Konvička a Nohavica: hanbáři dnešních dnů

Paranoidní, islamofobní entomolog a nevkusný, rasovou nenávistí a slezským šovinismem posedlý písničkář jsou aktuální smutnou vizitkou našeho státu v zahraničí. Nebo snad ne?

Jistě že ne. Jednomu na popularitě a respektu neubylo a druhý zůstal neznámým šaškem, který si užil svých pár minut velmi pofiderní slávy. Omlouvám se předem všem, kteří otevřeli tento blog s rozhořčením, že tyto dva muže spojuji, stejně jako i těm, kteří ho otevřeli s radostí, že činím totéž, a to jak v negativním, tak pozitivním slova smyslu. Poněkud kontroverzní název i perex jsem zvolil z pohnutek zcela opačných, tedy abych deklaroval, jak rozdílně vnímám to, co jiní s odporem nebo se zadostiučiněním spojují.

V případě excesu pana Konvičky pociťuji určitou satisfakci, protože jsem již před dvěma lety označoval tohoto člověka za psychopata a jeho spolek za skupinu nebezpečných individuí, kteří v rámci boje proti islámu napáchají více škody než užitku, což se aktuálně ukazuje docela jasně.   Totéž pociťuji, když různí samozvaní virtuální bojovníci proti islámu, se kterými jsem diskutoval, mlčí nebo nenápadně obracejí a v zásadě nyní tvrdí totéž, co dříve jejich odpůrci, a sice to, že zde nechceme statisíce bezprizorních utečenců, ani neintegrovanou silnou muslimskou komunitu, ale proto nemusíme ještě hlásat náboženskou nesnášenlivost, ani z povzdálí nečinně přihlížet humanitární katastrofě. Myslím, a jsem tomu rád, že v původním militantním postoji setrvávají pouze lidé Konvičkovi podobní. Jmenovat asi není třeba, jsou dostatečně viditelní i bez velbloudů.

Postoj a způsob prezentace pana Nohavici je mi naopak velmi blízký. Ten totiž kromě textů vážně míněných, vyjádřených humorně či vážně, často s hravostí a nadsázkou tvoří i „ptákoviny“, které se často vztahují k aktuálním otázkám, událostem nebo problémům. U většiny z nich není nikterak patrný autorův názor, což je zjevný záměr. Nohavica si na aktuální téma dloubne, zlehčí ho nebo zesměšní jeho aktuální přeexponovanost a zanechá text svému osudu. Inkriminovaná píseň je toho ukázkovým příkladem. Retrospektivní popěvek  „šabadabadu“ prostě autor ve stejném rytmu komicky spojil s „Arab mi šahá na babu“. A to je celé.  Navíc postoje obou pánů jsou v seriozní rovině zcela rozdílné. Těžko někdo může podezírat Jarka Nohavicu z rasismu nebo etnické či náboženské nesnášenlivosti, přestože se často vyjadřuje hodně bez obalu. Naopak u pana docenta Konvičky jsou tyto odsouzeníhodné postoje zcela jasné.