Víš, ty naivní občánku, jak je to s tím ohrožením svobody?

To, co si pod pojmem svoboda představuješ, je možná jen její iluze, přívětivý matrix, který nechává občana v nastavených mantinelech skotačit a i se trochu bouřit, ale kontroluje ho, dohlíží na jeho aktivity a neomylně si ho vede.

Tento blog je adresován prostoduchému a naivnímu občanovi, který se raduje ze „svobody“ zvířátka zavřeného ve velkém výběhu, kde je pravidelně svými chovateli krmeno, za což je jim vděčné a oddané. Takovému občanovi, který místo aby kriticky posuzoval každý výrok, postoj a čin vládnoucích politiků a mocenských struktur, tak hystericky kritizuje ty, kteří právě toto činí, čímž vytváří  pravý opak toho, jak by se svobodná a demokratická společnost měla chovat.

Když nastane již zcela jasný stav nesvobody v podobě nějakého totalitního režimu, je už na všechno pozdě. Volání po svobodě a demokracii je již jen cestou do izolace, do arestu, na nucené práce nebo i na popraviště. Většina nespokojených ze strachu mlčí a další část společnosti, často bohužel ta větší se novým poměrům přizpůsobí a pokouší se na nich profitovat. To je známý obrázek z naší i nám blízké minulosti, stejně jako z některých současných „exotických“ reálií.

O svobodu je třeba bojovat již v okamžiku prvních pokusů o její narušování, ve chvílích, kdy si začne kdosi uzurpovat moc, přizpůsobovat zákony a normy svým vlastním zájmům a kontrolovat to, co má být mimo jakoukoli kontrolu moci. Také když se někdo začne chovat nemravně a z kritiky svého nemravného chování má jen legraci, protože si již dříve zcela legálním způsobem zabezpečil svoji neprůstřelnost a třeba i beztrestnost. Podotýkám, že je třeba vystupovat proti takovým jevům, i když jejich nositelé se dostali k moci zákonným způsobem, konečně i nacisté v Německu a komunisté u nás řádně vyhráli volby.

Signály takového vývoje jsou zjevné, ale je třeba trochu vůle i sebezapření je vnímat, protože je mnohem snazší, pohodlnější a také společensky únosnější být jen “zdravě kritickým“ k určitým dílčím nešvarům, než k zásadní podstatě politiky příslušných vládnoucích elit. Moc ve státě musí být co nejvíce rozložena, pokud se počne soustřeďovat, je to jasný signál k obezřetnosti. Nemusí to být někdy ani něčí cílevědomý sofistikovaný záměr, může to být jen přirozená „vlastnost“ moci, která, jak nám hezky popsal pan Mňačko, ledaskomu náramně chutná.

Některé výše uvedené projevy mohou působit i trochu úsměvně: „ Starý pán je trochu ješitný, sebestředný a mstivý, ale má na to za ta léta v politice přeci nárok, tak mu ten „syndrom krále Ubu“ dopřejme.“ Ani omylem! Prezident skočí své funkční období, odejde a umře, ale nešvary, které zavedl, se bude odnaučovat celá další generace politiků, a to v tom lepším případě. Systém si je také může vzít za své.

Systém také může přijmout jako normální stav vládu populistických hnutí, která si vytvoří bohatí oligarchové jako podpůrný prostředek svého byznysu a pro ukojení svých mocenských ambicí. Někoho může napadnout, že takový systém je dobrý i proto, že aktuálně nevede k žádnému ekonomickému krachu jako třeba dřívější model socialismu, ale ekonomicky funguje a fungovat bude jen do té doby než principy nesvobody a nedemokracie změní společnost na onu totalitní. Možná i potom bude třeba systém existovat (přeci Čína je bohatý a prosperující stát), je však otázkou, jak se v něm bude žít těm, kteří se nestanou prominenty režimu nebo roboty.

Nemyslím si, že je nutné hystericky plašit, přijde mi ale dobré žít v jisté obezřetnosti, v rámci které je užitečné naslouchat těm, kteří prodělali špatnou zkušenost se zásahy systému, vnímat změny a být citlivými na omezování svých práv a na projevy nadřazenosti práv mocných nad práva běžných lidí a na ohýbání zákonů včetně zákona zásadního - Ústavy ČR. Zvláště základní ústavní práva občana by měla být zcela striktně vnímána a ctěna. Proti porušování těchto zásad je třeba aktivně vystupovat, čímž nemluvím o revoluci, ale spíše o zákonných metodách zvrácení neblahé evoluce dokud ony metody jsou ještě zákonné.