O zemi, kde zítra znamená již včera aneb synové akademika Lopuchova

Podtitulek by mohl také znít: Jak bylo možné pozorovat symptomy rozkládání komunistického režimu díky účasti v neobyčejně absurdní soutěži. Psal se rok 1984…

Do svých patnácti let jsem žil jako uvědomělé, spořádané dítě, vše se změnilo mým nástupem na gymnázium. Nebyl to záměr, ale toto gymnázium bylo trochu výjimečné. Ne snad nároky na studenty, v tom bylo zcela normální, ale svým klimatem. Přestože všechny souvislosti mi došly až později, už první zkušenosti z nového vzdělávacího zařízení byly pozoruhodné.Na první hodině občanské nauky jsem oslovil, takto vycvičený ze základní školy a poučený o jiném statusu středoškolských pedagogů, vyučujícího - soudruhu profesore. Odpověď zněla:

„My jsme spolu někde pásli krávy, studente?“

Když jsem nasadil nechápavý výraz, vyučující pokračoval:

„Profesorem na filosofické fakultě jsem byl, učitelem na gymnáziu jsem nyní, ale v obou případech pan, nikoli soudruh.“

Bylo vidět třicet zděšených pohledů patřících třiceti puberťákům, kteří od té chvíle neoslovili svého učitele jinak než „pane profesore“. Oslovovali ho tak s nepředstíranou úctou a na jeho hodinách to vypadalo jak v kostele. Ani průběh hodiny občanské nauky nebyly úplně standardní: 

„Osnovy předepisují na čtyři roky tři a půl roku marxismu-leninismu a půl roku všeho ostatního. Na klasickou filosofii máme zhruba čtyři hodiny. Dovolím si udělat malou změnu. Budeme se tři a půl roku zabývat klasickou filosofií, a pokud nám zbyde čas, probereme i různé okrajové záležitosti“. To nám bylo slíbeno a slibu bylo dostáno, přičemž hodiny marxismu – leninismu měly charakter jednosměrné jízdenky na „Pankrác“.

V jiných předmětech to bylo podobné. Soudruhu se neříkalo nikomu, kromě učitelky němčiny, o které se ke konci našeho studia její kolegové zcela nepokrytě vyjadřovali v tom smyslu, že je sem na nás nasazena. Na ruštině nám ruštinář zpíval s kytarou písně Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy, v českém jazyce paní ředitelka zcela ignorovala část naší a sovětské poválečné literatury. V tomto duchu probíhalo celé studium. Organizace SSM na škole prý existovala a snad měla i nějaké členy, ale jak fungovala jsem za čtyři roky nezjistil. Naopak jsme měli školní časopis a hudební skupinu, jejichž činnost by sedala těžko kvalifikovat jinak než jako podvracení republiky.Nikomu se za to nic nestalo. Buď už začátkem osmdesátých let bylo trochu volněji, nebo to prostě nikdo nenaprášil.

 V každém případě se ve čtvrťáku začalo řešit, jak v tomto reakcionářském doupěti nahnat body pro blížící se přijímací zkoušky na vysokou. Geniální nápad dostala naše zeměpisářka, která si s námi na bramborové brigádě v začátku čtvrtého ročníku potykala, a po zbytek roku probíhaly hodiny zeměpisu vysloveně v rodinné atmosféře. V té době přišla na střední školy vědomostní soutěž o Sovětském svazu zvaná  „O zemi, kde zítra znamená již včera.“ Byl jsem se dvěma mně podobnými individui nominován do třídního kola. Nikdo jiný s námi soupeřit nechtěl, takže jsme ho vyhráli. Ve školním kole jsme již soupeře měli, ale byli natolik laxní, že to dopadlo stejně.Před obvodním kolem si nás zavolala paní ředitelka.

„ Když jsem se dozvěděla, že tam půjdete vy, chtěla jsem v první chvíli uspořádat nové školní kolo, ale pak jsem si řekla, že už snad máte rozum. Pánové, prosím vás, žádné provokace, nikomu byste tím neposloužili, hlavně ne sami sobě.“

Tímto jsme dostali požehnání a byli jsme v den konání soutěže na celý den uvolněni z vyučování. Přestože se soutěžilo až odpoledne, rozhodli jsme se věnovat dopoledne přípravě. Sešli jsme se již v deset v naší oblíbené hospůdce zvané Dřevák.  Vysvětlili jsme hostinské, která měla jasné instrukce od učitelů, kteří tam také chodili, proč tak časně, a začali jsme se s tlačenkovým salátem a popovickou desítkou připravovat. Měli jsme ze školy zapůjčeny různé materiály, ze kterých jsme záhy zjistili, že si s našimi geografickými znalostmi nevystačíme. Neznali jsme jména komsomolců a hrdinů SSSR, ani názvy staveb družby a úspěchy sovětských vědců nám byly zcela cizí.

