Psí kusy

Tento článek navazuje na na předešlé vyprávění o mém hovawartovi, který jsem vydal pod názvem "Štěně". Sir mezitím vyrostl...  

            „Ten pes asi hlídat a bránit nebude,“zkonstatoval jsem po absolvování bonitace a velmi rozpačitých pokusech o služební výcvik. Vzali jsme však tuto skutečnost na vědomí s určitým zadostiučiněním. Nekonfliktní pes se nám zdál nakonec pro život v Praze mnohem vhodnější než nějaký trhač. Říkali jsme to i při pravidelné konzultaci chovatelce. Smála se. Smála se nám.

            „On nejenže bude hlídat, on už hlídá, jen vy o tom nevíte. Nenastala asi situace, kterou by tak vyhodnotil. Navíc se bude přiostřovat kolem osmnáctého měsíce,“ říkala nám. A nutno říci, že měla pravdu. Naprostou.

            Začal jsem Sira více sledovat, zvláště na chalupě. Oblíbil si jedno vyvýšené místo, kde se pravidelně rozvaloval. Když jsem se však nad tím trochu zamyslel, shledal jsem, že z tohoto místa je nejlepší výhled na celý pozemek, a když jsem pak pozoroval zdánlivě apatického psa, všiml jsem si, jak se mu neustále chvějí uši, jak mu rytmicky pracuje houba čumáku, a jak co chvíli otevře jedno oko, aby prověřil zrakem, co zachytily zbylé dva smysly. Měl přehled o lidech jdoucích po silnici podél plotu, o obou sousedech, o veverce v koruně smrku a pochopitelně o všech členech domácnosti. Na nic z toho však zjevně nereagoval.

            Trochu jsme pozapomněli na to varování, a tak jsem jednoho dne z koruny třešně, kterou jsem právě očesával, mohl sledovat zajímavou scénku. Vrzla vrátka a po schodišti počala stoupat sousedka, která byla zvyklá dojít zahradou až k domu. Doposud však tak činila v Sirově nepřítomnosti. Letargický pes vyvalený na svém oblíbeném místě tam v jednu chvíli byl a v druhém okamžiku stál nad povalenou starou paní s vyceněným chrupem. I já jsem se přemístil z koruny stromu velmi rychle, ale už to nebylo nic platné. Když mě Sir křičícího spatřil, usoudil, že asi akci dořeším sám a v klidu se odebral na svoji pozorovatelnu. Paní se naštěstí nic nestalo, byla pouze otřesena. Na vrátka přibyla původní vtipná tabulka „ POZOR NA PSA - NEZAŠLÁPNOUT  s portrétem pudla, bezdrátový zvonek a za pár dní i nová cedule s podobou hovawarta. Ta už byla docela zbytečná, protože sousedka mezi tím díky svým konexím stačila tento zážitek sdělit celému městečku a nikoho od té doby nenapadlo na pozemek vstoupit.

            Nějakou dobu se nic nedělo, takže jsme byli při dalším incidentu zaskočeni. Stalo se to v lese na houbařské výpravě. Můj předešlý pes byl schopen celé hodiny shánět dohromady rozprchnuvší se rodinu. Sir zvolil taktiku poněkud jinou. Když byl pouze se mnou, věrně mě všude následoval, ale když nás bylo více, pohyboval se v jakémsi předpokládaném středu areálu našeho výskytu, tedy sám kdesi v lese. Nepřipadalo mi to bezpečné, a tak mě napadlo před rozptýlením houbařů položit na vhodné místo košík a k němu odložit psa. Sírius to okamžitě pochopil: Vy budete prolézat houští a já budu hlídat na mýtince to, co jste našli. Od té doby do teď se vteřinu poté, co je položen koš, u něho rozvalí a setrvá tam tak dlouho, než je někam přemístěn. Ten koš samozřejmě.

            Krátce po tomto zdařilém nácviku, pyšný, jak jsem to pěkně vymyslel, se přeci jenom ukázal jeden malý nedostatek. Košík totiž nebyl jen bodem, u kterého má setrvat, ale i jakousi zmenšeninou hlídaného pozemku. Dnes, s odstupem času mi už nepřijde tak překvapující, že se opakovala epizoda se sousedkou. Postiženým byl v tomto případě jiný houbař, vše ostatní bylo hodně podobné. Zoufalý křik, můj úprk ke košíku, nezraněný, leč otřesený muž a spokojený pes. Chtěl jsem se sice docela pochopitelně pána zeptat, proč k tomu košíku chodil a proč k němu, probůh, chodil, když u něho viděl půlmetrákového psa, ale konstelace pro takovou rozpravu nebyla příznivá. Nutno říci, že další podobné zážitky v následujících letech měly charakter skutků nedokonaných. Těžko říci, jestli díky svéprávnějším houbařům, či Sirovu včasněji avizovanému úmyslu bránit páníčkovy hřiby do poslední kapky své aristokratické krve.

            Oč jsem byl ochuzen já, o to si více užila panička. Jednoho krásného jarního dne, to byly Sirovi už tři roky, se vydala lenošit do parku. Roztála si deku, vzala si knížku a dlouhé vodítko si docela nerozumně přivázala ke kotníku. Tak, pro jistotu, kdyby náhodou usnula, aby pes nechodil bezprizorně kolem. Ze spánku jí probralo silné škubnutí, po kterém následovala jízda po zadku přes půl Čechových sadů. Svůj účel to sice splnilo, táhnutím pětapadesátikilové paničky se Sir natolik zpomalil, že se narušiteli podařilo, byť těsně, před ním uprchnout, ale zase jsme se nedozvěděli motiv útoku. Já jsem pouze viděl torzo oblečení a inkriminovanou partii těla, která zůstala v kontaktu s travnatým povrchem parku. Ani na jedno nebyl hezký pohled.

