Jádro pudla

Tento faustovský obrat vyjadřuje spojení ďábla s plemenem psa. Nevím, jaké zkušenosti měl pan Goethe, když ústy Fausta zvolal: "Das also war des Pudels Kern", ale já to mohu jen potvrdit.  

Pudlové mě „pronásledují“ celý život. Nikdy jsem sám žádného neměl, ale majitelky pudlů jsou obě mé bývalé tchyně, měla ho dříve než mě moje druhá žena a má ho má současná přítelkyně. Dalo by se z toho soudit, že to asi nebude jenom tak. Zřejmě si mě peklo prostřednictvím pudlů předpřipravuje. Nutno říci, pokud je toto předpeklí, nebude to v pekle tak zlé.

                Jelikož žiji celý život s velkými psy (pudlové, kteří mohou být ve své „královské podobě“ také velcí, ale s nimi osobní zkušenost nemám), vyvažují pudlíci mou lásku ke psům bez ohledu na velikost a rasu.

                Pudl byl vyšlechtěn z vodního loveckého psa, čemuž současný stav plemene asi příliš neodpovídá. Možná někdo naučil svého pudla milovat vodu, ale „moji“ pudlové cítí k vodě téměř odpor. Nemluvím ani tak o koupání, to se rozumí samo sebou, ale pudlíci, co znám, nechtějí chodit po světě ani za deště a v mokru. Ve vlhké trávě z důvodu venčení předvádějí cirkusácké kreace, aby si orosili co nejmenší část těla a tlapek. Chůzi po předních nohou je jistě možné naučit různá menší plemena psů, ale neviděl jsem vyjma pudlů žádné jiné plemeno chodit po předních zcela spontánně několik metrů.

                Pudlíci v mém okolí měli a mají z mé pozice chovatele velkých chlupatých psů jakési kočičí vlastnosti. Milují teplá a slunečná místa, deky, polštářky a peřiny a hlavně lidský kontakt, což z nich činí ve spojitosti s radostí z pohybu, neutahatelností a hravostí ideální společníky. „Můj“ současný pudl, respektive pudlička, je toho typickým příkladem.

Poznali jsme se (přes její paničku) až v jejích pěti letech, ale kdybych se jí nepodíval na zoubek, přel bych se s kýmkoli o to, že je to odrostlé štěně. Konfekční označení velikosti „XXS“ nahrazuje výraz  „toy“ (což je, jak známo, anglicky hračka), který se k Fogy (to evokuje jiné anglické slovo „fog“, což je mlha) náramně hodí, a to nejen s ohledem na velikost. S mlhou naopak mnoho společného nemá, protože je černá jako hřích a spod čupřiny jí svítí šibalské oči odůvodňující více souvztažnost s pekelnými silami. Jinak je to však, přes svou malou velikost, pro mě „plnohodnotný“ pes, což bych o všech trpasličích plemenech asi neřekl.

Již dříve jsem dospěl k názoru, který si v současnosti potvrzuji, že pánbůh stvořil pudla se zbytečně velkým počtem nohou. V trávě se pohybuje, jak už bylo uvedeno, po předních, doma zas většinou po zadních, a to vždy, když někoho vítá, loudí pamlsek, chce se mazlit nebo prostě jen upozorňuje na svoji přítomnost. Při chůzi zase většinou pudlíkům pauzíruje jedna ze zadních nohou a jejich časté střídání vytváří z chůze něco jako taneční krok skotských horalů, při kterém se neustále poskakuje po jedné končetině. Lehounké a pružné tělíčko prostě unesou dvě nohy zcela bez problémů.

Pudlíci jsou většinou zcela nekonfliktní, ale jejich hlasové projevy rostou s druhou mocninou úbytku objemu. Prakticky to znamená, že královský pudl (jak mám potvrzeno od chovatele) občas blafne, kdežto „tojík“ štěká na frekvenci blízké ultrazvuku při každé možné příležitosti. Fogy není výjimkou. Důsledně vyštěkává všechny psy od velikosti kokršpaněla a hlídá byt a také pozemek, na kterém se právě nachází, v takovém rozsahu, že kdyby úměrně své velikosti hlídal stejně můj hovawart, byla by jím střežená oblast velká jako Středočeský kraj.

                Tímto oslím můstkem se dostávám k soužití dvou jedinců rozdílného pohlaví, velikosti, naturelu, životního rytmu i priorit. Rozdílný je, alespoň to tak vypadá, i jejich vzájemný vztah. Sir přijal Fogy do smečky s jakousi samozřejmostí a její přítomnost řád jeho věcí viditelně neovlivnila. To samé se nedá říci o Fogy.  Získáním urostlého parťáka narostlo i pudliččino sebevědomí. Simulované útoky na psy získaly na razanci, a když jí nějaká pes chce výpad opětovat, Fogy se bleskurychle schová za Sira a patrně se potencionálnímu útočníkovi po psím vysmívá: „tak pojď, jestli si troufneš na padesát kilo živé váhy (Sir má kil osmačtyřicet, Fogy dvě).“ Také začala přejímat některé jeho návyky, včetně přečůrávání značek jiných psů. Vzniklo také, a to oboustranně, konkurenční prostředí, což se vyznačuje projevy žárlivosti. Jen zacílení je trochu jiné, Fogy žárlí na Síria  a ten zase na paničku. Jinak ale přítomnost temperamentní a mladší fenečky má na již trochu mrzoutského Sira blahodárný vliv. Ten se občas nechá i vyprovokovat ke hře na honěnou, kterážto spočívá v tom, že Sir leží na trávníku a Fogy kolem něho krouží ve stále se zmenšujících soustředných kruzích, až jsou tak malé, že může dostat „babu“.  Ta hra vypadá i trochu nebezpečně, protože Sir dává babu pomocí rozevřených čelistí, mezi kterými by se mohla pudlí slečna nenávratně ztratit. Zatím je však buď Sir opatrný, nebo Fogy hbitá. Přestože spolu občas sdílí jeden pelíšek, je nutné podotknout, že je jejich vztah díky Fogynčině kastraci zcela platonický.

