Máme rádi Turky?

„Máš rád Turky? Máš rád ty psy pohanský, viď že nemáš?“ ptal se onehdy Švejk Palivce. Dnes se možná podobně ptají v Holandsku a mají na mysli politiky, kteří se rozhodli oslovit turecké občany v západních zemích.

A dost možná taky ty, kteří byli osloveni a začali vyjadřovat nevoli s tím, že nějaký stát není nakloněn tomu, aby představitelé jiného státu burcovali své občany žijící na jeho území, což je aktuálně případ Turků v Nizozemsku a Německu. Tureckému ministru zahraničí nebyla umožněna předvolební mise v zemi tulipánů a jeho kolegyně z vlády byla následně vyexpedována zpět do Německa, odkud se pokusila o totéž.

Tato agitace u turecké menšiny se nelíbí nikomu, a těžko se tomu můžeme divit. Dosti početná turecká komunita zejména v Německu a v Beneluxu by totiž mohla mít vliv na hlasování, které může nasměrovat Turecko k autokracii, tedy k významnému posílení pravomocí prezidenta Erdogana, což vzhledem k jeho názorům není pro evropské státy nic, co by bylo vnímáno pozitivně.

Prezident Erdogan bezprostředně po těchto dvou incidentech nešetřil sinými slovy, tak silnými, že se již patrně cítí být neomezeným vládcem své země a zapomíná, kým je tato jeho země ve vztahu ke státům EU a NATO, a kým jsou Turci žijící a pracující v Evropě. Slova o fašistech nenadzvedla nejen holandské politiky, ale už i německé, přičemž vlivný německý ministr financí se ptá, komu že to je poskytována mnohamiliardová pomoc, tedy „přeloženo“, jestli je Turecko ještě náš spojenec a partner.  

Nutno říci, že je to zcela legitimní otázka, protože chování i směřování Turecka je dlouhodobě velmi problematické, a to jak v jeho působení v konfliktu v Sýrii a Iráku, tak vydíráním v otázkách migrace a konečně i samotné tendence Turecka se „odsekularizovávat“ vzbuzují oprávněné obavy. V tomto kontextu je těžko ospravedlnitelná i ona agitace v evropských zemích, protože zde žijící Turci by, lidově řečeno, měli držet hubu a krok, respektovat politiku vlád států, ve kterých žijí, a ne zapalovat auta na protest proti postupu zemí, které jim dávají na rozdíl od jejich původní vlasti obživu.

Je možná i vhodné závěrem dodat, že to není Německo či Holandsko, které se nedokázaly vypořádat se svou minulostí, ale naopak právě Turecko neprodělalo žádnou sebereflexi ohledně své „fašistické“ minulosti, která se například projevila genocidou Arménů a v jistém smyslu pokračuje „politikou“ vůči Kurdům. „Host je host,“ odpovídá v té replice Palivec, a ani z mého pohledu není důvod neprojevovat neutrální postoj k Turkům, ovšem musí se jako hosté také v Evropě chovat a doma se pak prezentovat jako partneři a spojenci.