Má Olga Sommerová pravdu, když tvrdí, že se vrací totalita?

Olga Sommerová se takto v jednom rozhovoru vyjádřila, jiní míní, že jsou za to zodpovědní lidé jako ona. To psali Parlamentních listech. Myslím, že se totalita nevrací díky Sommerové, ani jinak, ale stále přežívá v nás samotných.

Možná, že jenom špatně chápu význam slova „totalita“, respektive totalitarismus (aby bylo jasné, že jde o politický systém). Podívejme se tak raději na nějakou definici:

Je to politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Totalitarismus je nedemokratickou formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“ moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence. Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie. Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci. Mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu, nacismus a státní kapitalismus.

Totalitní systém tedy obvykle charakterizuje těmito rysy:

státem vynucovaná ideologie,

jediná strana ovládající státní aparát,

policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování,

centrální řízení ekonomiky,

uzavření hranic,

monopol na prostředky masové komunikace.

~

Půjdu-li v této definici bod po bodu, vybaví se mi mnohé z našich předlistopadových dob, z dávnější historie hitlerovské Německo a stalinské Rusko a třeba také současný režim v Severní Koreji. Se stavem naší společnosti naopak mnoho podobností nenajdu, i když možná jenom špatně hledám.

To, co asi mnohé přivádí k myšlence, že spějeme k totalitě, jsou nepochybně zásahy státu do určitých svobod prostřednictvím podivných zákonů a vyhlášek a postupná ztráta soukromí vyplývající z mnohých monitorovacích prostředků a systémů. Na druhou stranu si nemyslím, že se tak děje v souvislosti s nějakou ideologií, a pokud ano, tak to není ideologie nějaké politické síly, ale všeobjímající ideologie globalizace. Systém, ve kterém žijeme, mi nepřijde v zásadních parametrech nedemokratický a těžko asi u nás najdeme i další atributy oné definice.

Myšlenky na totalitu mohou snad někoho přepadnout, když pohlédne na předvolení průzkumy. Slyšíme varovné hlasy, že nám hrozí vláda jedné strany.  Osobně mne vůbec netěší, že by právě tato strana měla v následujících letech vládnout, ale fakt, že někde vládne jen jedna strana, není sám o sobě nijak nenormální, je to naopak, soupeření dvou velkých stran, ze kterých vždy jedna vládne (pomyslné pravice a levice), je spíše známkou vyspělého systému.

Vrátím-li se k tomu, co vnímáme jako výhonky totality, tak nelze opomenout, že tento stav je podporován velkou částí občanů, patrně většinou, protože to je dílo politických stran, které k tomu dostaly mandát demokratickým způsobem a patrně ho dostanou znovu. Lze však namítnout, že mnohé totalitní režimy také vznikly demokratickým způsobem, nebo alespoň z vůle velké části občanů, což evokuje myšlenku, že totalita není něco, co by bylo proti vůli občanů jen odněkud importováno, ale že totalitu si, obrazně řečeno, nosíme v sobě. Někdo pak jen umně zahraje na tu správnou strunu, a už to jede jako po másle.

Na základě výše uvedeného bychom tak mohli říci: proč nadáváme, když si za to vlastně můžeme sami? Ono to ale úplně tak není. Kdo je zodpovědný za to, co se stalo ve třicátých letech v Německu? Samotní Němci, ten, kdo Němce zfanatizoval, nebo snad ideologie a politická situace ve světě? Kdo je zodpovědný za komunistickou epidemii, která ovlivňovala velkou část světa skoro celé 20. století? Tvůrci té ideologie, vůdci, nebo samotní lidé, kteří jí nejdříve uvěřili, potom ji využívali a zneužívali, a pak nenašli sílu a odvahu ji zavrhnout?

Každý si nese svůj díl viny. Má-li dnes někdo pocit, že se vrací totalita, stačí nevolit partaje, které jsou nositeli toho, co se nám nelíbí. I to má ovšem háček. Jsou-li vůbec takové, mohou být pro případného voliče z mnoha důvodů ještě méně přijatelné. Myslím, že to je přesně stav, ze kterého aktuálně profituje ANO. Hodně lidí bude volit Andreje Babiše z nezbytí, protože netíhnou k pravici, otrávila je ČSSD, distancují se od komunistů a nechtějí volit malé strany, které nemají šanci prosadit své programy.

Nástupu totality v Československu předcházela poměrně masivní podpora KSČ ve volbách v roce 1946. To neznamená, že by zde bylo tolik komunistů, ale nahrávaly tomu okolnosti, zvláště fakt, že většinu země osvobodila Rudá armáda a Sovětský svaz nemínil ztratit vliv na dobytých územích. Komunisté tehdy zvítězili 43% hlasů (na Slovensku měli pouze 30% hlasů a porazila je Demokratická strana s dvojnásobnou podporou), což bylo hodně, ale pokud by ostatní silné strany (sociální demokraté, národní socialisté a lidovci) byly schopny spolupracovat, mohlo se leccos vyvíjet jinak. Ale také nemuselo, a to právě díky vlivu Sovětského svazu.

To jsem trochu odbočil, ale chtěl jsem tím vyjádřit myšlenku, že nástup totality může probíhat plíživě a nenápadně, že lze strkat hlavu do oprátky dobrovolně i s nadšením. Nástupu totality, nebo spíše pseudototality, protože nástup skutečné totality asi aktuálně nehrozí, se lze bránit jen obezřetností voličů, vyžadováním důsledného dodržování demokratických principů a zvláště pak nesmiřitelností ke krokům, které se nám nelíbí, a se kterými principiálně nesouhlasíme. Apatie a rezignace jsou tím nejhorším, co lze v takové situaci dělat. S tím už má náš národ bohaté zkušenosti. 

Poznámka:

K definici totalitarismu byly použity po ověření z jiného zdroje údaje z Wikipedie