Při shlédnutí a přečtení materiálů dokumentujících „kauzu“, která cloumá veřejným míněním ve Španělsku (a patrně i ledaskde jinde), jsem se nedokázal ubránit pocitu, že se svět už úplně zbláznil, a to i přesto, že jsem, jak dobře vědí ti, co mě znají či dlouhodobě čtou mé články, člověkem, který chápe a respektuje různé kulturní, společenské i sociální odlišnosti a zvyky. Rozumím také tomu, že se společenské normy a zvyky vyvíjí, a to tak rychle, že i během pouhé části jednoho lidského života se vše může obrátit vzhůru nohama.
Postavení ženy ve společnosti prodělalo za posledních sto let dramatické změny a v řadě ohledů se změnilo i během mého života a musím uvést, že drtivou většinu oněch změn vnímám jako veskrze pozitivní. Zcela zásadně odmítám jakoukoli podobu násilí páchaného na ženách a často odmítám bagatelizaci takových případů. Nikdy jsem žádné ženě fyzicky neublížil a doufám, že moje chování k ženám nikdo nemůže označit jako neuctivé. Myslím, že mě nikdy nenapadlo políbit cizí ženu na ústa a dost dobře ani nechápu, proč bych to dělal, ale to neznamená, že bych to měl chápat jako zločin a sexuální útok.
Dobře také vím, že v mnohých kulturách jsou polibky standardní společenskou normou, a to jak mezi ženami, tak i muži a mezi ženami a muži navzájem a v běžném styku (při loučení, vítání či gratulaci) nemají žádný sexuální podtext. Paradoxně právě Jihoevropané polibky a fyzickými kontakty nikterak nešetří. Jako další paradox lze vnímat skutečnost, že fotbal je kontaktní sport plný fyzických kontaktů a s trochou nadsázky si vzpomeňme, jak vypadají na hřišti u mužů i u žen oslavy gólů či bodů v jiných sportech. Tím nechci vyjádřit nic jiného než fakt, že sportovci musí být na fyzický kontakt zvyklí.
Pokud by se jednalo pouze o reakci „sexuálně napadené“ (takto to bylo skutečně formulováno) hráčky funkcionářem dalo by se to chápat jen jako pouhý osobní projev jednotlivce, ale jak si vysvětlit onu hysterii, která se z prostředí fotbalu přelila do jiných sportů i do celé společnosti, a to i mimo hranice Španělska. Chápu, že tento „incident“ mobilizoval skupinu jakýchsi „militantních sufražetek“, ale nerozumím, jak se k oné hysterii a společenskému lynči může plošně hlásit tolik zdánlivě normálních lidí.
Docela se hrozím i toho, jak snadno se mohou takové reakce a nálady přelít ze specifických, ale mediálně rozmáznutých případů do společenských norem, respektive jaká nedorozumění mohou vzniknout mezi lidmi, kteří se s takovými normami ztotožní, a těmi, kteří je jako já vůbec nechápou. V neposlední řadě také vnímám, jak v obecně morálně rozvráceném stavu společnosti (myšleno v globálním měřítku) je náhle ad hoc pokrytecky poukazováno na problémy, který buď problémy vůbec nejsou, nebo jsou to jen problémy zástupné mající odpoutat pozornost od problémů skutečných.
Násilí páchané na ženách, především domácí násilí, stejně jako různé podoby diskriminace žen jsou z mého pohledu ony skutečné problémy, vůči kterým je nepochybně správné se vymezovat a bojovat s nimi. Žena má (stejně jako muž) právo vyjádřit nelibost, pokud je vystavena nevhodnému a pro ni nepříjemnému chování, ale takové situace se mají prioritně řešit privátně. Nemyslím si, že případy, jakým je tento, mají ono privátní řešení přeskočit a stát se skrze mediální humbuk jakýmsi fatálním celospolečenským problémem.
