Ono se to tak říká, ale svět asi přestal být v pořádku v okamžiku, když jakýsi opičák vzal do ruky šutr, opracoval jím jiný šutr a tím pak rozbil druhému opičákovi hlavu. Dle takové teze uvádí svět v nepořádek lidská činnost. To ale při vyslovení tohoto rčení na mysli nemáme, spíše je tím myšleno, že někde se nám zdá svět takový, jak si ho pamatujeme z nějaké pro nás lepší doby, případně jak si ho představujeme obecně. Vždy to tak bylo. Lépe bylo za Rakouska, za 1. republiky, a někdo je ochoten se klidně rouhat, že i za bolševika. To asi proto, že za toho bolševika byli moji vrstevníci mladí, zdraví a dost možná i bezstarostní.
Pro někoho může být ten řádně uspořádaný svět jenom ten bez internetu a sociálních sítí, jiný by bez příslušného přístupu do osmačtyřiceti hodin zešílel. Řádný svět je také ten s poctivými spalovacími motory, a ne s auty na baterky, což mi připomíná, jak se před více jak sto lety ortodoxní zastánci koňských potahů vysmívali prvním automobilům a byli přesvědčeni, že tohle nikdy nemůže pořádně fungovat. Zhruba v té samé době také namyšlení akademici tvrdili, že předměty těžší než vzduch nemohou létat. Mohlo by se tedy zdát, že „svět, který je ještě v pořádku“, je světem zcela imaginárním.
Když ovšem z toho úsloví vypustím slovíčko „ještě“, vše se změní. Docela klidně totiž mohu nabýt dojmu, aniž bych se vracel do minulosti, že právě zde, a právě teď je svět v pořádku. Takový pocit poslední dobou občas mívám a je to pocit k nezaplacení. Netýká se to pojízdných (natož pak létajících) strojů, netýká se to médií ani sociálních sítí, nemá to co dělat ani s hmotnými statky a rozhodně se nejedná o místa nedotčená lidskou činností. V souvislosti s tím pořádkem mě napadají slova, jako je klid, pokoj či harmonie, a to jak navenek, tak i uvnitř.
Asi každá generace se trápí tím, že právě ona je postižena neklidem, nepokoji a disharmonií, že právě v této chvíli, jak praví klasik, vymknuta z kloubů doba šílí. Bezpochyby mají na takové stesky právo ti, v jejichž době zuří válka. My ostatní, kteří máme to štěstí, že se nacházíme v lepší době či na lepším místě, můžeme jen šoupat nohama a trápit se tím, co v porovnání s fatálními problémy jiných není problémem, ale pouze jen nepříjemností či nepohodlím. Ovšem i s tímto vědomím lze na onu disharmonii plodící dobu žehrat.
Zlehka jsem se dotkl určitých technologických procesů, které ovlivňují běh a řád tohoto světa. Mám zato, že významný technologický progres je výsledkem nějaké zásadní motivace. Smutným, ale velmi markantním příkladem je, jaký technologický skok způsobí války. Převratné technické a technologické změny pak druhotně ovlivní společnost a často nastartují i společenské změny. Možná se mýlím, ale nemohu se zbavit dojmu, že na rozdíl od dosavadních dějinných principů žijeme v době typické tím, že zásadní změny několika posledních desetiletí nejsou výsledkem žádné poptávky, ale pouze je prostředí pro fatální společenské proměny jaksi svévolně vytvářeno.
Naprosto zásadním fenoménem nového milénia se stala média, ke kterým se logicky váží sociální sítě, různé způsoby elektronického přenosu informací a komunikační prostředky obecně. Možná to tak nevypadá, ale já jsem přesvědčen, že jsme svědky (a vlastně také aktéry) nejzásadnější změny v dějinách lidské civilizace. Podstatou věci je, že se každý jedinec může stát aktivním účastníkem onoho mediálního mumraje. Každý může zveřejnit jakýkoli názor a každý má možnost vytvořit, sdílet a šířit jakékoli informace. Tato skutečnost pak primárně ovlivňuje vše, protože co jiného než informace a privátní názory určují společenské počiny a změny.
Byly doby, kdy jsem měl z pochopitelných důvodů ze svobodného šíření informací a názorů radost a stále vnímám, jak pluralitu názorů a pestrost informací mnozí považují za to pravé a veskrze pozitivní. Možná to tak principiálně skutečně je, ale realita je zcela jiná. Mediální svět se stal do té míry nepřehledným, nekontrolovatelným a nezávislým, že se v něm mohou naprosto ztratit principy relevance, smyslu, užitečnosti a bohužel i pravdy. Neexistují žádná určující kritéria kvality a úspěšnost a tím i dopad názorů a informací závisí pouze na schopnostech jejich nositele je šířit.
Myslím si, že má-li někdo pocit, že je svou privátní selekcí schopen vybrat ty nejrelevantnější informace a vycizelovat ten nejkvalitnější názor, žije v bludu. Je pochopitelně správné o to usilovat, ale asi neexistuje metodika, jak toho úspěšně docílit, respektive nelze zjistit, zdali bylo úspěchu dosaženo. Používat jen jeden zdroj informací a názorů je extrémně riskantní, protože to může kohokoli svést zcela mimo realitu a mnoho rozdílných informací a názorů vede k principu kaleidoskopu, ve kterém je soustavou zrcadel a efektů vytvářen obraz, který vlastně nevypovídá vůbec o ničem.
Čím jsem starší, tím více docházím k přesvědčení, že svět, který by mohl být alespoň trochu v pořádku, je takový, který má zcela opačný trend než ten, ve kterém jsme oněmi nicotnými kolečky v gigantickém soukolí. Svět, který na rozdíl od toho současného, vede k jednoduchosti. Svět, ve kterém se nesdílí a virtuálně nekomunikuje, ale ve kterém se lidé schází a povídají si. Svět, ve kterém si každý musí před ostatními svůj názor slušně obhájit a informaci před předáním relevantně ověřit. Svět, ve kterém je slušnost čest a morálka větší hodnotou než jakákoli podoba úspěchu.
Nejsem až tak naivní, abych si myslel, že nějaký apel může vyvolat změnu a obrat, ale kdykoli mne napadne říci nebo si jen pomyslet, že „tady je svět ještě v pořádku“, říkám si, jestli jsem už v pořádku já sám. Pochopitelně zkonstatuji, že nikoli, ale červík pochybnosti už počal hlodat a třeba tu a tam udělám něco, k čemu bych se ještě nedávno neodhodlal. Svět se mění nenápadně, v pořádku nikdy nebyl a ani nebude, ale usilovat o to je dle mého soudu jedinou nadějí pro každého člověka a tím i pro celé lidstvo.