                Na životní styl a světonázor naší pudličky  nemá vliv jenom Sir, ale i já. Gaučový způsob života vzal do jisté míry zasvé. Fogy začala objevovat kouzlo dlouhých procházek lesem, výletů, nocování pod širým nebem, plavání v v přírodní vodě a podobně.  Do vodních ploch vstupuje, jak už bylo řečeno, s velkým sebezapřením, vlastně v zoufalství, když se ocitne na břehu sama a my se jí se Sirem vzdalujeme. Takto poprvé vkročila do Hostivařské nádrže, zjistila, že umí plavat a jala se nás stíhat. Šlo jí to skvěle, ale dříve než začala milovat vodu, přišla na to, že nikam neuplaveme a dříve či později se vrátíme. Jinak ale proběhl přerod z gaučového na „autdoorového“ psa bez větších potíží. Fogy je v přírodě stále dobře naladěna, je zvídavá a ještě jsem na ní nezpozoroval známky únavy.

                Kromě vody má naše pudlička ve velké neoblibě tmu. Nikdy před tím jsem se s tím u žádného svého psa nesetkal, takže jsem chvíli nechápal, proč nechce večer z osvětlené ulice do potemnělého parku. Dříve než mi to došlo, dostal jsem instruktáž od její paničky. Do doby našeho setkání prostě za tmy většinou nikam nechodila. Vyvenčila se na trávníku před domem a hurá do postýlky. To se změnilo, protože pejsci potřebují přeci jenom trochu více prostoru a času, než jdou do hajan. Nedočetl jsem se nikde o nácviku odstranění strachu ze tmy u psů, takže se Fogy odnaučovala „za pochodu“. A nebylo to tak zlé. Svým způsobem asi opět pomohl Sir. „Když tam může on, mohu tam taky, a když se nestane nic jemu, nestane se ani mě,“ řekla si asi Fogy a dnes před vstupem do temného průchodu před parkem už jen krátce zaváhá.

                Náš  hovawart má naprostou absenci kořistnického pudu, díky čemuž je zcela neškodný pro vše živé (vyjma některých lidí a psů) ve svém okolí. U Fogy se lovecké ambice přes generace postelových pudlů nikterak neoslabily. Fogy je lovec. Nenechá v klidu jediného po parku chodícího kosa, natož holuba. Vyrazí za každou kočkou a je, myslím, jen otázkou času, kdy si jí nějaké zdatná kočka chytne a odnese. To samozřejmě trochu přeháním, ale nebezpečí, že jí velký a sebevědomý kocour „upraví fasádu“ je docela reálné. V bezpečí před naším loveckým pudlem nejsou však ani zajíci, bažanti, srny, jeleni a divočáci. Zatím sice žádného příslušníka zmíněných druhů zvěře nezadávila, ale už má několik „zářezů na pažbě“ v podobě lapených much, můr, brouků, pavouků a vos. Zvláště lov vos se neobešel bez srdceryvného pláče.

                Je zajímavé, že Fogy za docela krátkou dobu našeho soužití trochu zvážněla, pokud je vůbec takové slovo vhodné pro tatrmana, který má hravost a přítulnost jako životní krédo. Je to možná opět Síriovým vlivem, protože se ve svých klidových fázích chová docela podobně. Leží na boku v „boudě“ pod stolem nebo na chodbě v mé nepřítomnosti na mých pantoflích, což mi pro malého psa přijde dost nepohodlné, na rozdíl od Sira, který je schopen spokojeně ležet na čemkoli. Občas také nasadí melancholický výraz, který panička zděšeně komentuje jako smutek a utrpení. Dost možná se proto tak začala tvářit, neboť odstranění „smutku“ se řeší laskominou a mazlením.

                Fogy právě leží na složené dece na gauči a sleduje, co dělám. „Píšu o tobě, čerte.“ Jak na ní promluvím, zvedne hlavu a poněkud jí nakloní, čímž by se její výraz dal interpretovat tak, že je jí to jasné. Jasné je však jen to, že čeká, až se jí začnu věnovat. Nejlepší by byla hra „na honěnou“ a „na kousanou“ zakončená uhlazením do stavu nirvány. I ten je však jen tak „naoko“, protože kdesi uvnitř je skryto to „jádro pudla“.