Migrace ani islám nejsou, milí voliči, zásadními problémy naší současnosti!

Postoj k migraci či islámu rozhoduje prezidentské i parlamentní volby, tyto fenomény děsí a mobilizují miliony lidí a jsou zdrojem mnoha diskusí. Přestože jsou reálné, bývají uměle zveličeny a zneužity k manipulaci s občany. 

Bylo by demagogií tvrdit, že současný stav islámského světa není problémový a také potencionálně nebezpečný, stejně jako zůstává problémová migrační vlna, která se přehnala Evropou a Amerikou, která však aktuálně zásadním způsobem slábne. Stejně absurdní je ovšem také v zaslepené víře předpokládat, že bojem s migrací a islámem se vyřeší fatální problémy naší civilizace a lidstva jako takového.

Síla migrační vlny od roku 2016 výrazně klesá a tento rok, pokud nedojde k nějakému rozsáhlému konfliktu, bude podle všeho podobný letům, kdy již problémy s migrací byly, ale kromě tímto aktuálně postižených oblastí to nikdo jako problém nevnímal a politika se k tomu chovala netečně. Radikální islám zůstane problémem, a to hlavně v islámských zemích, v Evropě a Americe je to z hlediska ohrožení obyvatel problematický fenomén druhého či třetího řádu daleko za živelnými pohromami, motorismem, běžnou kriminalitou a důsledky lidské nedbalosti. To není důvodem tvrdě proti islámským radikálům nebojovat, stejně jako je důležité systémově řešit jiná, výše uvedená rizika.

Nebyla-li zcela fatálním problémem migrační vlna minulých let (to si může oprávněně myslet obyvatel nějakého přístavního města v Kalábrii nebo některých řeckých ostrovů, ale ne obyvatel Pelhřimova), neznamená to, že obecně migrace nemůže být v budoucnosti naprosto zásadním faktorem, který změní náš svět způsobem, který se nám jistě nebude zamlouvat. Z různých příčin se mohou dát do pohybu migrační toky o síle desítek či stovek milionů lidí, jejichž odlišná kultura, nevzdělanost i náboženské vyznání problém ještě prohloubí.

Tento docela pravděpodobný scénář úzce souvisí se zcela reálnými globálními problémy, jako jsou ekologické a klimatické změny na planetě, stejně jako její neodvratné přelidnění a tím i vyčerpání energetických, potravinových a vodních zdrojů. Z tohoto fokusu je trápení se tím, že v Německu bude za dvacet let deset procent muslimů, srovnatelné se situací, kdy někdo na potápějícím se Titaniku řeší, že kuchaři připálili moučník.

Již mnoho desítek let si lidstvo tato nebezpečí uvědomuje, stejnou dobu se deklarují různá řešení a stejnou dobu tento problém nikdo zásadním způsobem neřeší, přestože každým rokem klesá možnost jeho vyřešení, nebo alespoň zastavení či oddálení. Titanic se potápí, ale hudba hraje a pasažéři tančí po kotníky ve vodě. Místo pumpování vtékající vody a zacelování děr se pozornost oněch pasažérů zaměstnává rozdmýcháváním sporů, různými žabomyšími válkami a také udržováním standardu plavby ve smyslu hesla po nás potopa, respektive potopení se.

To, co tady píši, není nic neznámého, naopak, je to notoricky známé, ale mě tyto myšlenky znovu a znovu dráždí, když vidím, slyším a čtu, jak v přebytku a bezpečí žijící obyvatele vyspělých zemí strhávají politici, kteří straší násilím, diskomfortem a nevýznamnými lokálními hrozbami v situaci, kdy v horizontu několika desetiletí hrozí, když ne zkáza, tak naprosto zásadní změna onoho bezstarostného života euroatlantické civilizace.

Tito politici, stejně jako jejich předchůdci, vsadili na osvědčenou kartu hledání a nacházení nepřítele, proti kterému se mají jimi oslovení občané semknout. Už v dávné, stejně jako v nedávné minulosti to byli jiné národy, jiná etnika, jiná náboženství a jiné kultury.  Je pochopitelné, že v „temných“ dobách nevzdělanosti a neinformovanosti to bylo snadné, ale jak je možné, že je to tak snadné i dnes, kdy žijeme v informační a komunikační epoše? Dost možná je to právě proto, že žijeme v době přehlcení informací, které s absurdní intenzitou sdílíme, ale v pravém smyslu slova mezi sebou nekomunikujeme. Že žijeme v době, kdy je na výběr tolik náhledů, že nakonec nesáhneme po tom nejrealističtějším, ale po tom nejpohodlnějším, protože pohodlnost je náboženstvím naší civilizace.

Jsem přesvědčen, že zodpovědná politika je taková politika, která bere naprosto vážně globální hrozby, a skutečnými činy se jim snaží čelit. Velká míra zodpovědnosti spočívá na velkých a mocných státech, malé státy, jako je ten náš, se mohou a musí angažovat v rámci nadnárodních uskupení a organizací. Tam i malý stát prostřednictvím moudrého a přesvědčivého představitele může ovlivnit mnohé, stejně jako lokální dobrý příklad malého státu může být inspirativní pro státy větší a významnější. Předpokladem pro to však je, aby v příslušném státě byl důvěryhodný stav politického systému a politiky byli lidé, kteří nebudí odpor, kontroverze a posměch.  

Chtěl jsem tuto úvahu, jak by se asi slušelo, zakončit nějakým zcela konkrétním apelem, který by se dal zasadit do aktuálního rámce české politiky, konečně populistické žvanění některých hráčů naší politické reprezentace mě k této úvaze inspirovalo, ale je to asi zbytečné. Doporučil bych spíše těm, kdo tu možnost mají, podívat se jak žijí lidé mimo dosah naší civilizace, a to ne z poza plotu hotelového rezortu, odtud nic neuvidíte. Myslím, že reálná konfrontace s realitou přelidněné Číny, Indie a Indonésie, s permanentními konflikty sužovaným Blízkým východem, zuboženou Afrikou nebo zločinností zmítanou Jižní Amerikou, může kdekomu otevřít oči a usnadnit úvahu, kam tento stav může dospět.

Těm, kteří nemají z jakýchkoli důvodů možnost to poznávat osobně, pak doporučuji spoléhat více na informace těch, kdo tuto možnost mají, než na ty, kteří si místo řešení problémů vymýšlí pseudoproblémy, prostřednictvím kterých se s námi pokouší manipulovat, a to jen a pouze z důvodu naplnění svých ambicí. Pokuste se nebýt součástí davu, ale nezávislými individualitami s vlastními názory a také s vlastní odpovědností nejen za svoji osobu, které je vyměřena krátká doba existence, ale i za osud tohoto světa. Osud tohoto světa lze ovlivnit pouze ovlivňováním svého bezprostředního okolí a sebe sama.  Já mám pro dnešek splněno.