            Houbařením a vůbec pobytem v přírodě trávíme většinu volného času. Tyto dlouhé vycházky Sir miluje a má k nim ještě jednu velmi užitečnou dispozici. Vlastně indispozici. Neloví. Zvěř v lese chápe podobně jako lidi na ulici. Nějakým způsobem je registruje, ale nikterak si jich nevšímá. Po Badovi to byla docela příjemná změna. Není to však moje zásluha, už se s tím asi narodil. Jako dospělý pes našel například v lese opuštěné srnče, zareagoval na něho jako na odložený košík. Tedy, přilehl k němu a jal se ho patrně hlídat.

            Jiné je to s kočkami. Ty chápe jako nějakou zvláštní chlupatou věc na hraní a je vždy velmi zklamán, že kočky to nechápou stejně. Jeden obzvláště výbojný kocour ho onehdy sekl do čumáku a to Sira natolik znechutilo, že se několik měsíců všem kočkám systematicky vyhýbal.

            Ochranářské pudy se ho zmocňují, stejně jako Bada (jestli to nebude nějaká reinkarnace), v přítomnosti dětí a stejně jako Bad je připraven je ochránit i před jejich vlastními rodiči. Jediného koho nechrání (nebo zatím neměl příležitost) jsem já. Na základě toho jsem si vytvořil takovou teorii. Sir hlídá vše, co považuje za svůj majetek. Tedy například byt, zahradu, odložené věci, děti (vlastní i cizí) a paničku. Jediné, co patrně za svůj majetek nepovažuje, jsem já, tudíž předpokládá, že se ubráním sám. Nebo prostě ještě žádné bezpečnostní riziko nevyhodnotil dostatečně velké k tomu, aby se nějak angažoval.

            Trochu problematické je Sirovo soužití s jinými psy. Bez problémů jsou všechny feny, bez problémů jsou malí, i méně submisivní psi, střední, alespoň trochu submisivní psi a velcí, zcela submisivní psi. Z toho je jasné, že čím je pes větší, tím musí být i submisivnější. Jinými slovy, jorkšír, jezevčík nebo Jack Russel můžou podnikat simulované útoku a to i za hysterického štěkotu, kokršpaněl nebo bígl se mohou tvářit zarputile a u labradora se předpokládá, že si před naším psem lehne na zádíčka. Labrador, který s na zádíčka nelehne, si tak říká o to, aby byl na zádíčka povalen a zalehnut. Samozřejmě labradoři si běžně nelehají, takže Sirovi musí být jejich zalehávání znemožněno. Vnímá to velmi úkorně. Kontakt s velkými dominantními psy se zužuje na vzájemné výhrůžky z povzdálí.

            Rvaček jsme za ty roky zažili velmi málo a žádnou se zraněním některého ze psů. Až do začátku tohoto roku. Ta velmi obskurní záležitost se odehrála pozdě v noci u nás v parku. Kde se vzal, tu se vzal, před námi stál urostlý stafordšírský teriér bez páníčka. Po krátké verbální výměně názorů se do již upoutaného Sira pustil. Tedy chtěl. Docela laxně útočícího staforada se mi asi minutu dařilo odkopávat, aniž by se psi k sobě dostali. Ten na kopance téměř nereagoval, jen se oklepal a vyrazil znova. Průběžně jsem hulákal na celé Nusle v naději, že nějakého pána pejsánek má a ten se časem dostaví. A opravdu, za chvíli jsem ho uviděl volným krokem přicházet. Patrně v předtuše blízkého konce jsem ztratil koncentraci. Jedna moje noha minula psův hrudník, druhá došlápla na ledovou plotnu a už jsem se válel po chodníku. Strhl jsem s sebou i Sira, kterého jsem držel příliš nakrátko. Staford využil situace a zakousl se mu do krku. Opět velmi laxně, takže v podstatě chytil pouze chlupy Síriovy mohutní hřívy. Ten mu na oplátku uštědřil pár kousanců do hřbetu, bohužel žádnou hřívou nekrytého. Když jsem mu v tom chtěl obětavě zabránit, označkoval nechtěně jedním svým špičákem moji ruku. To už konečně došel majitel útočníka, uvázal si psa a beze slova odešel. Moc jsem se o něho nestaral, protože mi stříkala z ruky krev a Sir kulhal z místa boje po třech. Když jsem analyzoval, jak mohl ke svému zranění přijít, usoudil jsem, že jsem mu ho způsobil já svým pádem. Následný rentgen to téměř jednoznačně potvrdil. Prasklina záprstní kůstky mohla těžko vzniknout jiným způsobem. Výsledek této akce byl vskutku tristní. Já jsem zlomil nohu svému psovi, on mě kousnul, společně jsme pak pokopali a pokousali útočícího psa a jediný, kdo odešel nezraněn, byl jeho majitel, který svou nezodpovědností vše způsobil.

            Tak to je zatím všechno, další psí kusy se dají čekat na jaře a v létě. To je doba na rošťárny jako dělaná.