Nábor pro džihád

V Česku se šílí z arabských písmen, v Norsku skupina filmařů točila několik let dokument v islamistické buňce mezi lidmi, kteří odcházeli bojovat do Sýrie a spřádali plány k teroristickým útokům v zemi, která jim poskytla útočiště

<p>Včera jsem v blogu reagoval na článek týkající se hysterie s arabskými písmeny v pracovním listě pro dyslektiky. V širším smyslu do tohoto tématu patří i reakce na článek dnešní (čtěte <a href="https://zpravy.idnes.cz/dokument-norsko-islamiste-naborar-jeden-svet-adel-farooq-ulrik-rolfsen-1nn-/zahranicni.aspx?c=A180321_171802_zahranicni_pmk">zde</a>). Připadá mi vhodné ho uveřejnit; dejme tomu v rámci vyváženosti.</p><p>I člověka demokraticky založeného, tolerantního a liberálního zarazí v převzatém rozhovoru s norskými (jeden z nich je Pákistánec) dokumentaristy, že točili svůj dokument v prostředí, do kterého by měla vtrhnout policie a všechny pochytat a pozavírat. Policie nakonec zabavila filmařům natočený materiál jako podnět pro vyšetřování, ale soud rozhodl o jeho navrácení a nemožnosti ho použít jako důkazní materiál.</p><p>Je to pochopitelně na hraně, pro leckoho i za hranou, ale dá se na tom vysledovat řada obecných principů. Například úcta právům novináře informovat a nezveřejnit své zdroje. Je diskutabilní, kde má toto právo končit, ale ukazuje to názorně, co si u nás uvědomuje málokdo: že určité principy je nutno hájit i za cenu toho, že se to většině lidí nelíbí, že to není populární, a že to může být nebezpečné. Je to mimo jiné o svobodě tisku.</p><p>Neviděl jsem ten dokument, takže ho nemohu hodnotit, ale z rozhovoru vyplývá, že záměrem filmařů bylo, aby lidé pochopili, jaké pohnutky mají lidé, kteří se rozhodnou odejít ze země, která jim poskytuje blahobyt do válkou zmítané Sýrie, kde riskují život, a to na straně těch, které prakticky celý svět, včetně drtivě většiny světa muslimského, odsuzuje. A také jaké jak vnímají společnost, ve které žijí, a to v jedné z nejbohatších zemí světa. Není pochyb, že je to užitečné, protože pokud stát opravdu chce řešit nějaký problém, musí ho chápat. Stát jsou lidé, takže tu problematiku musí pochopit společnost.</p><p>Z článku není jasné, jak nebezpečná byla ona islamistická buňka, ve které se dokument odehrává v Norsku a naopak je patrné, že tito lidé byli a jsou pod kontrolou bezpečnostních složek. Vyvstává tak otázka, proč nejsou zavření nebo vyhoštění (ti co nejsou občany Norska) a nabízí se i vysvětlení, že za radikální názory nelze nikoho stíhat. Tuto skutečnost dokumentaristé dávají do souvislosti s tím, že reálný teroristický útok v Norsku nespáchal džihádista, ale ultrapravicový fašista bojující proti islámu. V tomto druhu extrémismu spatřují také větší nebezpečí, než v islamistických skupinách, které zatím působí pouze ideologicky.</p><p>Jak už jsem uvedl, je to na hraně. Otázkou však zůstává, jestli represe není zcela kontraproduktivní nástroj, jestli by se díky ní někteří jedinci s radikálními názory neodhodlali k nějakému teroristickému činu. Je patrné, že od radiálního názoru k radikálnímu činu je dlouhá cesta, všemožných radikálů je hodně a radikálních činů relativně velmi málo, a ty, které se stanou, jsou pak dílem pomatenců nebo lidí, které jejich zloba dovede až ke spáchání zločinu, na jehož konci je pravděpodobná vlastní smrt nebo doživotní žalář.</p><p>Ve zmíněném článku není žádné rozhřešení, a tak ani moje reakce nic takového nenabízí. Je to podnět k zamyšlení. O svobodě slova, o míře tolerance, o způsobu náhledu na nějaký problém a hlavně o tom, že složité problémy nemají jednoduchá řešení, respektive mají, ale ta problém neřeší, ale pouze prohlubují.</p>