Múza

Vracel jsem se tři roky zpátky. Ta cesta reprezentovala známou trasu autobusem přes půl republiky z Prahy na pomezí Čech a Moravy. Cestoval jsem sám, všechny moje děti se chystaly trávit tuto část prázdnin jinak než se mnou. 

Chtěl jsem, ví bůh proč, pobýt pár dní dovolené v opuštěném domě po své babičce, ve kterém jsem od její smrti nebyl. Tři roky.

            Společnost mi dělal pouze můj pes, který je sám o sobě svými rozměry poměrně nezpůsobilý pro přepravu dálkovým autobusem. Již při nástupu se to projevilo.

            „To tady budeme už vozit i koně?“ nerudný řidič si nás měřil nerudným pohledem. Sírius mu zjevně dobře nerozuměl a hleděl na mě s otázkou v očích, co ten gestikulující člověk vlastně chce, ale jelikož viděl, že se směji a nic neříkám, smál se také a nic neříkal.

            Ani jsem mu nemohl mít za zlé, že z uličky autobusu nenašel naše místo, přestože jsem mu zcela jasně říkal: „třicet čtyři, Sírie, hledej!“ Nemohl jsem to sedadlo totiž sám nalézt, a když jsem se konečně zorientoval, zjistil jsem, že jsme o tři metry přešli. Jelikož bylo složité, aby se Sir v úzké chodbičce otočil, musel ony tři metry couvat. To mu nečinilo žádný problém na rozdíl od lidí, kteří za námi v uličce stáli a chtěli mermomocí zaujmout svá místa v zadní části autobusu.

            Konečně jsme se usadili, pes se nějakým způsobem stočil pod sedačku u okna, já si na něho položil nohy a tím jsme umožnili doplnění autobusu o ostatní řádné cestující. Co však čert nechtěl, o naše místo se záhy přihlásila na poslední chvíli doběhnuvší cestující, čímž se opakoval přesun týkající se čtvrtiny osazenstva autobusu. Výsledek byl nakonec ten, že se mladá žena usadila na své místo u okna, já vedle ní a Sir se zformoval do uličky, čímž ji učinil definitivně neprůchodnou. Autobus byl už ale zcela naplněn, takže bylo možné bez problémů vyrazit.

            Když jsem se uvelebil, začal jsem si nenápadně prohlížet naši spolucestující, hned při prvním kontaktu mi přišla poněkud excentrická. I ona si nás prohlížela, ale nadá se říci, že úplně nenápadně. Byla mladá a půvabná, měla však zvláštní, zamlžený pohled a velmi netradičně sladěné oblečení. Ne snad nevkusně nebo zcela výstředně, ale prostě zvláštně. Působilo to tak, jakoby jednotlivé kusy oblečení a doplňků k sobě nepatřily a ona celá nepatřila k nim, ale proč to tak působilo, to jsem nedokázal vysledovat. Nás si prohlížela s takovým zaujetím, že jsem z toho začal být poněkud nesvůj. Na to, že psůmilovní lidé začnou mluvit na mého psa, jsem byl zvyklý, ale na situaci, že si mě cizí mladá žena v autobuse bude prohlížet jak exponát v muzeu, jsem připraven nebyl.  Svoji nekonformnost potvrdila otázkou o chvíli později, záhy po té, co jsem vyndal z obalu notebook:

            „Na co se budeme dívat?“ řekla a zvídavě se usmála.

            Poměrně pracně jsem potlačil překvapení a po krátkém pokašlávání, které mělo zabezpečit, aby z mého vyschlého hrdla vyšel nějaký zvuk, jsem se jí zeptal: „Co máte ráda?

            „Červeného trpaslíka,“ odvětila.

            „Tak toho nemám,“ řekl jsem omluvně a ta lítost nebyla hraná.

            „Nevadí,“ odpověděla a pohlédla na mne vesele, ale smutnýma očima, které se mi stále zdály takové vlhké, ne snad od pláče, spíše jakoby právě vyšla z koupele.

            Jelikož jsem neměl Červeného trpaslíka, přestala mi nakukovat přes rameno do počítače, ale rovnou si ho otočila obrazovkou k sobě a začala číst ze stránek, které nedopatřením právě otevřely moje poněkud neklidné ruce, pohybující se zmateně po klávesnici. Byla tam rozepsaná povídka, kterou jsem měl v úmyslu během dovolené dokončit. Rozepsaná byla již velmi dlouho, ale všechny mé dosavadní pokusy ji dokončit, vyzněly naprázdno.

