Východ by měl ze své podstaty na rozdíl od Západu symbolizovat počátek, zrod a naději, ale je to jen jedna jeho tvář. Nedávno jsem četl polemiku s podobnou nadsázkou, jakou jsem použil výše, ve které její autor naopak (patrně zcela vážně) hájí Východ a spatřuje říši zla na Západě. Jakoby snad ani nečetl Pána prstenu, ve kterém je sídlem zla v podobě temného pána Saurona právě východ Středozemě.
Ano, mají pravdu, soudruzi. Ze západu přitáhl Dagobert, kterého porazil Sámo, který přitáhl chvíli před ním. Západní mocnosti nás trýznily celá staletí. Na Západ jsme Jindrovi Ptáčníkovi posílali díky našemu patronovi (že by to byl první kolaborant se Západem?) voly a hřivny, odtamtud k nám později přišli udělat pořádek křižáci a ze Západu se na nás přišel podívat i Napoleon. V obecné rovině vyvolala obě světové války západní mocnost a také fašismus a nacismus jsou výmysly Západu. A když jsme už u těch ideologií, tak i teoretický komunismus vznikl na Západě, blouznění Káji Marxe však museli uvést do praxe až „borci“ z Východu.
A jdeme dál. První atomovou bombu vyrobili a pak také použili Američané, stejně jako bojové chemické látky jiní Zápaďáci. Aktuální neomarxismus se také šíří ze Západu a s ním i genderové teorie, politická korektnost, multikulturalismus, progresivismus a sebezničující imigrační politika. Prostě, všechno je jinak. Jak říkával po litru becherovky Miloš Zeman, blahé paměti: „Východ by pro nás měl být tou pravou inspirací a k Západu na základě historických zkušeností musíme přistupovat obezřetně. Vzpomeňme na Mnichov!“
Ono by to celé mohlo vypadat jako taková klukovská přebíjená, ve které zvítězí ten, kdo nakonec použije ten nejblbější argument, ale v postsovětských zemích se postupná inklinace k Východu začíná projevovat, respektive minulé i aktuální východní zlo je úspěšně bagatelizováno či relativizováno, a naopak se říší zla v rámci často paušalizujících a zjednodušujících představ o hrůzách oné korektnosti, multikulturalismu či progresivismu stává Západ. Je nepochybné, že euroatlantická civilizace i díky nadnárodním strukturám prodělává společenskou i politickou krizi (kdy jsme v žádné krizi nebyli?), ale v hodnocení Východ versus Západ bychom asi měli vnímat ty zásadní skutečnosti.
V prvé řadě je to životní úroveň, ke které se příslušné státy dopracovaly díky svému politicko-ekonomickému systému, který jistě není dokonalý, ale staví úroveň života řadového občana (zásadním kritériem vyspělosti státu je, jak se žije tomu nejchudšímu, nikoli nejbohatšímu) úplně jinam, než je tomu v Rusku, v Číně a o drtivé většině jiných asijských států ani nemluvě. Těch několik málo v tomto ohledu úspěšných zemí pak bezezbytku přijalo západní systémy.
Zvykli jsme si žehrat na jisté, mnohdy jen zdánlivé nebo nutné omezování občanských svobod, aniž bychom si uvědomovali, jakými svobodami na rozdíl od totalitních systému disponujeme. Velmi rychle jsme zapomněli, jak to bylo s našimi právy, povinnostmi a svobodami ještě v době, od které nás nedělí ani dvě generace. Mnozí vzhlíží k autoritářským režimům, aniž by si uvědomovali, že by v nich nechtěli žít ani den, natož pak celý život. Zapomínáme, že luxus demokracie je nutně vyvažován řadou negativních dopadů, ale proto není demokracie horší než systémy s prvky diktatury, autoritářství a totalitních pořádků.
Situace v Maďarsku, výsledek slovenských voleb, predikce voleb v Polsku a průzkumy u nás ukazují, že velká část společnosti v postsovětských zemích je ochotna naslouchat politikům, kteří v lepším případě nabádají k odtržení od západních struktur a systémů, a v tom horším (to se netýká Polska) jsou ochotni ladit svoji politiku s Ruskem, přičemž jsou schopni jeho zločinný režim s jeho zločinnými projevy i aktuální nebezpečnou ruskou imperiální politiku bagatelizovat nebo ignorovat.
Populističtí politici říkají to, co občané chtějí slyšet a mnoho lidí přejímá názory a postoje na základě manipulativních informací a názorů, které se díky médiím a sociálním sítím mohou šířit (a také šíří) zcela jinou rychlostí a intenzitou, než tomu bylo ještě docela nedávno. Tato skutečnost vytváří stav, v rámci kterého můžeme vnímat příslušnou problematiku docela zkresleně. V tomto ohledu tak můžeme být vděčni za ty sršáně, jejichž působení zatím uniklo dezinformacím. Jsou z východu? Jsou! A škodí? Škodí! Nemají zde co pohledávat? Nemají! Je třeba je zlikvidovat? Je! Kéž by to bylo tak jednoduché i s ideologiemi.
