Škola základ života?

Nemít ještě školou povinné dítě, asi bych kvůli jiným tématům zapomněl na začátek školního roku. Nejsem profesionální pedagog, ale vzhledem k počtu dětí, se kterými jsem školu prožíval, se považuji za profesionálního rodiče.

Přečetl jsem v posledních dnech na toto téma několik článků, které se zabývají obecnými principy našeho školství, stejně tak i zcela konkrétními problémy toho či onoho typu školy a zavzpomínal jsem na více čtyřicet let, co se s naším školstvím nějak potkávám. Nastoupil jsem na ZŠ začátkem sedmdesátých let, moje nejstarší dcera stihla období krátce po změně režimu a nejmladší dcera aktuálně základní školu končí. Mezi tím pestré spektrum škol a systémů.

Změnilo se toho opravdu hodně. Pominuli absurdní množství ministrů školství, kteří se střídají prakticky každým rokem, vystřídala se i řada reforem a koncepcí. Délka studia, způsob výuky, osnovy, maturity a kdeco jiného.Jedno však přeci jen zůstává: učitel.

Pokud se zamyslím nad tímto pojmem v tom nejširším smyslu slova, tady pedagog, rodič a prarodič, vedoucí, trenér, vychovatel, mistr a leckdo jiný, je jeho role zcela zásadní.  Už dávno si nepamatuji systémové záležitosti mého studia na gymnáziu, ale jsem schopen dodnes citovat výroky svých učitelů, mám v paměti jejich postoje a názory a vnímám, jak zásadně mě mnozí ovlivnili. U rodičů se to předpokládá, ale platí to, alespoň u mě, i o těch učitelích školních.

Ne systém, ale dobří učitelé, ve mně vzbudili zájem o nějaký obor, a tím podnítili chuť se vzdělávat. A to je podstatou věci. Škola je jedním ze způsobů vzdělání, ale základem je touha po vzdělání. Absolvování školy má být prostředkem, ne účelem majícím zabezpečit kariéru a společenský status.

S výsledky tohoto často pokrouceného systému se setkáváme čím dál tím častěji. Potkáváme vzdělané lidi bez formálního vzdělání a tupé absolventy vysokých škol.  Absolvování škol nejde ruku v ruce se vzdělaností, alespoň s tou obecnou ne, ale i odbornost je většinou více zabezpečena praxí a následným sebevzděláváním, které prakticky nikdy nekončí.

Obzvláště je to markantní u řemesel. Učňovské obory generují absolventy, kteří neumí řemeslo, naopak mají ambice ukončit učení maturitou, jakoby pokrývač bez maturity ani nemohl na střechu, protože nedokáže vypočítat, jakou rychlostí narazí na zem, pokud se z té střechy zřítí.

Zcela specifickými elementy jsou školy soukromé, které doplnily spektrum vzdělávání se o prvek zakoupení si příslušného „vzdělání“. Nejsou to snad všechny a tedy čest a sláva těm, které se touto cestou nevydaly.

To už jsem zabředl do koncepce, ale právě v řemesle je velmi patrné, jak je důležitý učitel – mistr, který ovlivní onoho učně a k řemeslu ho přitáhne. Platí to ovšem obecně na všech stupních škol, i když na základních školách učitelé pracují s „nejtvárnějším materiálem“ a mají tudíž také největší „šanci“ ho tvarovat blbě.

Dobří učitelé tu byli i za minulého režimu, po jeho změně a jsou tu i dnes. Atributy onoho „dobrého učitele“ jsou, myslím, velmi prosté: láska k dětem, chuť někoho vzdělávat a morální a odborná způsobilost k tomu, vyplývající z vlastního sebevzdělávání a přemýšlivosti.

Chovám velkou úctu k dobrým učitelům a velké nepochopení k učitelům, kteří asi vlastně ani učit nechtějí jsou produktem systému: „seš blbej půjdeš na pajďák“. Snad už to tak dnes není.

Žijeme z hlediska vzdělávání se ve specifickém světě. Žijeme ve světě všudypřítomných a snadno dostupných informací, ale zapomínáme, že informace neznamenají znalost, a ani znalost s absolvováním školy nezaručují vzdělání a už vůbec ne moudrost.