            Než dočetla, požádala mě několikrát, abych posunul obraz, po té mě pohladila po rameni a řekla: „To je hezké, ale jak to dopadne?“

            Tomu příběhu stále chyběla pointa a hlavně nějaký smysluplný závěr. Hlavní, a jak jsem sám sebe přesvědčoval, fiktivní hrdina stál na jakémsi životním rozcestí. Chtěl svůj dosavadní život změnit, ale nevěděl, jestli je toho vůbec schopen. Ukončil dlouholetý vztah, změnil zaměstnání, změnil bydliště, ale netušil, umí-li změnit něco v sobě samém. V postatě banální příběh, říkal jsem si, ale jeho rozuzlení se vleklo stejně, jako se vleklo řešení mých vlastních peripetií. Občas jsem si bezděky uvědomoval, že se vlastně snažím dopsat návod sám pro sebe, že povídkový hrdina se stane mým vzorem, jeho osud mým osudem.  Zatím však jsem byl pouze já vzorem svého hrdiny, který neví jak dál.

            „Ví bůh,“ odpověděl jsem po chvíli váhání na tu otázku. „Mám trochu strach to dokončit, bojím se, že jak to napíšu, tak se to pak opravdu stane, no a tak pořád přemýšlím, abych neudělal nějakou chybu. Asi teď vypadám jako blázen, nemyslíte?

            „Já jsem blázen, dopoledne mě na prázdniny pustili z Bohnic a jedu domů k rodičům, kde mám svou devítiměsíční dceru… a čekají už na mě,“ odpověděla bezstarostným tónem moje spolucestující.

            „To jste na tom lépe než já, jedu také z Bohnic, byť pobývám před plotem, a děti jsem nechal v Praze. Kdo je větší blázen?“ zeptal jsem se víc sebe, než jí.

            Bezprostředně po té se rozeběhlo vyprávění mé sousedky. Ten příběh nebyl chronologický, musel jsem si pracně některé jeho části spojovat, ale podstatou bylo střádání obrazů ztrápené duše. Studium francouzštiny, problémy s rodiči, těhotenství, odchod partnera, porod, ústav, starost o dítě, následná terapie, psychofarmaka, úzkosti, stesk a tak pořád dokola v začarovaném kruhu. Některé části vyprávění byly velmi obecné, jiné naopak tak konkrétní, že mě to uvádělo do rozpaků. Občas jsem něco rádoby chytrého poznamenal, ale většinu času jsem pouze poslouchal. Poslouchal jsem příběh neznámé ženy, ve kterém se dobře nedaly nalézt ani příčiny, ani důsledky, ani řešení. Přestože se mě občas na něco zeptala, žádných rad ani závěrů se nedožadovala.

            Ten příběh mi byl čímsi povědomý, jako bych ho už kdysi slyšel vyprávět, jakoby se některé jeho části dotýkaly mé osoby více, než by bylo v této situaci očekávané. Jednu chvíli jsem měl pocit, že poslouchám naučený text, ale pak jsem si uvědomil, že je to docela pochopitelné, protože v rámci terapie jistě musela všechny problematické fáze svého života mnohokrát převyprávět. Říkal jsem si, že jsem se patrně stal jakýmsi dalším náhodným terapeutem. Nebylo mi to však nepříjemné, naopak, bylo to sice neobvyklé, ale inspirující.

            Po chvíli jsem si také bezděčně povšiml, že jsme středem pozornosti našich nejbližších sousedů. To hlavně proto, že mladá žena mluvila poměrně hlasitě. Já jsem naopak téměř šeptal. Asi nějaká slabost, nemístný stud, že se bavím s bláznem, říkal jsem si. Naši spolucestující na ní hleděli zcela bez skrupulí a se značným despektem, na mě se pak koukali s jakousi lítostí kombinovanou se zjevným nepochopením. Po chvíli jsem získal neodbytnou touhu udělat na okolní pozorovatele nějaké patřičně šílené gesto. To se nakonec nestalo jen proto, že mi moje sousedka náhle dala ruku kolem krku, opřela se o mé rameno a tiše se rozplakala.  Nenapadlo mě nic lepšího, než jí pohladit po vlnce tmavých vlasů, která jí padala do tváře a šeptat jakási konejšivá slova. Taková ta, co říkáme nemocným dětem nebo zvířátkům. Výsledek se dostavil ve chvíli, přestala plakat, políbila mne na tvář, položila si hlavu do mého klína a po chvíli usnula. To vše učinila zcela spontánně a cudně.

