Vždy, když se provalí, či je cíleně odhalen exces nějakého politika, tak je tou nejsmutnější a také často nejsměšnější ta skutečnost, jak se příslušný politik absurdně vymlouvá, mlží a lže. Pavel Blažek je asi můj nejméně oblíbený politik z vedení ODS a Martin Nejedlý je muž, který se dle mého soudu vůbec nikdy neměl v české politice objevit, natož se stát jakousi šedou eminencí bývalé hradní „manažerie“. Nicméně Blažek je tím, kým je, tedy poslancem a ministrem, a Nejedlý je z logiky věci patrně stále vlivným člověkem. Politici a vlivní lidé se schází od té doby, kdy cosi jako politika vzniklo.
Výše uvedená realita nic nemění na tom, že veřejně činní a veřejně frekventovaní lidé by měli být ve styku s politiky obezřetní, a to samé platí o politicích ve styku s lidmi, které veřejnost vnímá jako kontroverzní. O kontroverzích Martina Nejedlého nemůže být pochyb, a tak Blažkův počin hraničí s idiocií, protože nejen novinář, ale i kdokoli jiný si snadno položí otázku, o čem si ministr spravedlnosti a putinovský lobbista asi tak mohou hodiny povídat. Možná probírali holky, auta a fotbal (respektive volejbal), ale někoho o tom přesvědčovat je stejně pitomé, jako svádět schůzku na náhodu.
Přiznám se, že mě tahle, „bouřková kauza“ moc netrápí, ale na druhou stranu se s ní pojí řada zajímavých aspektů. V dávné i v nedávné době jsme mohli být svědky toho, jak politici a jiní veřejně činní lidé bohorovně přistupují ke své poskvrněné minulosti (Robert Fremr), kontroverzním podnikatelským aktivitám (ředitel IKEMu Michal Stiborek) nebo podezřelým stykům (zmíněný Pavel Blažek). Nechápu, jak si ti všichni mohli myslet, že se na to nepřijde, že to nikoho nezajímá, že se z toho nějak vylžou atd. Jako by ti lidé úplně ignorovali, že žijeme mediální době, ve které se nikdo neschová.
Dalším pozoruhodným aspektem může být to, jak výše uvedená pochybení či provinění jsme ochotni klidně přejít u našich blízkých a oblíbených, a jak nás to irituje u cizích a neoblíbených. Milovanému dědečkovi rádi promineme nejen členství v Lidových milicích („vždyť si tam jen taťkové po práci hráli na vojáky“) ale třeba i v Hitlerjugend („byl přece tak mladý a byla holt taková doba“). Všímám si, a to i tady na blogu, jak ti, kdo adorovali politiku a počiny Miloše Zemana, mají dnes problém s tím, že se kdosi sejde s jeho nohsledem. V rámci takové logiky by pak mělo být pro každého veřejně činného člověka setkání s Milošem Zemanem naprosto likvidační, protože nositelem onoho zla byl Zeman, a ne jeho přisluhovač Nejedlý.
V neposlední řadě mi, a to souvisí s předchozími dvěma aspekty, přijde zajímavé, jaké skutečnosti většinu z nás v politice zajímají. Nemohu se zbavit pocitu, že lid v této oblasti řeší především náležitě podané pikantnosti, které pokud vůbec mají na něco vliv, tak asi jen na fenomén zvaný „politická kultura“. V rámci tohoto zájmu nám pak mezi prsty protéká to, co je na politice podstatné, tedy faktické postoje, počiny a skutky, které se dříve či později bezprostředně dotknou každého z nás. Řešíme snadno a lehce zhodnotitelné banality a necháváme být fatální problémy, protože k náhledu na ně je třeba více než přečtení či shlédnutí jednoho komentáře.
https://echo24.cz/a/HESRF/zpravy-domaci-setkani-blazek-nejedly-vlada-koalice-fiala
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pavel-blazek-martin-nejedly-zeman-schuzka_2308231312_pj
https://denikn.cz/minuta/1218509/
