Vzpomínám si, jak jsem se před pár lety drásal na jeden alpský kopec. Kousek pod vrcholem jsem úplně splavený sbíral síly na závěrečný výstup, když tu se kolem mě asi trojnásobnou rychlostí, než jaké jsem byl schopen, mihla dvojice německých turistů. Když jsem na vrcholku hory konečně popadl dech, zapředl jsem s nimi hovor, ze kterého vyplynulo, že jde o pětasedmdesátiletou manželskou dvojici, že jsou již asi patnáct let v důchodu a že zhruba stejnou dobu cestují obytným vozem po světě. Museli se prý trochu uskromnit, ale důchod jim na to vystačí.
Říkal jsem si, že by se mi také líbilo, kdyby se takového stavu dopracoval i průměrný našinec. Myslím tím, aby byl schopen vést aktivní život daleko po sedmdesátce, důchod mu vystačil na důstojný život a náš stát byl v takové kondici, že ho důchodci nezruinují. Ta první část docela funguje i u nás. Denně vidím české sedmdesátníky (dokonce i osmdesátníky) jak drandí na bicyklech po Brdech, přičemž někteří z nich se chlubí, že se zatím obejdou i bez „elektriky“. Vidím i důchodce, kteří, pokud se všeobecně připravovali na to, že budou jednou důchodci, žijí po materiální stránce docela v pohodě. Tomu, kdo má vlastní byt (nebo dům), nemá dluhy a nevykazuje žádné milionářské manýry, ten z průměrného důchodu bez problémů vyžije.
Je ovšem otázka, jestli ta stále se zmenšující skupina aktivně pracujících dobře uživí tu stále se zvětšující skupinu aktivně „důchodujících“, tedy těch, kteří by si už krátce po šedesátce chtěli užívat života a nemakat. Vcelku důvěřuji těm ekonomům, kteří si myslí, že je to nesmysl. Tedy, že je to nesmysl, do té doby, než se nastaví systém, v rámci kterého se lidé budou na důchod po finanční stránce sami aktivně připravovat. Nejsem žádný ekonomický vizionář, takže nechci vymýšlet, jak by to mělo vypadat, ale nějak se to asi bude muset řešit.
Píšu-li: „bude muset řešit“, je třeba dodat: „už se to mělo řešit dávno“. Před více jak třiceti lety jsme skoncovali se socialismem, rychle a vesele jsme si zvykli na „výdobytky kapitalismu“, zvláště uplatňování osobních svobod, ale dodnes požadujeme, aby se o nás stát postaral jako za socíku. Chceme mít špičkové zdravotnictví dostupné všem zadarmo a chceme také výše zmíněné důchodcovské eldorádo. Nevím, proč nemáme stejně výkonnou ekonomiku jako Německo, ale přijde mi docela logické, že dokud ji mít nebudeme, tak nemůžeme mít stejné mzdy a důchody.
Aktuálně můžeme sledovat vlnu demonstrací ve Francii. Francouzi usilují o totéž, co jsem již uvedl. Chtěli by zkrátit čas „mezi pubertou a důchodem“ na nejmenší možnou míru. Pominu-li to, že stávkování je francouzským národním sportem a ti asi mnohdy vychází do ulic jenom pro tu „srandu“, tak i oni naráží na úplně stejný problém jako my. Ekonomika jim nefunguje tak, jako ta německá, a v osmdesáti mnozí řádí na alpských sjezdovkách.
Co dělat? Asi více než do slev na jízdném a do dalších populistických nesmyslů je třeba tlačit vládu do nějaké podoby důchodové reformy, o které se pak musí vést seriózní veřejná i odborná diskuse, a do té doby, milí „pseudodůchodci“ i skuteční důchodci, je třeba chápat možnosti státu a nepožadovat nesplnitelné. A vy, milí předdůchodci, čímž míním i sebe, myslete na to, že jednou se čas naplní a stát se o vás nepostará tak, jak byste si v naivních představách přáli.
