Jaký je rozdíl mezi pašerákem a zachráncem migrantů?

Německá kapitánka lodi Sea Watch 3 Carola Racketeová vstoupila na italskou půdu jako zločinec a opouští Itálii jako hrdinka. Zachraňovat lidské životy, a to i nezákonným způsobem, nemůže být totiž v civilizovaném světě trestné.

Různé projevy migrační krize vyvolávají u některých lidí hysterické reakce. Vzhledem k tomu, jak s tímto tématem pracují některá média, a zvláště pak politikové různých protimigrantských stran a hnutí, to není nic divného. Nebezpečné to začne být v okamžiku, když hystericky reaguje vláda nějakého státu. Je to logický důsledek toho, že výše zmínění politikové se dostali k moci. Nelze mít za zlé lidem, které nějaké důsledky migrace postihuje, že nechtějí rozlišovat mezi konkrétními řešeními projevů migrace a obecnými principy humanity, které by nás měly nutit chápat migranty jako lidské bytosti, ale my ostatní bychom k tomu asi takto přistupovat měli.

Abych se vyjádřil zcela jasně, masová a nekontrolovaná migrace je problém a je třeba tento problém řešit. Je pochopitelně ideální řešit tento problém tam, kde vzniká, ale to je složitý, dlouhodobý a nákladný proces, který nutně naráží na velké množství potíží. Jsou proto namístě zcela konkrétní opatření, která mají migranty odradit od vstupu do evropských zemí a také jim v tom určitými způsoby bránit. Z tohoto pohledu působí činnost některých humanitárních organizací kontraproduktivně, což je i případ té organizace, která s lodí Sea Watch 3 a s její kapitánkou Carolou Racketeovou zachraňuje lidi z vln Středozemního moře.

Vedle aspektu určitých protiimigračních opatření stojí ovšem aspekt toho, že migranti jsou lidé, kteří z nějakých pochopitelných důvodů opouští své domovy a vydávají se často za veškerý svůj majetek na riskantní cestu do pro ně lepšího světa. Něco takového se děje odpradávna. Lidé opouštěly Evropu a hledali onen lepší svět v Americe, lidé opouštěly státy s totalitními režimy, aby prožili své životy v demokratickém světě. To se týkalo i našinců, kteří v druhé polovině 20. století utíkali ze své vlasti. Byli to mnohdy lidé, kteří netrpěli ani materiálním nedostatkem, ani nebyli přímo ohroženi na životech. Tito lidé také nebyli všude a všemi nadšeně vítáni, ale nikdo na "druhé straně" jim jejich útěk také nekomplikoval.

Řeknete si, že je rozdíl, když menší množství civilizovaných Evropanů odejde z nesvobodné země do svobodné země, mezi tím, když masově odchází lidé jiné rasy, kultury a náboženství do zemí, ve které bude pro ně problematické se začlenit, a které je nemohou přijímat donekonečna. Je to rozdíl. Je to ovšem jen rozdíl praktický, nikoli etický. Stejně jako za „elektrickým ohradníkem“ na naší západní hranici nebyl německý nebo rakouský „elektrický ohradník“, tak není ani možné potápět v moři lodičky s migranty a ty co ztroskotají, nechat utonout. Je možné usilovat o to, aby se na takovou plavbu nevydávali, bránit jim v tom, ale nelze nechat bez pomoci na moři ty, kterým se utéct podařilo.

Pro někoho může být zanedbatelný rozdíl mezi zachráncem a pašerákem lidí. Ten rozdíl ovšem je, a je zcela jasný. Pašerák dostane zaplaceno za to, že někoho převeze, pašerákovi nezáleží na těch lidech, ale pracuje pouze pro zisk. Můžeme klidně připustit, že mnohé organizace podnikají činnost, která se staví proti opatřením majícím zamezit živelnou nelegální migraci, ale to ještě neznamená, že jsou to zločinci. To pochopitelně platí jen tehdy, pokud se neprokáže, že se tyto organizace jako pašeráci nechovají, tedy, že ty lidi za úplatu nepřeváží. To se podle mých informacích v případě lodi Sea Watch 3 nikterak neprokázalo.

Itálie je díky své poloze ve svízelné situaci a její politikové musí reagovat na problémy lidí, kterým důsledky migrace komplikují život, stávají se pro ně bezpečnostním rizikem a logicky jim tak ničí jejich životní komfort a styl. Ostatní evropské státy by měly být Itálii v tomto směru nápomocné a EU by se měla zcela zásadním způsobem snažit patřičně působit v severní Africe, a to i tak, že se zamezí odplutí příslušným plavidlům. Je to sice velmi nepopulární, ale domnívám se, že není ani správné nechat Itálii, aby si se „svými“ již existujícími migranty dělala, co umí, že nás se to netýká. Jsou to totiž v jistém smyslu naši migranti, stejně jako jejich migranti.

Takový přístup ovšem vyžaduje od většiny občanů evropských zemí určitou dávku lidskosti a empatie, a je docela paradoxní, že více oné lidskosti a empatie mají ti, kterých se problémy migrace reálně dotýkají, než ti, kteří žádné problémy nemají a jen s notnou dávkou hysterie žvaní. Není jistě správné umožňovat těmto lidem v Evropě nějaký život „na dávkách“, ani není správné nevyžadovat od nich přizpůsobení se našim zákonům a společenským normám, ale naopak je třeba pokoušet se je začlenit. Ti, kteří se začlenit nechtějí či nedokáží a pochopitelně ti, kteří nerespektují příslušné zákony a normy, musí být navráceni tam, odkud přišli. Humanitární organizace by se pak striktně měly zabývat jen humanitární činností, rozhodně by se neměly stávat „trojskými koňmi“ tam, kde by měla platit jasná pravidla. Pravidla, která nás mají chránit, ale také pravidla, která z nás neučiní nekulturní a necivilizované barbary.