            Konsternované okolí jsem ignoroval vyjma dvou obézních, nehezkých slečen, sedících přes uličku. Ty se na naši adresu vyjadřovaly natolik hlasitě a natolik ošklivě, že jsem na ně několikrát vyvalil oči a vyplázl jazyk.

            V tomto stavu jsme dojeli do cíle mé cesty a já jsem musel svoji spící sousedku probudit. Ona pokračovala dál. Rychle jsem balil, přál jí hezké prázdniny a vše dobré. Rozespalá hladila mou ruku a Síriovu hlavu, načež se ten přestal zajímat o vystupování z autobusu. Procedura loučení se protahovala tak, že mnoho nechybělo k tomu, abychom pokračovali s ní.

            Venku, když jsme obcházeli autobus, jsem na okamžik spatřil její obličej přitisknutý k oknu. Zamával jsem a rychle odešel z dohledu.

            K babiččinu domu jsem došel v jakémsi náměsíčném stavu, nemohl jsem se toho pohledu zbavit a nedokázal jsem na tu zvláštní cestu přestat myslet. Měl jsem náhle pocit, že nedokončený příběh té ženy nějak souvisí s mým nedokončeným příběhem, a když pro mě zůstane nedokončeným, nehnu ani s tím svým. Byl jsem jako omámený. Dodatečně jsem si také uvědomil, že jsme si stačili sdělit pouze svá křestní jména a ohledně bydliště byla jasná jen města, do kterých jsme měli namířeno. Nic víc.

Ubytoval jsem se, otevřel všechna okna, abych vyhnal z domu vlhký zatuchlý vzduch a vydali jsme se se Síriem do nedaleké hospůdky na večeři.

„ No to je dost, že se taky ukážeš, Pražáku,“ od výčepu se na mě zubil v záplatovaných montérkách soused. Po chvíli jsem zjistil, že tu mám mnohem více známých, než jsem si myslel. Nejdříve jsem objednal pouze sousedovi, ale v každé následné rundě nějaký panáček přibyl.  Pes mě dovedl domu zcela spolehlivě, pouze nezvládl, jak jsem druhý den ráno zjistil, zavřít branku.

Sny oné noci měly jen jediné téma, odevšad na mě hleděly ty vlhké oči. Patrně jsem chtěl i něco napsat, protože počítač ležel otevřený na stole, ale ani jsem nezkoumal co, protože můj stav jakékoli rozumné psaní zcela vylučoval.

            Ráno se v mé, ještě bolavé hlavě zrodil nápad, že bych se mohl pokusit jí v tom pětitisícovém městečku najít a hned dopoledne jsem se tam také lokálkou vydal.

            Stál jsem na starobylém náměstí a přemýšlel jsem, jak se asi tak hledá pětadvacetiletá žena jménem Klára, která má ani ne roční miminko a byla v Praze v blázinci. Napadla mě lest. Půjdu na městský úřad, řeknu, že moje spolucestující něco v autobuse zapomněla a já jí to jdu vrátit. Kolik tu může být Klár s ročním dítětem? O blázinci mluvit ani nebudu muset.

            Úřednice, dojatá mou poctivostí, to měla hned. Myslím, že ani nehledala, jenom si ověřila, jestli jí paměť neklame. Možnost byla pouze jedna, ale adresu se mi docela rozumně zdráhala dát. Když jsem však položil na stůl dvě tisícikoruny s tím, ať jí to tedy odnese sama, rezignovala.

            Na zvonek přízemního, trochu zanedbaného domku nedaleko náměstí jsem zazvonil poněkud nervózně. Co jí řeknu? Že jdu náhodou kolem a říkám si, jestli tu náhodou nebydlí? Moje váhaní vyřešila starší paní v květované zástěře, která mi po mém pravdivém představení se sdělila, že to musí být nějaký omyl.  Má prý sice dceru Kláru, ale ta žije manželem a devítiměsíční dcerou už půl roku v Praze.

„U nás bydlela jen chvíli po porodu, než Honza dokončil rekonstrukci jejich bytu,“ sdělila mi ta vlídná žena už s trochu pátravým pohledem. Ten nápadně ztvrdl, když jsem převedl řeč na psychiatrickou léčebnu.

„To bude nějaké nedorozumění,“ dostalo se mi již rázné odpovědi.

Dál už nebylo co řešit. Přitakal jsem, omluvil se a vydal jsem se zpět na náměstí. Posadil jsem se hlavičku a vyndal notebook. Na obrazovce se objevila tatáž povídka jako v autobuse. Překvapivé bylo jen to, že už byla dopsaná a já jsem měl najednou pocit, že vím jak dál.