Pod ty oranžové vestičky si vezměte, milé děti, vestičky neprůstřelné!

Na hlavu blembáčky a půjdeme na procházku na Staroměstské náměstí a Pražský hrad. Projdeme se kolem betonových zátarasů pod dohledem policistů se samopaly. Neberte si také nic železného, protože na Hradě budete procházet detektory

Prevence je bezvadná věc, ale její opodstatněnost musí být v nějaké rozumné souvztažnosti s riziky. Kdybychom stejně, jako přistupujeme k hrozbě teroristického útoku, přistupovali k rizikům spojeným s automobilismem, museli bychom přestat automobily používat. I v zemích, kde terorismus reálně existuje, je obětí dopravních nehod o dva řády více než obětí teroru.   

Zmínil jsem terorismus, ale pouze jako jeden z příkladů. Vyrůstal jsem v době, kdy u nás byla poměrně srovnatelná rizika s dnešní dobou, přepadalo se, vraždilo se, existovali devianti, aut bylo sice méně a byla pomalejší, ale zase mnohem méně bezpečná. Díky systému „samodomo“ jsme byli obklopeni poměrně nebezpečnými přístroji, nástroji a spotřebiči a konečně gravitace fungovala úplně stejně jako dnes, tedy stejnou mírou a stále stejným směrem do středu Země. Na bezpečnost se příliš nedbalo, a tak se občas něco malicherného, ale i tragického stalo, stejně jako dnes, ale informovanost o tom byla minimální, což vedlo k tomu, že jsme při stejné riziku byli více v klidu.

Víte, já vůbec nechci hanět snahu o zvyšování bezpečnosti, v mnoha případech bylo učiněno mnoho dobrého, jen se zamýšlím, kde je hranice mezi tou mírou rizika a nějakým preventivním opatřením. Když jsem se učil jezdit na kolečkových bruslích (to měly ty brusle ještě dvě a dvě kolečka vedle sebe), tak jsem měl jako jedinou ochrannou pomůcku maminčiny vyřazené dámské rukavice, u kterých byli ustřižené konce prstů. Když jsem učil jezdit na bruslích své děti (a to už je pěkných pár let) měly chrániče na kolena, lokty a dlaně. Dnes mají děti naprosto standardně ještě ten blembáček. Nechci spekulovat, jestli absence ochranných prostředků zkvalitnila moji vlastní výuku, ale současné vybavení je bezesporu správné. Děti si však mohou všemožně ublížit i při jiných činnostech, a tak se nabízí otázka, jestli takto vystrojeny nemají být, i když jdou na procházku do parku nebo si hrají na hřišti? Jelikož takto zabezpečené děti kolem nikde nevidím, předpokládám, že jejich rodiče asi správně vyhodnotili míru rizika v kontextu s diskomfortem různých chráničů ve prospěch toho únosného rizika. Svým vnoučatům, až povyrostou, přilby na kolo a brusle pořídím, ale sám budu už do konce svých dnů jezdit na kole bez ochranných prostředků.  

Tím jsem chtěl říci, že sice chápu opatření, která mají chránit přede mnou druhé, ale nechápu a nesouhlasím s tím, že někdo se neustále snaží chránit mě před sebou samým. Chápu respektování všemožných pravidel silničního provozu, ale třeba ne to, že mám být připoután. Je mi jasné, že třeba kouřením (hypoteticky, protože nekouřím) nemám obtěžovat jiné, ale jestli si ničím svoje zdraví, je moje věc (tak ať mi napálí o něco vyšší zdravotní pojištění). Není možná daleko doba, kdy mě bude někdo odpírat nezdravé potraviny nebo alkohol a nutit mě pod sankcí ke zdravému způsobu života. Je dobře, že mě někdo přesvědčuje, jak je fajn, žít zdravě, ale rozhodnout se chci sám.

To jsem ale odbočil. Zmínil jsem se o hrozbě terorismu. Z mého pohledu je to v našem pojetí nejabsurdnější nepoměr míry rizika a obtěžujících a stát zatěžujících opatření. Ten nepoměr předčí naprosto všechno, co mě napadá, i hypotetický zákaz chození pod pavlačemi. I pády pavlačí (dokonce i mostů) jsou u nás častější, než teroristické útoky. Ochranné rámy na Pražském hradě, betonové zátarasy, po zuby ozbrojení policisté a mnoho jiných viditelných, neviditelných ale vždy extrémně drahých opatření, to není nic, co by zastavilo někoho, kdo chce spáchat teroristický útok. Kdybychom měli skutečně eliminovat většinu rizik, žili bychom absurdní nesvobodné životy. Bylo by to stejné, jato to zmíněné neježdění autem ze strachu z havárie, která je pořád možná, i když učiníme cokoli myslitelného.

V případě terorismu to se sebou ještě nese aspekt, že si vlastně takto o teroristický útok říkáme, protože naše opatření se nedají chápat jinak, než projev strachu, a šíření strachu je podstatou terorismu. Existuje-li u nás nějaký potencionální terorista, přemýšlí možná, na jakém nečekaném místě udeřit, na Pražském hradě a na Staroměstském náměstí to nebude, protože tam už jsme se vybláznili dostatečně. Tím jsem pochopitelně nechtěl říci, že se proti terorismu nemá bojovat. Je nepochybně správné monitorovat extrémistické skupiny a obecně lidi radikálně založené, a to všemi dostupnými prostředky. Prevence by se pak měla týkat kvalitní integrace u nás žijících cizinců a přísné a důsledné migrační politiky, což v rozporu s obecnými představami je u nás trvalý stav. Nelegálních imigrantů je u nás na rozdíl od západoevropských států, tím spíše USA, naprosté minimum a legální imigranti z rizikových oblastí to u nás se získáním byť jen přechodného pobytu nemají vůbec jednoduché.

Vyčasilo se, a tak půjdu na procházku se psem. Půjdu beze zbraně, bez oranžové vesty (dokonce i bez reflexních prvků na oděvu či batůžku) a půjdu i beze strachu, že na mě v parku na Kavčích horách číhá terorista. Vypiji si na vyhlídce nad Podolím jednu plzeň, byť to prý na lačno není zdravé a konzumace alkoholu na veřejnosti je zakázána (omlouvám se tímto všem nezletilým veverkám). Vyhnu se oplocení skalní římsy, které tam někdo patrně v pomatení smyslů vystavěl,  asi aby lidé neskákali z třicetimetrové skály . A kdybych se dlouho nevracel, nebude to tím, že jsem se stal obětí radikálů, ale pouze obětí své radikální chutě stavit se na zpáteční cestě U Bansethů na jedno či na dvě.