Kateřina v KSČM není konečná aneb mladí a rudí

Ona má sice Kateřina Konečná už pár roků po pubertě, ale je patrné, že i po ní "vstanou noví bojovníci" a komunistické ideje nezemřou s generací skalních vyznavačů této ideologie, kteří u nás řádili v druhé polovině 20. století.  

Vyrůstal jsem v době, kdy být komunistou znamenalo už spíše být jen vyčůraný, než přesvědčený o správnosti, morálnosti a naplnitelnosti této ideologie. Členů komunistické strany bylo kolem mě patrně  hodně, ale asi se nijak nelišili od nečlenů. Znal jsem i nějaké komunální komunistické funkcionáře, ale ani ti se z pohledu kluka z maloměsta nijak výrazně neprojevovali. Později jsem potkal i přesvědčené komunisty, kteří ještě na přelomu milénia byli ochotni tvrdit, že komunismus je jedinou budoucností lidstva, i když bylo už dlouho patrné, že tato ideologie není jen spojena se zločinnými režimy, ekonomickým úpadkem všude tam, kde působila, ale také je nerealizovatelnou utopií. 

Dostalo se mi velmi liberální výchovy a domácí výuky dějin, která se od té oficiální poměrně výrazně lišila, ale vyslovenou antikomunistickou "masáž" jsem absolvoval u své pratety, která komunisty z duše nenáviděla a nečinila rozdíl mezi nimi a nacisty, což bylo v té době hodně smělé rouhání. Nebyl to asi záměr, ale byl jsem takto vychováván k nedůvěře. K nedůvěře v politiky, v ideologie i v různé vykladače různých pravd. Nestal jsem se nedůvěřivým na základě zklamání, ale naopak jsem se učil důvěřovat důvěryhodným. Pamatuji se, že už jako docela mladý jsem ohledně komunistů řešil určitý problém. Komunisty jsem vnímal jako špatné lidi, ale znal jsem komunisty, které jsem měl rád, a nic špatného jsem o nich nevěděl.

Naučil jsem se neodsuzoval ty, kteří vstoupili do strany, aby sobě a svým blízkým ulehčili život, ale vnímal jsem to jako slabost a poklesek. Po změně režimu se mi však začali docela hnusit výmluvy typu: já jsem musel. V padesátých letech mohlo jít skutečně i o život a fatální existenční problémy, na počátku let osmdesátých to tak už rozhodně nebylo. To jsem si mohl ověřit sám na sobě. Měl jsem pošramocený původ, už na druhém stupni ZŠ jsem nebyl ani v pionýru, nevstoupil jsem do SSM, přesto jsem byl bez problémů přijat na gymnázium a z něho jsem i  s posudky vyšperkovanými různými flastry za protirežimní studentské recese v klidu počal studovat i vysokou školu. Nikdo včetně mě nemusel vstoupit do KSČ, abych mohl studovat.

V mých gymnaziálních letech jsem poprvé poznal i ty přesvědčené komunisty. Nemohl jsem pochopit a nechápu to dodnes, jak mohli být nositeli takovéto víry. Někteří totiž byli ve svém soukromém životě slušnými a spořádanými lidmi, někteří měli i dobré vzdělání. Nedokážu přesně posoudit, jak je tomu dnes, ale je patrné, že dožívá generace starých komunistů, kteří odmítli na rozdíl od svých mladších hbitějších soudruhů změnit názory (tedy změnit jejich prezentaci) a naopak se počínají etablovat mladší a mladí komunisté. 

I ty se pokouším nějak pochopit a v rámci toho jsem snad i schopen akceptovat, že marxista nemusí být komunista (musí být komunista marxista? ví bůh), přestože definice těch pojmů jsou poněkud rozplizlé. Není jistě  zločinem a nemusí být ani amoralitou věřit nějaké, třeba i utopické ideji. To bychom mohli odsuzovat i věřící všech existujících náboženství. Není také nutné spojovat onu víru (politickou a náboženskou) se zločiny a zločinnými režimy, které ve jménu příslušné ideologie zločiny páchaly. V tomto bodě se však náboženství a politika rozchází.

Přestože základním principem žádného náboženství (ani islámu ne, byť si to mnozí myslí) není páchat zlo a ani komunismus si jeho ideoví tvůrci takto nepředstavovali, je absurdní změnit víru jen kvůli tomu, že byla někde někým zneužita, ale je naopak zcela logické nehlásit se politické ideologii, která se v praxi nijak jinak než negativně neprezentovala. Z tohoto pohledu se tak nelze dívat na současné katolíky jako na pokračovatele těch, kdo vyznávali násilnou katolizaci a třeba inkvizici, ale na současné komunisty nelze nahlížet jinak, než jako na pokračovatele komunistů bývalých, kteří byli nositeli mnohého neřádu. 

Když si vezmu na paškál naše současné komunisty, tak ti mohli  za posledních třicet let kdykoli založit  jinou levicovou stranu, která by se distancovala od komunistických zločinů a naopak se hlásila k nějakým levicovým a pro mě za mě i některým  marxistickým ideálům. Nestalo se tak, a proto se členové a voliči dnešní KSČM ( to "M" je fakt málo) těžko mohou divit, že je někdo k bývalým komunistům přirovnává, což podporují i aktivity různých Semelových a Grebeníčků, kteří pořádají zvrhlé ideové konference a se slzami v očích řeční nad hrobem Klementa Gottwalda.  

Na základě výše uvedeného a skutečnosti, že byl komunistický režim zákonem uznán jako zločinný (a je stále zločinem se k němu hlásit), měla být KSČ zrušena a KSČM neměla vůbec vzniknout. Je mnoho důvodů, proč se tak nestalo, a proč se tak neděje ani dnes (aktuální spoluvláda KSČM není jistě důvod jediný, ale za to je zcela zásadní), ale principiálně mi nikdo nemůže bránit ani mít za zlé, když budu na dnešní komunisty nahlížet jako na ty, kteří schvalují zločiny komunismu a hlásí se k nim. A jak se chovat k těm, kteří se hlásí ke zločinům a ke zločinné ideologii? Hezky?  S pochopením? Proboha, proč? 

Asi docela rozumím tomu, co láká mladé lidi na anarchismu a na mnohých jiných ultraliberálních směrech, které mohou koketovat i s marxismem. Touha po vzdoru, odpor ke konvencím včetně konvenčních názorů byl vždy doménou studentů a mladých intelektuálů. V první polovině minulého století byl nositelem takových idejí i komunismus. Ti chytřejší nebo morálnější (nebo chytřejší a morálnější) komunističtí buřiči ale pod tíhou událostí rychle vystřízlivěli, věrni komunistickým idejím zůstali ti prostoduší, ale hlavně ti, kteří zjistili, že po nastolení komunistického režimu mohou na svém členství profitovat. 

Dnes je to možná podobné, mnozí mladí vyznavači komunismu a marxismu časem pochopí špatnost podstaty této ideologie, ale jiní třeba přijdou na to, že pod křídly KSČM si lze vybudovat politickou kariéru, protože tato strana možná postupně ztrácí hlasy voličů, ale bohužel vinou populistických hnutí, jejichž ideologií je pouze úspěch, neztrácí moc.