Svědkové Okamurovi

K tomuto blogu mě inspiroval na Seznamu vysílaný pořad Jindřicha Šídla Šťastné pondělí. Docela se mi líbí ten formát i humor a jeho autora a protagonistu mám v oblibě již hodně dlouho. Poslední díl byl věnován okamurovcům.

Nepotřebuji se sice ubezpečovat o tom, co je zač majitel tohoto hnutí, ani co je to za lidi, kteří se k němu přidali, stále mě ale nejde do hlavy, jak se mohl tenhle absurdní spolek dostat do Sněmovny. Samozřejmě chápu, že vidina přímé demokracie může být pro některé lidi lákavá, stejně jako permanentní podněcování protimigrantské a protiislámské hysterie, ale říkám si, že přeci jen kvůli tomu není nutné volit něco takového.

Řekl bych, že právě na voliče SPD byl zacílen tento díl Šídlova pořadu. Bylo v něm totiž na základě docela banální stížnosti jedné „SPD tetky“ na Facebooku velmi názorně předvedeno, jak absurdními záležitostmi se někdo může zaobírat a zároveň, jak nenápadně a jakoby neškodně lze šířit nenávist, intoleranci a rasismus. Nic na tom nemění ani velkohubá prohlášení pana předsedy, že jsou mu jako míšenci rasismus a xenofobie docela cizí. Historie nás učí, že často nejhorlivějšími rasisty byli právě lidé s problematickou „rasovou čistotou“.

Stěžejní příběh pořadu se zaobíral tím, že ona „SPD tetka“ jinak místopředsedkyně SPD v Karlovarském kraji Věra Maříková si stěžovala na to, že tradiční česká pochoutka „trdelník“ je jedním karlovarským výrobcem zviditelňována reklamou, na níž vystupuje dívka s odstínem kůže, který paní Maříkové nevyhovuje.  Nebudu zde doslova přepisovat celé pasáže pořadu, to si můžete sami přehrát (třeba zde), ale utkvěla mi v paměti velmi trefná odpověď výrobce i to jakými argumenty na to paní místopředsedkyně reagovala.

Výrobce uvedl, že dívka není cizinka, že se jmenuje Jája a barvu její kůže prostě nikdo neřešil. Paní Maříkovou to nepřesvědčilo a reagovala takto, dovolím si ji citovat doslova: „Lidi prostě nezajímá, jestli je to Češka nebo Slovenka, ale spíš jde o ten první dojem. A ten je takový, že se jim to nelíbí. Chtějí si zachovat národní hodnoty, kulturu a tradice.“

Pominu-li to, že ten „bullshit“, který různí podvodníci prodávají v centru Prahy i desetkrát předražený, nemá žádnou národní hodnotu a není výrazem žádné kultury ani tradice (něco o trdelníku zde), tak nechápu, jak může roztomilá snědá holčička s pamlskem v někom vyvolat nelibost a ohrožení té naší kultury a našich tradic. Dále je v pořadu prezentováno, a to tak, aby to pochopil opravdu každý trouba, jak se denně virtuálně setkáváme s lidmi jiných ras, kteří zde normálně žijí a pracují, jsou úspěšní, oblíbení a je jim úplně jedno, co si o nich myslí hoši a dívky z SPD.

Tady však nejde o tu hrstku rasistických strejdů a tet (jak je označuje Jindřich Šídlo), které na základě asi hodně zajímavých kritérií dal Okamura do kupy při vzniku svého nového politicko-ekonomického projektu, ale o ten půlmilion lidí, kteří ho volili.  A já se vás ptám: co vás k tomu přimělo? Ti lidé možná ve finále ani žádní rasisté nejsou, možná si ty stále obehrávané fráze nedovedou ani dobře srovnat v hlavě, jenom prostě nastoupili do uvolněného výtahu, který je dovezl do nejvyšších pater politiky, a to bez příslušné průpravy, vhodného vzdělání (což by snad ani tak nevadilo), ale i bez patřičného morálního kreditu, který si poněkud bláhově třeba u poslance představuji.

Apropo, když se tak sleduji vystoupení pana místopředsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury, říkám si: „ Mně prostě nezajímá, jestli je to Japonec, Korejec nebo Čech, ale spíš mi jde o ten první dojem. A ten je takový, že se mi nelíbí. Chtěl bych zachovat národní hodnoty, kulturu a tradici.“ Ty ovšem nespočívají v tom, že má pan Okamura jinak posazené oči, než je u nás běžné, ale v tom, že představitel státu, kterým místopředseda Sněmovny jistě je, není nějaký nácek a nejsou jimi ani jeho poslanci. Je ovšem otázka, o jakých hodnotách, tradicích a o jaké kultuře je řeč.