průběh této války vůbec předvídat nedá. To, co se naopak předvídat dá, je skutečnost, že tuto válku bude muset někdo vyhrát, přičemž pro Rusko už může být v této chvíli těžké prezentovat jako výhru ovládnutí území, které defacto ovládalo už od roku 2014. Cílem již zcela „regulérní“ války, ve které padne možná statisíce Rusů, tak už musí být něco více než jen připojení separatistických republik k Rusku. Z logiky věci by to mělo být ovládnutí nebo zničení celé Ukrajiny.
V tomto kontextu se patrně nacházíme na pokraji totální války, ve které oběma stranám půjde o všechno, respektive o bytí a nebytí Ukrajiny jako takové a o bytí a nebytí ruského režimu. Přijde mi, odmyslíme-li si možnost, že v Rusku proběhne revoluce, která svrhne stávající režim, nebo vypukne jaderná válka, že z této situace vyplývá poměrně málo možných scénářů. Vlastně jenom jeden, a to ten, že Rusko Ukrajinu porazí a bude jí ovládat, případně diktovat podmínky, protože představa, že Rusové budou z okupovaných území vyhnáni, uznají porážku a smíří se s tím, mi připadá zcela nereálná.
Z výše uvedené teorie tak vyplývá, že svět se ocitl v situaci, ze které nerezultuje žádné pozitivní východisko. Naopak na západ od Ukrajiny budou sílit názory, že demokratický svět se pustil do předem prohrané války, že Ukrajina měla být obětována stejně, jako bylo v druhé polovině minulého století coby sovětské satelity obětovány Československo nebo Maďarsko. Jsou mi sice z duše protivní všichni ti Orbánové, Klausové či Okamurové, kteří neustále meldují stanovisko, že do války na Ukrajině nemáme zasahovat, nicméně je otázkou, jestli intervence Západu mohou být východiskem z fakticky bezvýchodné situace. Pokud se Rusku nebude dařit konvenční válka, je reálné nebezpečí, že přejde k válce nekonvenční. Co se stane pak? Půjdou USA a NATO při napadení Ukrajiny taktickými zbraněmi hromadného ničení do globálního jaderného konfliktu? Patrně ne, a Rusko ví, že ne.
Jsme v pasti. Stejně jako Napoleon i Hitler poznali, že Rusko nelze dobýt, poznáváme, že Rusko nelze porazit, aniž bychom přivedli svět na pokraj jaderné katastrofy, a to i přesto, že právě ono je nyní v roli agresora. Pokud se Rusko nerozpadne zevnitř, neporazí sebe sama, tak si svou „Velkou vlasteneckou válku“ opět vyhraje. Jenom mě nějak nenapadá, jak se máme zachovat, abychom nebyli za ty voly.
