Turner na Hrad!

Znělo by to hezky, ale rozhodl jsem se letos nekandidovat, ač mám na funkci prezidenta všechny zákonné i obecné předpoklady. Budu jen zpovzdálí sledovat lítý boj kandidátů jakými jsou Hannig, Kulhánek, Chaloupka, Boštík či Hynek.

Už jak jsem před časem zvažoval založení nové politické strany (pracovní název byl Potměšilí, protože lepší adjektiva už vyzobali Svobodní, Zelení a Rozumní, Nezávislí, „Realističtí“, „Nestranní“ a „Patriotičtí“), uvažoval jsem i o té kandidatuře. Bez váhání jsem tento úmysl prezentoval, a to hlavně v pražských Nuslích a na Mnichovohradišťsku, a když jsem diskutoval s občany, to kandidáti dělat musí, bez toho to bohužel nejde, někteří lidé neznalí Ústavy, ústavních zvyklostí a obecně respektovaných principů zpochybnili mou kompetenci pro tento úřad. Dovolím si tedy zde shrnout mé argumenty, že bych byl opravdu vhodným kandidátem.

Ústava je v tomto ohledu velkorysá. Prezidentem může být každý občan ČR, který je volitelný do senátu, což znamená každý občan oprávněný volit starší čtyřiceti let. Že splňuji ústavní podmínky je tedy jasné, ale jsou zde jistě ještě nějaké jiné nepsané předpoklady, které automaticky ledaskoho napadnou: Prezident by měl být jistě formálně i neformálně vzdělaný, bezúhonný (což bylo dříve trochu problematické kritérium), dostatečně jazykově vybavený a obecně reprezentativní (tedy neodchylující se od nějakého velmi obecného standardu, třeba počtem končetin), a to je tak všechno, co jsem z exaktních charakteristik dal dohromady. Každý asi navíc podvědomě předpokládá, že by to měla být nějaká významná osobnost, je to ale opravdu nutné, a pokud ano, tak proč? Řadu evropských prezidentů v zahraničí téměř nikdo nezná do té doby, než se stanou prezidenty, a leckdy ani potom ne. Znáte třeba prezidentku Estonska? A pokud náhodou ano, znali jste ji i před tím než nastoupila do úřadu? Asi sotva. A kupodivu řadu prezidentů neznalo před kandidaturou ani mnoho lidí ve vlastní zemi. Kolik lidí mělo povědomost o Václavu Havlovi před rokem 1989? Řekl bych, že moc ne.

Těmito kritérii jsem tedy bez problémů prošel, a tak je namístě postupně přiřazovat mé přednosti k nectnostem, chybám a nedostatkům prezidenta stávajícího a jeho předchůdcům, přestože třeba morální profil je jen těžko exaktně hodnotitelný, a jak je vidno, většině národa je to šumafuk.  Nejsem ekonom, což sice jako přednost nevypadá, ale zcela jistě to předností je, protože prezident by neměl kafrat ekonomům do jejich práce s pocitem, že tomu rozumí lépe než oni. Jsem také aktuálně mladší a zdravější, než je současný prezident, a než byli v době kandidatury bývalí prezidenti. Ale vraťme se k tomu morálnímu profilu. Hned na začátku musím přiznat jeden z mála svých hendikepů: Je jaksi vžité, že prezident by měl být bojovník.  Bojovník proti monarchii, proti fašismu, proti kapitalismu, proti komunismu, proti ekonomickým neřádům, proti globálnímu oteplování nebo alespoň proti Evropské unii, islámu či proti existenci historickým reálií. V tomto ohledu nemohu sloužit, ale když vidím, jak jsou národu už jen pro smích mnozí skuteční bojovníci, a naopak jsou adorování konfidenti, je toto kritérium naprosto marginální.

Na druhou stranu nekouřím a nechlastám (a pokud náhodou chlastám, tak to nedělám v době pro to zcela nevhodné; s aktem odemykání korunovačních klenotů jsem se zatím nějak nepotkal, ale obecně nechlastám v práci), mám dostatečně reprezentativního psa pro funkci prvního psa a ženu, byť je to subjektivní, schopnou, se vší úctou k paní Ivaně, reprezentovat minimálně tak jako ona, a také několik dcer, pročež by mohli občané v případném referendu rozhodnout, která z nich by byla tou první.  Nelžu významně více než je běžné, nepodvádím a nemám ani ve zvyku intrikovat či s lidmi nemanipulovat. Vypadám, jak vypadám, hlava mi ale na krku drží rovně a všechny mé fotografie na lodi prý snesou srovnání s fotografiemi z "pirátských výprav na novoveselském rybníku". Nikdy jsem nebyl členem žádné strany, ani té „mateřské“ KSČ a nezapletl jsem se se Státní bezpečností, byť jsem to v žertu onehdy zmiňoval, což uvádím jaksi dodatečně, ne že by na tom záleželo.

Když se zamyslím nad profilem jiných kandidátů, kladu si otázku: jaká minulost někoho předurčuje? Má to být vysloužilý politik, který už obrazil veškeré ústavní funkce a ta poslední mu chybí do sbírky? No, může být, ale nesmí zblbnout a zbožštit se zároveň; a kdo to má dopředu vědět? Nějaký charismatický pracháč, který co nekoupí, to ožvaní? To je také osvědčené, jen je třeba nevybrat úplného magora, ale spíše někoho, kdo se nebere až tak moc vážně. A co takhle nějaký vědec? I bývalí vědci jsou v civilizovaném světě úspěšní, i když s chemiky úplně ideální zkušenosti nejsou. Že by kněz? Jasně, duchovní je jistě fajn, jen je třeba, aby byl mimo církevní hierarchii z důvodu střetu zájmů s Vatikánem. I umělci se někdy osvědčili, zvláště dramatici a filmoví herci (to v daleké cizině) a růžky vystrkují i spisovatelé a hudební producenti.  O sportovcích mám trochu pochybnosti, ale ti kteří příliš často nepadají na hlavu nebo do ní nedostávají rány od jiných, nejsou jistě předem vyloučeni. To už jsem se ale dostal do oblasti “lidové tvořivosti“. Milovaní sportovci, herci, zpěváci a moderátoři svou popularitou tak zblbnou určitou část národa, že ta je schopná je navrhovat i na úřad nejvyšší.

Vrátím-li se ke své (ne)kandidatuře, mohu mít snad i oprávněný pocit, že mám na funkci prezidenta málo zásluh. Asi ano, ale má být post prezidenta udělován za zásluhu, a pokud ano, jaká to má být zásluha? Když jsem tedy již rozhodl nekandidovat, čím dále více mám pocit, že by bylo nejlepší funkci prezidenta úplně zrušit, nebo alespoň zrušit její přímou volbu, která zcela nepatřičně budí emoce ve společnosti. Demokracie by bez prezidenta vybaveného zbytečnými pravomocemi nijak neutrpěla a formální hlava státu sloužící k jeho reprezentaci, jako v případě mnohých prezidentů či monarchů v cizině, by mohla být jako dříve volena zákonodárci. O kom bychom však potom psali?