Chvála veřejnoprávní České televizi a Českému rozhlasu

Není to míněno ironicky. Myslím, že žádný lepší zdroj informací u nás neexistuje a nutno říci, že asi ani existovat nemůže. Nikdo nemá, a mít nemůže, tak komplexní záběr, tak sofistikovanou síť profesionálů, ani míru nezávislosti.

Teď to může vypadat, že moje vnímání světa je zúženo konzumací zpráv jen z těchto zdrojů. Není tomu tak. Sleduji, čtu, i poslouchám informace z rozličných zdrojů a zajímají mě názory širokého spektra lidí, kterým jejich názory někdo umožní zveřejnit. Tedy i názor blogerů, kterým to umožňuje blog iDnes. Právě někteří z nich občas vyjadřují ve svých článcích pochybnosti o vyváženosti a objektivitě veřejnoprávních médií.

Nechci spekulovat, byť by se to nebylo těžké, kam tito lidé pro různé informace a hlavně názory chodí, ale to je každého soukromá věc. V této souvislosti je také třeba rozlišit pojem "informace" a "názor", což asi činní ledaskomu zásadní potíže.

Snad se s mnohými shodnu, že hlavním úkolem veřejnoprávních médií v publicistice je právě přinášení informací, a to má být také  prvořadým posláním redaktorů a zpravodajů. Názory mají v těchto médiích vyjadřovat hlavně externí hosté a úkolem televize i rozhlasu je v publicistice zajišťovat, aby mohl být divák i posluchač obeznámen s širokým spektrem pohledů, názorů a témat.

Myslím si, že to je právě oním kamenem úrazu, a také tím, co je reálně kritizovatelné na práci Českého rozhlasu i televize. Souvisí to právě se zmíněnými pojmy, jako je „vyváženost“, „nezávislost“ a „objektivita“. S trochou nadsázky však lze k tomu říci, že žádné vyvážené, nezávislé a objektivní médium nikdy nebylo, není, ani nebude. Vždy bude někomu z jeho zorného úhlu připadat to či ono nevyvážené, někomu nebo něčemu poplatné a neobjektivní.

Této nevyváženosti (neobjektivity a závislosti) se dopouští i veřejnoprávní média, a to zvláště výběrem lidí, kterým dají prostor se vyjádřit, případně tím, komu dají prostor si své hosty vybrat a jaká témata s nimi probírat. Pravděpodobně by si však mnozí představovali, že, když to přeženu, bude projevem oné vyváženosti diskuse soudce a odsouzeného vraha, kteří oba vyjádří svůj pohled na věc a divák se svobodně rozhodne, komu uvěří.

To je snad pro většinu lidí absurdní, ale třeba diskuse liberála s fašistou či komunistou by už nikoho nepohoršila, nebo, abych byl aktuální, diskuse zástupce nějakého prokremelského informačního zdroje s novinářem, který se zjevně kloní k naší západní orientaci. Asi v tomto ohledu poněkud pozapomínáme, že v etické a morální rovině neexistuje jakýsi volný trh s názory a postoji, respektive že všechny názory a postoje si nejsou rovnocenné. Rovnocenné jsou jen a pouze ve svobodě je v rámci zákonů vyjádřit. To však neznamená, že má mít každý právo šířit ve veřejnoprávních médiích své hloupé nebo šílené názory.

Vraťme se ale k podstatě České televize a k Českého rozhlasu. Možná si to mnozí neuvědomují, ale právě sama podstata veřejnoprávních médií je onou zárukou toho, že sice nikdy podle výše uvedené teorie nebudou zcela objektivní vyvážená a nezávislá, ale mají k tomuto teoretickému cíli nejlépe nakročeno, a to proto, že nemají konkrétního vlastníka a naopak mají řadu kontrolních mechanismů, které zajišťuje poměrně pestrá paleta lidí. Veřejnoprávní média tak nejsou přímo ovlivnitelná aktuální politickou garniturou, mocenskými institucemi a už vůbec ne opozicí, aktivisty či „názorem ulice“.

V tomto ohledu je projevem hlouposti a ignorantství třeba tvrdit, že Česká televize je pod vlivem jakési Pražské kavárny. Pominu-li to, že nikdo neví, co to ta Pražská kavárna je (dost možná je to jen dehonestační škatulka prezidenta Zemana, do které si umístil svoje oponenty), tak mi není jasné, jak by nějaké taková skupina ovládala Českou televizi. Logickým vysvětlením takového pohledu by mohlo být jen to, že významní pracovníci České televize jsou vzdělaní intelektuálové, a ti se prostě z podstaty věci nemohou chovat jako nevzdělaní primitivové a barbaři jenom proto, že by si to kvůli vyváženosti někdo přál.

Žijeme (snad stále ještě) v demokratickém státě a proto je povinností pracovníků veřejnoprávních médii ctít zásady demokratického státu. Jsme členským státem Evropské unie a NATO (nikoli Společenství „nezávislých států nebo jakékoli jiné asijské kvazi organizace) proto veřejnoprávní média musí být na straně našich spojenců a partnerů, a ne na straně našich oponentů a nepřátel, přičemž „být na straně“, neznamená lhát a zkreslovat fakta, ale pozitivně hodnotit to, co je v souladu s hodnotami, na kterých stojí náš stát a naše společenství a naopak negativně hodnotit to, co je s nimi v rozporu.

Je toho mnoho, co lze zcela legitimně kritizovat na České televizi i na Českém rozhlase. Jednak se programově a strukturálně nikdy nelze zavděčit všem, stejně tak je namístě jakási společenská kontrola nad onou cestou k nezávislosti vyváženosti a objektivitě. Měli bychom si však uvědomit, co kritizujeme, a za co koho kritizujeme.  Kritika toho, že se Česká televize a Český rozhlas chovají jako veřejnoprávní média kulturního demokratického státu, zakotveného  v EU  a v NATO, mi přijde zcela nepatřičná.