Není asi žádnou originální myšlenkou, že oba válečné konflikty, které se odehrávají v naší blízkosti a mají celosvětový přesah, nemají žádné reálné východisko, to si dnes už patrně uvědomuje téměř každý. Rusové nekapitulují a nevrátí Ukrajině okupovaná území a Ukrajina asi nebude schopna je zpět dobít. Někde na historickém území Palestiny nevznikne samostatný palestinský stát a Židé se s Araby neusmíří. Nic tomu nenasvědčuje. Okamžiky, kdy takové příležitosti vznikly, byly promarněny, a to na obou místech.
Opakuji, a to už po několikáté (asi proto, že to pořád někdo nechce pochopit), že seriózní hledání řešení palestinsko – izraelského konfliktu není projevem antisemitismu. Ten je třeba odsoudit ve všech jeho podobách, stejně jako jakoukoli podporu palestinského terorismu. Určitá podobnost obou zmíněných konfliktů je i v tom, že Ukrajina aktuálně nesmí přestat bojovat a Izrael musí dokončit „deratizaci“ Gazy. Ten by měl jen intenzivně usilovat o to, aby maximálně eliminoval dopady na civilní obyvatelstvo, a také by měl zásadně krotit své vlastní radikály. Jednak je to jediný humánní přístup a také jediná cesta k tomu, aby si neznepřátelil i ty, kteří mu byli dosud nakloněni. Pokud si proti sobě poštve majoritní část západní společnosti, zůstane po čase sám a tím ohrozí svou faktickou existenci. Je třeba si v tomto ohledu říci, že Izrael vznikl jen na základě vůle mocností euroatlantického prostoru a jen na základě trvalé podpory Západu stále existuje. Ani svým odhodláním, ani svou mimořádnou vojenskou vyspělosti by se sám okolnímu muslimskému světu neubránil.
Žádný válečný konflikt nemůže trvat věčně, a tak je zcela namístě přemýšlet o tom, co bude dál. Je naivní představa, že likvidací teroristů se vše vyřeší. Jednak jsou palestinští radikálové (společně s jinými muslimskými radikály) všude v okolních zemích a také nenávist v řadách palestinského obyvatelstva přetrvá bez ohledu na to, co učinili „jejich lidé“ nevinným lidem v kibucech u hranic. Kdo by toto nechtěl pochopit, nechť si představí emoce rodičů, jejichž děti bez pomoci umírali v sutinách rozbombardovaných domů Gazy. Asi je nikdo nepřesvědčí, že to nešlo jinak, i když to třeba skutečně jinak nešlo. Ty emoce jsou stejné na obou stranách bez ohledu na to, kdo tento konflikt rozpoutal i kdo nese historicky větší vinu. Těžko si tak představit stát, ve kterém čtvrtina obyvatel bytostně nenávidí zbylé tři čtvrtiny a opačně, přičemž navíc v okolních státech žije dvakrát více Palestinců než Židů v Izraeli.
Už i vrcholní západní politikové mluví o nutnosti vzniku nezávislého palestinského státu, ovšem nikdo asi neví, kde by takový stát mohl vzniknout. Nikde na stávajícím území Izraele včetně okupovaných Golanských výšin to možné není, to Izrael docela pochopitelně nepřipustí. Z izraelské nomenklatury také unikl „nápad“, že by to mohlo být někde na Sinaji. I kdyby s tím snad Egypt souhlasil, jako že nesouhlasí, má tato informace charakter jen jakési provokace. Kdo na Sinaji jako já někdy byl, ten mi asi potvrdí, že to rozhodně není vhodné místo pro život, natož pak pro vznik státu. Realita je taková, že ve většinově nehostinných podmínkách Blízkého východu jsou všechna místa pro život vhodná, již dávno obsazena a nikdo je patrně cirka 11 milionům Palestinců nedaruje.
Problém, který nemá řešení, ne nepodobný problému, co bude s územím a jeho obyvateli mezi Ruskem a Ukrajinou. Tam je alespoň ta „výhoda“, že je směrem na východ i na západ kam jít. V této souvislosti si tak opět můžeme uvědomit fatální chyby, které se v minulosti staly, ze kterých se mocné státy nepoučily, neboť i lidstvo jako takové je zjevně v tomto ohledu zcela nepoučitelné. Myslím si, že to jediné, co se dá na jakékoli úrovni (nadnárodní struktury, státy, národy a jakkoli velké či malé komunity) dělat, je nutnost zcela zásadně a radikálně potírat všechny projevy nesnášenlivosti, nacionalismu a domnělých územních nároků. To je totiž jediná skutečná příčina výše zmíněných i všech ostatních konfliktů.