Nejprve jsme to sice chtěli úplně zabalit a prostě si počkat, jak to dopadne, ale po třetím pivu se v nás ozvala soutěživost. Neopustil nás však ani smysl pro recesi a tak vznikl nápad, že si tam, kde nebudeme znát odpověď, vypomůžeme nějakou odbornou autoritou. Jelikož jsme žádnou vhodnou autoritu neznali, museli jsme si ji vymyslet. Tak vznikl akademik Lopuchov.

„To nám nemůže projít,“ mínil Honza.

„Naopak, projde nám to, když to budeme Lopuchova citovat přesvědčivě. Bude to říkat Jíra, ten jediný z nás vypadá jako svazák,“ usoudil Petr.

„No, to vám pěkně děkuju,“ ozval jsem se jako tímto určený mluvčí. 

„Tak už moc nechlastej, aby se ti nepletl jazyk,“ bylo mi doporučeno unisono.

Na vlastní soutěži, která se konala v jiné střední škole, to od začátku vypadalo, že všichni zúčastnění, soutěžící i porota, to berou smrtelně vážně.

„ To jsou typy tady, to bych se poblil“ komentoval situaci Jeník.

„Tichučko!“ umravňovali jsme zcela znechuceného kamaráda.

Nutno říci, že jsme vypadali v této společnosti, trochu jako exoti. Jeden se lví hřívou, druhý s plnovousem, třetí naopak vylepaný jak trestanec. Ani jedno nebylo v té době zcela standardním zjevem vzorného studenta.  Kolem nás byli samí růžolící vymydlení hoši a dívky, kdežto my jsme, v džínách a khaki bundách, které byly patrně dost cítit kouřem, moc jako premianti nevypadali.

Měli jsme štěstí.  Otázky nám sedly, protože byly z větší části zeměpisné. Neznali jsme pouze jakého si Čapájevova bojového druha, vymysleli jsme si tak jméno a já jsem s vážnou tváří citoval studii známého ruského vědce, zabývající se jeho slavným životem. Přestože jsme neřekli požadované jméno, byl Lopuchovem podpořený fiktivní hrdina porotou přijat bez mrknutí oka. A to už byla naše. Když jsem popisoval odhodlání, s jakým byly zavlažovány pouště kolem Sir- Darji a Amu- Darji a vysušovány močály kolem Kaspického moře, oboji jinak zcela absurdní projekty, předsedkyně poroty zaslzela a se znatelným ruským přízvukem šeptla: „maladci“.

O vítězi nebylo pochyb. Zeměpisářka, která naši exhibici zmeškala a našla nás v euforickém rozpoložení na lavičce před školou, nás pozvala na panáka a při líčení průběhu soutěže také několikrát zaslzela, pro změnu smíchy.

Celopražské kolo se konalo v v jakémsi Domě sovětské kultury na staroměstském Malém rynku. To už jsme sice byli přinuceni se společensky obléci, ale v dopoledním soustředění u Dvou koček na Uhelném trhu nám nikdo nezabránil. Tam nás také Zorka vyzvedla. Upravila nám kravaty, kopla do sebe malého ruma a vystrkala nás na poslední chvíli z lokálu. Že bychom celopražské kolo vyhráli, se nepředpokládalo, samotná účast byla úspěchem, který zabezpečoval kýžené body pro přijímačky. Nepředpokládané se však stalo skutečným. Akademik Lopuchov to zařídil. Když jsme o tom s odstupem času hovořili, připadalo nám neuvěřitelné, že porota, o které jsme si mysleli, že musí být složena s odborníků, nám tohoto ruského Cimrmana sežrala i s navijákem.  Je pravdou, že jsme se na toto kolo už připravovali, ale všechny budovatelské a hrdinské mýty jsme se prostě naučit nedokázali. Nahradili jsme tak tyto mýty jinými mýty, které možná nebyly o nic méně prolhané, než ty oficiální. 

Druhý den jsme dorazili do školy jako hvězdy. Paní ředitelka nevěřícně kroutila hlavou, stejně jako naši spolužáci, kterým byla tato slavná správa zvěstována školním rozhlasem. Nikdo to nemohl pochopit. Tyhle sígři, kterým není nic svaté, vyhráli soutěž o Sovětském svazu? Buď se přetvařují, nebo žijeme v úplném „Absurdistánu“, mysleli si asi mnozí. Správnost druhé možnosti potvrdila skutečnost, že jsme v kole celostátním obsadili druhé místo, a to jen proto, že jsme si nevzpomněli na Duslo Šala, vychvalovanou stavbu československo-sovětského přátelství, chemičku, která zamořila kilometry čtverečné okolní přírody a řeku Váh na středním Slovensku, a se kterou nám akademik Lopuchov pomoci nedovedl. To už bylo v době, kdy započala agónie režimu, jenom to málokdo tušil.