Milujeme Gabrielu Soukalovou aneb mladé pušky 1

...i po té nevydařené štafetě............................................................................

V začouzeném lokálu tiše jako pěna

hypnoticky ovlivńujem dráhu střel.

„Hele vole, ta Ruska ta je nadržená,

já bych ji tam nějak pozdržel!“

Televizi máme u nás umístěnou v rohu,

podrážkami nervózně otíráme dlažbu,

upřímně jí přejem, ať si zlomí nohu,

nebo aspoň, komsomolka, pažbu.

Pomalu se z toho stává naše mánie

„Co to má u toho voka, to je clona?“

Už nás nezajímá jak dříve Slávie,

a co horšího, už ani Barcelona.

„Pojď se podívat, tak honem, honem!“

Už Gabriela mocně finišuje do cíle,

dřív pletli jsme si ten sport s badmintonem,

teď i po nealku máme čtyři promile.

Už dojela. Rozdává úsměvy a všichni jihnou,

sledujem ty křivky, když odpočívá v dřepu,

infantilní pohledy se jen tak lehce mihnou

a sliny jak vlčákům nám tečou po výčepu.

Poslání:

Svěřil se mi známý, který je tu štamgast

a má tak v první lajně protekci,

že se kvůli tomu vykašle už na chlast,

a že po letech měl znovu erekci.