Jestli jste ještě nevyvěsili tibetskou vlajku, tak honem, honem!

Pokud ji náhodou nemáte, lze ji zakoupit v různých provedeních a velikostech prakticky všude, vyjma „gift shopu“ na Pražském hradě, tam je zase k mání prezidentská standarta (občas i originál). Ta se dnes bude věšet taky.

Kdybych vyvěsil vlajky obě, mohl by mě někdo považovat za rozpolcenou osobnost, eventuálně za schizofrenika, ale ono to závisí na úhlu pohledu. To, co je na prezidentské vlajce napsáno, lze vklidu připojit k tibetské vlajce a vyvěšení prezidentské standarty právě dnešního dne může být naopak chápáno jako její hanobení. Tedy ne s ohledem na výročí dne povstání v Tibetu v roce 1959, ale na den oficiálního ohlášení kandidatury Miloše Zemana na prezidenta.

Pěkně se nám tyto dvě události sešli, co říkáte? Je to téměř symbolické. Miloš Zeman se proslavil po celém světě, zvláště v okolí Nového Veselí jako propagátor historického pohledu, že Tibet byl čínskou armádou osvobozen a tamní nehumánní otrokářský systém byl nahrazen Mao Cen-tungovým pokrokovým komunistickým režimem. Režimem, který má na svědomí cca 80 miliónů lidských životů, čímž jeho představitel ještě trumfl své „vzory“ Hitlera a Stalina.

Jen krátce připomenu, co se tenkrát v Tibetu stalo. Začalo to již v roce 1950, kdy byl Tibet obsazen čínskou armádou. Malá a špatně vyzbrojená tibetská armáda neměla šanci, bylo pobito několik tisíc odpůrců a přechod Tibetu pod čínskou správu byl zpečetěn sedmnáctibodovou dohodou se slibem autonomie. Praktiky komunistického režimu vzbuzovaly čím dál větší nevoli Tibeťanů, která v roce 1956 přerostla v ozbrojené povstání.  Číňané na něj reagovali neslýchanou brutalitou, k potlačení povstání použili těžké zbraně a následně zatýkání, popravy a mučení. Další nepokoje vypukly v Lhase v roce 1959, kdy se roznesla zpráva, že Dalajláma je vylákán na čínské vojenské velitelství a tam bude zabit. To bylo roznětkou celonárodního povstání, které bylo opět tvrdě potlačeno. Dalajláma uprchl do Indie a v zemi se rozhořel komunistický teror a genocida s těžko představitelnými zrůdnostmi okupačního vojska. Během povstání bylo zabito 90 tisíc Tibeťanů, mnoho dalších lidí bylo vězněno, mučeno a popraveno. Statisíce obyvatel Tibetu emigrovaly ze země. Poměry v Tibetu si sice uklidnily, ale neproběhla žádná sebereflexe čínského režimu a v dohledu není cesta k nezávislosti a ani k jeho autonomii.

Tak to jsou události, k nimž se vyvěšením tibetské vlajky vyjadřuje symbolický nesouhlas. Lze to jistě vnímat jako pouhé gesto; nespravedlností (i nenapravených nespravedlností) se přece stalo a děje na světě mnoho. Je to tak, ale v kontextu skutečnosti, že hlava našeho státu má za spojence a náš vzor režim, který je pokračovatelem toho režimu, který působil v Číně  v padesátých letech (aniž by se jakkoli od něho distancoval) a dalajlámu má náš pan prezident za nepřítele, je toto symbolické gesto velmi aktuální. Vyjadřuje totiž velmi jednoduchou deklaraci toho, jaké hodnoty kdo z nás vyznává. Jestli jsme v rámci pofiderního příslibu vylepšení si naší prosperity ochotni spojit se s kýmkoli a cokoli mu odpustit a tolerovat, nebo jestli i za cenu určitých obtíží budeme zastánci základních principů demokracie a humanity.

V zemi, která sama prožila vliv zhoubného režimu i zásah komunistického okupanta, bych neočekával pochybnosti ani relativizování oněch událostí. Možná ale rychle zapomínáme, rychleji než je třeba.