Tenhle čtyřiašedesátiletý chlapík s image rockové hvězdy se možná minul povoláním, mohl být sportovec, jako jeho strýc a teta (Josef Odložil a Věra Čáslavská) a mohl se stát i nějakým aktivistou, kterým se vlastně stal, přestože se také vydal na dráhu vysokoškolského učitele.
Nedávno jsem v rámci „nechtěné“ rubriky „Podivné případy“, ve které se aktuálně zamýšlím nad proruskými postoji veřejně činných lidí“, psal o doktoru Drulákovi, jehož názory příliš nekonvenují s prezentací státního zaměstnance, a usoudil jsem v tomto směru, že jsou spíše vhodné k vyvolání diskuse na akademické půdě. Kam potom ale hypoteticky „poslat“ docenta Ševčíka?
Asi bych měl předem deklarovat, že naprosto ctím akademické svobody a akademickou půdu vnímám jako „Hyde Park“, kde může být, coby názor, vyřčeno i to, co mnohde jinde ne. Ovšem vyvolání diskuse je něco jiného než pokusy o permanentní indoktrinaci studentů, z kterýchžto se mnozí bouří a na vymývání mozků docentem Ševčíkem si stěžují.
Svoji nelibost s touto skutečností veřejně prezentuje i rektor VŠE, ale on je tím prvním, kdo musí prezentovat ony svobody a rozhodnutí akademického senátu, který odmítl Ševčíka „odstřelit“. Ta nelibost i stížnosti se netýkají seriózně prezentovaného názoru, ale lží a dezinformací, které Ševčík šířil a stále šíří. V odkazech najdete, jak snadné je s odstupem několika měsíců naprosto jednoznačně zpochybnit nesmysly, které pan docent pronesl na jaře a v létě loňského roku.
V tomto ohledu je také třeba odlišovat, snahu o korekci válečné propagandy, ke které se z docela pochopitelných důvodů uchylují obě válčící strany, a zásadní ideologickou i faktickou podstatu konfliktu. Nikdo přeci po nikom nechce, aby doslova věřil třeba počtům zničené ruské techniky a počtu zlikvidovaných okupantů. Seriózní média často v takových případech poznamenávají, že příslušnou informaci nelze ověřit.
Lze také zcela seriózně diskutovat o chybách, které se staly před vypuknutím konfliktu, a to jak ze strany Západu, tak i Ukrajiny. Osobně si myslím, že na takové analýzy je čas po válce, ale v žádném případě nic neospravedlňuje počínání Ruska, coby imperiálního agresora ani válečné zločiny páchané ruskou armádou. Tyto skutečnosti také činí putinovský režim režimem zločinným.
Pokud si přečtete nebo poslechnete některá níže uvedená vyjádření docenta Ševčíka, lehko nabudete dojmu, že ten není veden snahou objektivizovat problematiku, ale jasně vyjadřuje svoji nenávist vůči Západu a strukturám, jejichž jsme dobrovolnými členy, a naopak adoruje ruský režim, byť to činí takovým způsobem, aby nemohl být trestně stíhán.
Vyjádření pana Ševčíka mi nepříjemně připomínají třeba argumentaci zpochybňovačů zločinnosti holokaustu, kteří se vyjadřují ve smyslu „vždyť oni ti Židé taky nebyli svatí“. Nelze asi tvrdit, že antisemitismus nemá žádné reálné příčiny, ale je naprosto absurdní jimi omlouvat židovské pogromy a zmíněný holokaust. V tomto smyslu nelze zavírat oči před tím, že na Ukrajině existovali a stále jistě existují vyhranění nacionalisté, ale propagandistické potírání nacismu je ze strany Ruska jen průhlednou záminkou. Konečně, pokud dnes budeme vnímat extrémní nenávist Ukrajinců k Rusům, nebude to mít už jen historickou podstatu, ale i zcela pochopitelnou podstatu aktuální.
Pokud do svého stanoviska zapracuji výše uvedené skutečnosti a níže uvedené odkazy, tak se nemohu vyjádřit jinak, než že docent Ševčík nepatří na žádnou českou vysokou školu a měli bychom být schopni v rámci jeho veřejných vystoupení odlišovat mezi obecnými vyjádřeními názoru a dezinformacemi s proputinovskou propagandou. Akademické svobody i svoboda slova mají prostě své meze. A pokud někomu z vás přijde, že svoboda slova a svoboda veřejného vyjádření jakéhokoli stanoviska se nesmí jakkoli omezovat, zamyslete se nad tím, jestli byste v rámci zcela adekvátní paralely chtěli, aby vaše děti učil a ovlivňoval ten, kdo relativizuje zločinnost Adolfa Hitlera a nacistické ideologie a zároveň popírá legitimitu zcela opačných stanovisek.
