Večery s Falstaffem

"Stejně jsi Bohu dlužen smrt. " -  "Jenže není ještě splatná. Proč bych měl s placením pospíchat? Nač se mám někomu nutit, když mne neupomíná?"  - To je replika Falstaffa a mladého krále Jindřicha ze Shakespearovy hry Jindřich IV.

Pře mnoha lety s neskrývanou pokorou vztáhl ruku na tento klenot světového dramatu Jan Werich, kterému učarovala právě postava Falstaffa, a dal této, jím nikdy nerealizované hře podtitul „veselá hra o smutku stárnutí sira Johna Falstaffa. Respektive Werich napsal scénář hry, jejíž název je buď tím výše uvedeným podtitulem, nebo se vydává jako „Falstaffovo babí léto“. Fakt, že nikdy nerealizoval její divadelní ani filmovou podobu, však neznamená, že by se z ní zachoval jenom prostý text. Krásným vyznáním je již Werichův prolog, dopis, který odeslal na Shakespearovu pomyslnou adresu a zaznamenány jsou ve zvukové podobě i vzpomínky, jak se s tématem vypořádával, a také jak si poprvé zahrál (spolu s Jiřím Voskovcem) v Bardově Bouři přímo na Broadwayi. Stojí za to zastavit se na chvíli u Werichovy posedlosti sirem Falstaffem.

Původně je Falstaff jedna z postav Shakespearových Veselých paniček Windsorských a dvoudílné hry o Jindřichu IV. Tam sir John Falstaff prochází oběma díly a Wericha zaujal zajímavým rozporem. „Každý chlap chce dvě věci“, tvrdí Werich, „mít moc a být ochlasta, děvkař a vůbec nestyda“. Jenže může být jenom jedno. Buď „král“, nebo ochlasta, děvkař a vůbec nestyda. Jan Werich pracoval dlouhá léta ve snaze vytvořit z „Jindřicha Čtvrtého“ hru jedinou, tedy hru, v níž by šlo právě o Falstaffa i s tím jeho neřešitelným rozporem. Werich to vymýšlel jako divadlo nebo film, ale nikdy nedokázal nápad dotáhnout do konce. Tedy do chvíle, kdy by stanul na jevišti jako Falstaff nebo před kamerou v téže úloze. A přitom Jiří Voskovec o něm tvrdil, že vlastně Jan Werich sám o sobě byl přímo zosobněním Falstaffa.

Nechci vůbec hodnotit Werichův soukromý život nebo jeho názorový a politický vývoj, dělají to mnozí a ty úvahy kolidují od levicově pomýleného Wericha až po Wericha - bojovníka s režimem. Stejně jako ten Falstaff byl asi tím i tím, a ještě mnohým jiným, ale já si ho chci ponechat tam, kde jsem se s ním setkal poprvé. Bylo to v době mého dětství u desek s nahrávkami z Osvobozeného divadla a s pořady, která vysílali s Voskovcem z emigrace v době 2. světové války. Potom až u mě následovaly jeho pohádky, které v jejich písemné i zvukové podobě považuji za klenoty české poválečné literatury a za velmi zdařilé mám i jejich filmové podoby.

Jelikož výše uvedené znám téměř nazpaměť, pouštím si aktuálně často různé dostupné nahrávky rozhovorů a proslulých forbín. Mám na mysli ty, které jsou zaznamenány z období spolupráce Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem (těch původních se zachovalo velmi málo), kterýžto se stal v určitém smyslu jeho důstojným pokračovatelem.  Přemýšlím-li, co je to, čím jsou tyto záznamy mimořádné, dospívám opět k tomu falstaffovskému rozporu. V hrách V+W  zmíněných forbínách se prolíná lidové klaunství založené na jednoduchém gagu s filosofickými pohledy a se slovní ekvilibristikou tak, že divák nebo posluchač vlastně neví, co má dělat dříve, smát se nebo přemýšlet. Dobrý divák dělá obojí a konzumuje tak velmi výživný pokrm.

Bezděčně mě napadá, že totéž je vlastně podstatou i „Císařova pekaře a pekařova císaře“. Opět je tu evidentní touha zakomponovat do jedné postavy zhýralého (ale roztomilého a vtipného) císaře, který by jím vlastně neměl být, a uvědomělého (už méně roztomilého i vtipného) pekaře, kterému by titul slušel lépe. Výsledek je opět fascinující, a pokud si odmyslím onen „dobový“ závěr, je to pro mě film stále s chutí sledovatelný.

Jan Werich se Shakespearovi ve filmu přiblížil ještě jednou, ač to není na první pohled patrné. Je to ve známé filmové pohádce Byl jednou jeden král, která je sice adaptací národní pohádky Sůl nad zlato, ale také Shakespearova Krále Leara. Obojí asi vychází z téže nadnárodní legendy a i tady je panovník poněkud rozpolcený.

Nechci rozebírat každý Werichův umělecký počin, tím méně cokoli, co bylo napsáno oněm, ale vždy a znovu se pokouším dívat se kolem sebe pohledem Wericha – Falstaffa, pohledem který dovede jedním mrknutím zhodnotit krásu života a lidskou moudrost, stejně jako aroganci moci kombinovanou s hloupostí a zlobou. 

Jenom taková malá ochutnávka v podání Jana Pivce:

https://www.youtube.com/watch?v=853QLLgAfzc