Mít či nemít pandy?

Je to skoro hamletovská otázka, leč to, oč tu běží, je spojeno s řadou skoro kuriózních okolností, a také na toto dilema můžeme nahlížet různými pohledy, přičemž aspekty zoologické jsou na rozdíl od těch politických spíše podřadné

Nejdříve trocha zoologie. Panda velká (Ailuropoda melanoleuca) je šelma, jejíž taxonomické zařazení se zhruba každých deset let mění, takže je možné, že vyhyne, aniž by věděla, kde je její stálé systematické místo. Aktuálně je přiřazována k šelmám medvědovitým, přičemž tvoří zcela specifický rod. Těch specifik má vskutku hodně. Kromě kuriózního vzhledu, který má podíl na tom, že byla téměř vyhubena (možná, že jí to naopak nakonec zabezpečí i to, že vyhubena nebude) má i anatomické zvláštnosti, které se u ní vyvinuly v souvislosti s potravní specializací na bambusové listy. Vytvořil se jí šestý prst (ze zápěstní kosti) v opozici k ostatním prstům, aby mohla „lidsky“ uchopit potravu a matka příroda „narychlo“ upravila původně masožravé šelmě i zažívací trakt na pro šelmu nestravitelnou rostlinnou stravu (bambus tráví díky specifickým bakteriím) a docela zvláštně se jí také přizpůsobil chrup. Panda žije (tedy těch zbývajících cca 1400 jedinců) v horských oblastech Číny a je úzce vázána na bambusové porosty. Je to samotářské zvíře, které nemá mnoho přirozených nepřátel a asi i proto trpí poměrně malou „ochotou“ se množit, což je docela podstatným negativním faktorem reintrodukce do volné přírody. S trochou kruté nadsázky je to tvor předurčený k vyhynutí.

Dalo by se říci, že panda je symbolické zvíře. Stala se už před mnoha lety symbolem ohrožených druhů, přestože je mnoho zvířat ohroženějších a také mnoho set zásluhou člověka již vyhubených. Je jedním ze symbolů Číny, která se desetiletí intenzivně snažila ji vyhubit (nyní se snaží ji v několika rezervacích zachránit) a stala se také symbolem jakéhosi roztomilého plyšového medvídka, ačkoli je to ve skutečnosti zvíře spíše „introvertní“ a nevrlé. Z těchto důvodů (jistě ne kvůli té nevrlosti) je obrovským lákadlem zoologických zahrad, přičemž je aktuálně chována mimo Čínu pouze ve čtrnácti na světě. Žádná nečínská ZOO ji však nevlastní, ale je na základě politické vůle za tučný obnos do příslušné ZOO pronajata. Prakticky to znamená, že strana a vláda Čínské lidové republiky vyznamenají nějaký stát za rozvoj jeho přátelských (a třeba i ekonomických) postojů k Číně tím, že mu za milion dolarů ročně párek pand pronajmou. Z tohoto hlediska jsme vcelku nadějní adepti

Nechci rozebírat, jak jsme se těmi nadějnými adepty stali, ani jak se krteček s pandou stanou novými hrdiny nějakého družebního projektu, ale spíše se vrátím k té původní otázce. Pořízení si páru pand je jistě politická záležitost. Náklady na pronájem, stavbu pavilonu, péči a výživu přesahují běžné investice a náklady i naší nejbohatší ZOO. Někdo by holt musel sáhnout docela hluboko do kapsy, tedy do kapsy sáhne vždy občan, ale někdo to musí posvětit. Ukazuje se, že taková ochota je, a není se vlastně čemu divit. Dalo by se to formulovat třeba takto: Když budete, naši milí voliči, hodní, koupíme vám pandu, to si užijete!

Abych trochu vyvážil poněkud negativní podbarvení předešlých řádků, je nutno konstatovat, že by se pandy staly pro pražskou ZOO dlouhodobě obrovským trhákem, což by mimo jiné mohlo přinést asi i určitou kompenzaci v podobě sponzorské a reklamní činnosti a chov pand by také jistě zvýšil už tak vysokou prestiž zahrady. Musíme v této rovině jaksi odhlédnout od poněkud liché představy, že ZOO jsou primárně vědecké instituce. ZOO jsou instituce zábavního průmyslu, a když dělají svou práci dobře, o čemž v případě pražském zoologické zahrady nepochybuji, mají i významnou roli vzdělávací a výchovnou.

Jak jsem již uvedl, panda je symbol a síla symbolů může být velká. Nějaký vyhubený brouk, had nebo jakýsi „ošklivý“ nelétavý papoušek lidi, pokud se o tom vůbec dozvědí, moc nebere. Pandy budou online sledovat na svých počítačích děti před spaním, budou smutné, když je bude bolet bříško, budou jim ve škole malovat obrázky a odmítnou nosit jiná trička než ta s černobílým medvídkem. Nicméně až trochu povyrostou, budou se třeba i ptát, jak jsou na tom ty ostatní pandy, co žijí v přírodě. Působí to možná konstruktivně, ale z těch dětí vyrostou dospělí lidé a některým z nich to stále jedno nebude a začne jim třeba i nebýt jedno leccos jiného. Chci tím říci, že ač si o prostředcích můžeme myslet cokoli, výsledný efekt v podobě nástupu generace lidí, kterým není jedno, jestli nějaký tvor vyhyne tím, že se nějaká kus země zdevastuje, je z mého pohledu jednoznačně pozitivní. Nejde o to vychovat ekoteroristy, ale lidi, kteří možná začnou poněkud přehodnocovat postoje svých předků.

Z výše uvedeného je asi patrná moje odpověď na otázku v názvu článku. Byl bych rád, kdyby u nás pandy byly, ale byl bych naopak velmi nerad, kdyby jejích pořízení bylo spojeno s loajalitou k čínskému režimu, stejně jako k těm, kteří budou využívat populární zvíře k populistickým gestům. Pokud by se pořádala sbírka na pořízení pand a na náklady na jejich chov, přispěl bych, respektive přispíval bych. Panda totiž není na rozdíl od kolečkového křesla nezbytností, a tak by se na ni měli v širším slova smyslu alespoň částečně složit ti, co jí chtějí.