Už jsem se jednou k tomuto tématu vyjadřoval a přiznám se, že je to pro mě záležitost vyvolávající i určité rozpaky a obavy. Když o tomto problému byť jen diskutuji, mám také vždy pocit, že musím znovu a znovu ubezpečovat diskutující, že moje pochybnosti a obavy nepramení z bagatelizace násilí páchaného na ženách. Pominu-li odporný zločin znásilnění, je pro mě nepřijatelné i jen obtěžování či vydírání, které u nás donedávna mělo téměř charakter společenské normy. Považuji za zcela správné, že se tato norma mění, ale to je jen jedna rovina problému.
Nejsem právník, ale mám určité právní povědomí, jehož podstatou je, že v civilizovaném světě a k tomu odpovídajícímu právnímu systému patří mimo jiné princip in dubio pro reo, vyjadřující skutečnost, že pochybnosti jdou vždy ve prospěch obviněného. Jinými slovy to znamená, že je společensky přijatelnější, když po světě běhá neusvědčený (nedostatečně usvědčený) pachatel trestného činu, než že ve vězení sedí nevinný člověk. Dobře vím, že ne každý se s tímto principem ztotožňuje, ale bude to možná i tím, že se lidé nedokážou vžít do kůže oběti justičního omylu a jeho blízkých.
Je zcela normální, že neprávnická veřejnost reaguje na rozsudky emocionálně. Obhájce musí hájit zájmy klienta, ale žalobce i soudce by měli vždy ke kauze přistupovat nezaujatě, tedy oprostit se od sympatií i antipatií, přání a společenské objednávky. Je to jistě velmi těžké, a proto také je povolání soudce tak prestižní a mimořádně zodpovědné. Nejsem si zcela jistý, jestli je to obrázek všech prvoinstančních soudců, protože množství vrácených a změněných rozsudků soudů nadřízených mně – a nejen mně – připadá poměrně značné. V praxi to může znamenat, že soudcové vyšších soudů se více drží oné právní podstaty.
Tato skutečnost může nastat i u odvolacího soudu v kauze „Feri“, výsledkem pak bude pocit osobní i společenské frustrace. Prostou podstatou problému je skutečnost, jestli je možné někoho usvědčit na základě tvrzení jedné poškozené osoby, a to ještě mnohdy s odstupem řady let a také s vědomím řady nejasností a faktorů vyplývajících ze specifické podstaty těchto trestných činů. Problémy navíc vždy prohlubuje, pokud je obviněný veřejně známý nebo majetný člověk, neřkuli politik. Otázka tedy zní, jestli v takových případech, tedy v situaci, kdy je obžaloba založena jen na tvrzení poškozené, čin v době spáchání nebyl nahlášen, obviněným je politik a existují i jiné problematické okolnosti, je možné nemít pochybnosti.
Aby bylo jasné, netvrdím, že je Feri nevinný, naopak jsem přesvědčen, že řadu amorálních skutků této podstaty spáchal, což do jisté míry ani sám nepopírá, ale na mých pocitech, stejně jako pocitech kohokoli jiného kromě poškozených vůbec nezáleží, tím spíše je zcela mimo i to, že mu někdo z jakéhokoli důvodu potrestání přeje. Vůbec nechci spekulovat o tom, kdo a jaký by měl zájem na tom, aby byl Feri odsouzen a vlastně ani tak nejde o něho, jako o precedent, který stejně jako může otevřít dosud zavřené dveře k odsouzení dosud nepotrestatelných násilníků, tak může vést i k tomu, o čem se čas od času dočteme, tedy o kauzách různých cizích herců, zpěváků a jiných celebrit, na které se valí žaloby a trestní oznámení za údajné skutky, které se mnohdy měly odehrát před desítkami let.
Do Sněmovny také míří návrh zákona, který vedle redefinice znásilnění zavádí pojmy sexuální nátlak a sexuální útok, které mají mít coby trestné činy daleko širší skutkové vymezení. Myslím si, že je to principiálně správné, ale nelze pominout skutečnost, že se logicky rozšiřuje i možnost zneužití, přičemž dokazování skutku, u kterého většinou nejsou svědci a v případě nenásilného sexuálního nátlaku ani žádné důkazy, bude vše postaveno na výpovědi poškozené. Přiznám se, že si vůbec nedovedu představit, jaké budou soudci k takových situacích vynášet rozsudky, a hlavně, čím svá rozhodnutí odůvodní, aniž by na princip in dubio pro reo zcela nerezignovali.
Aktuálně se justice, potažmo policie potýká s problémem pachových stop, jejichž spolehlivost se počíná jevit mnohem horší, než se předpokládalo, a došlo již k několika poměrně fatálním justičním omylům. V případě sexuálního násilí asi nic takového nehrozí, většinou se nenajdou žádné nové důkazy, které by zpochybnily obvinění nebo vedly k jeho překvalifikování. O to je dokazování těchto činů problematičtější.
Obecný trend, stejně jako společenská poptávka vedou k tomu, že sexuální násilí včetně činů, na které se nahlíželo jako na obtěžování či nevhodné chování, bylo přísně postihováno. Povede-li to k tomu, že oběti trestných činů budou bezodkladně kontaktovat policii a potencionální násilníci budou mít oprávněný strach z postihu, je to dobrá zpráva. Po vede-li to však i k tomu, že se, přeženu-li to, budou řešit dvacet let staré případy plácnutí přes zadek a z toho vzniklé údajné dvacetileté trauma poškozené, tak už to tak dobrá zpráva není, a to nemluvím o velmi jednoduchém zneužití, a to z jakýchkoli myslitelných pohnutek.
Nelze si dělat iluze, že je výše popsaný problém řešitelný, ne nadarmo má alegorická podoba spravedlnosti zavázané oči a váhy v její ruce jsou snadno vychýlitelné. Ve své podstatě to bude vždy především záležitost míry, v rámci které je vcelku jasné, co je odsouzeníhodné a trestné, ale rozdíl mezi neslušným chováním a zločinem je vždy předmětem určitého společenského klimatu. Možná naše civilizace spěje k tomu, že si budou lidé před milostným aktem vyměňovat notářsky ověřené písemné souhlasy a vilný pohled na příslušné dámské (a možná i pánské) partie bude podnětem pro zásah mravnostní policie. Mimo to existuje i sama podstata právních principů, jejichž změny by rozhodně neměly být překotné.
