Nejdříve bych chtěl předeslat, že zcela odmítám názor, že se k této problematice mají vyjadřovat pouze odborníci, myšleno pedagogové. Odborníci, myšleno historikové, mají poskytovat relevantní informace a odbornost pedagoga spočívá především v didaktických záležitostech. Obecná rovina problematiky je privátní (každý rodič, potažmo jakýkoli jiný vychovatel je přeci pedagog) a zároveň veřejná, a to v tom nejširším smyslu slova.
Podstatným aspektem je také novela školského zákona, která posiluje roli ředitelů, kteří by měli určovat směřování školy a zabezpečovat pedagogickou úroveň. Z mého osobního pohledu není tato novela nikterak kontroverzní, ale naopak zcela logická. Škola není holubník, aby si tam každý dělal, co se mu zlíbí, ani Hyde Park, aby si tam učitel dle vlastní úvahy „pouštěl hubu na špacír“. Na druhou stranu bylo, je a bude vždy předmětem diskuse směřující ke kompromisům, kde ona svoboda učitele začíná a kde končí.
Je jasné, že v tomto směru nebudou až tak velké problémy třeba s matematikou a s přírodními vědami obecně. Ne, že by nebyly vůbec, jako biologa mě například docela irituje, když je ve výkladu vzniku světa zrovnoprávněna „teorie“ šestidenního stvoření světa pánembohem s teoriemi evolučními. Nemyslím tím, že by žáci a studenti neměli znát náboženské výklady, ale ty nepatří do biologie, ale do věd společenských, se kterými je v tomto ohledu pochopitelně více problémů.
Vraťme se ale k historii a cíleně k nedávným dějinám. Od mládí mě, kromě mnohých jiných oblastí, fascinovala antika a zásluhu na tom mají i moji učitelé „dějepravy“. Dodnes umím popsat průběh bitvy u Thermopyl (ač ten průběh logicky exaktně nezná nikdo), ale se skutečnými reáliemi doby 2. světové války jsem se seznámil až téměř ve třiceti. V tomto směru musím akceptovat názor, že osobnost jedince formuje více historie nedávná než vzdálená. Jinými slovy na naše chápání a občanské postoje by měly mít asi větší vliv události roku 1968 či 1989 než doba husitská.
Je určitým paradoxem, který ovšem má své opodstatnění a vysvětlení, že vzdálená historie se učí daleko lépe, neboť vzbuzuje minimum kontroverzí. Tedy platí to pouze tehdy, pokud nějací idioti, jako se to stalo v případě zmíněného husitství, nezahrnou šest set let staré události do aktuální ideologie. Ovšem oddělit bezprostřední dějiny od politiky a ideologie je prakticky nemožné, a právě v tom je ta potíž. Myslím, že je v tomto ohledu také obecně rozšířeným omylem názor, že se proto má dějepis vykládat jen jako prezentace ověřených faktů a reálií. A jsme opět u toho, kam až má a smí zasahovat výklad a vlastní interpretace učitele, ať už je jím profesionální pedagog či jakýkoli jiný vzdělavatel.
Vrátím-li se k výše zmíněné diskusi, tak jeden z diskutujících (jakýsi „ideolog“ SPD, na jménu asi nesejde) mínil, že učitelé se bojí učit PRAVDU, neboť za ni mohou být stíháni. Měl asi na mysli kauzu oné “soušky“ učitelky, která fakticky popírala realitu války na Ukrajině. Nemám pocit, že by u nás byli lidé stíháni a šikanováni za vyjádření názorů, a to i velmi nekonformních názorů, pokud jejich vyjádření není v rozporu se zákonem a v případě učitele se nejedná o dezinformace a bludy, které nemají nic společného s nějakým alternativním výkladem. Zjednoduším-li to, učitel fyziky nemůže vykládat žákům, že je jen věcí názoru, jestli se Země otáčí kolem Slunce nebo je to naopak, a učitel společenských věd či dějepisu nemůže popírat, že Rusko napadlo Ukrajinu.
Nemyslím si, že by bylo mnoho možností, jak prezentovat události srpna 1968. Existují zcela relevantní fakta, která byla mé generaci ve škole cíleně zamlčována, a vykládat dětem, že akt okupace byl legitimní a pro nás obecně pozitivní, mi přijde zcela absurdní. Jak už jsem se zmínil, úskalí výkladu moderních dějin spočívá v tom, že se nelze ubránit jejich hodnocení. Není nutné a v zásadě ani možné zhodnotit, jestli byl Cézar hodný nebo zlý a není třeba se o to pokoušet ani v případě zmíněných husitů (tedy nemusíme být na ně hrdí, a ani se za ně nemusíme hanbit). V zásadě nemusíme podrobit žádnému morálnímu hodnocení ani Napoleona, který se v řadě ohledů moc nelišil od Hitlera, ke kterému ovšem neutrální postoj zaujmout nelze, což se logicky týká veškerých událostí minimálně 20. století.
Je dle mého názoru chybou vyřešit problematiku výkladu moderních dějin tím, že se vykládat nebudou, nebo se výuka omezí na konstatování holých faktů: „V roce 1968 nás obsadila vojska našich „spojenců“, myslete si o tom, co chcete. V roce 1989 proběhla takzvaná „sametová revoluce“, posuďte sami, jestli to byla změna pozitivní, nebo negativní. V tomto smyslu ať si pak každý školáček na základě svých informací udělá sám názor třeba na to, jestli jsou dobré nebo špatné totalitní systémy a jejich ideologie.“ Rozhodně si nemyslím, že je správné, jako jsem to zažil sám v době normalizace, prosazovat jediný přístup a tomu navíc přizpůsobovat „fakta“, nicméně jsem přesvědčen, že lidem má být od kolébky všemi učiteli a vychovateli vštěpována schopnost rozeznávat, lapidárně řečeno, dobro od zla.
Pokud si někdo dnes se slzou v oku stýská po bývalých totalitních režimech, vzhlíží k těm aktuálním, adoruje bezpráví, staví nesvobodu nad svobodu, nerovnost nad rovnost či bezpráví nad právo, byla dle mého soudu jeho schopnost rozeznávat dobro od zla narušena nebo se ta díky špatným vlivům neutvořila. Na vině může být cokoli a kdokoli, ale školy by měly mít v tomto ohledu přístup zcela jasný. Je nepochybně správné vést děti ke schopnosti tvořit si vlastní názor, a to na základě komplexních a pravdivých informací, stejně tak je ale i správné a nutné jim vštěpovat zcela zásadní morální a etické principy, bez kterých se dobré názory a postoje formovat nemohou.
Nemyslím si, že je k výše uvedenému třeba nějaké mimořádné osobní statečnosti, spíše se domnívám, že pro exaktně měřitelnou odbornou způsobilost je poněkud opomíjena potřeba lidských kvalit učitelů, jejich schopnost být mentory a také vzory. S úctou a vděčností dodnes vzpomínám na některé své učitele, kteří to přes protivenství doby dokázali. Dnes v době bezbřehé názorové pestrosti a nejasných mantinelů morálky, etiky a odpovědnosti se možná stává jistou podobou statečnosti zásadovost, či názorová a morální konzistence.
