Moje setkání s Karlem Gottem aneb síla příkladu

Mnozí autoři zde u příležitosti Mistrova životního jubilea uveřejňují své vzpomínky a zdravice. Nechci zůstat pozadu, a tak i já přidám jednu vzpomínku na takové setkání. Ano, i já prostý člověk jsem měl to štěstí být s Gottem.

Myslím, že to bylo na podzim roku tisícího devítistého osmdesátého šestého. Komunistický režim se pomalu hroutil, ale já jsem to nevěděl. Netušil jsem, že si budu už za pár let moci koupit v normálním obchodě zboží, které v té době bylo pouze za tuzexové poukázky. Můj mnohem protřelejší kamarád mi kdesi opatřil bony a já jsem se těšil, že si za ně koupím pravé džíny, a to džíny značky Wildcat. Hrál jsem si v té době (jako konečně i v dobách pozdějších) na intelektuála, který zcela pohrdá věcmi, jako je značkové oblečení, který vlastně pohrdá materiálními statky jako takovými. Ve skrytu duše jsem však toužil po těch krásných riflích. Snil jsem svůj přízemní sen, jak si natáhnu kalhoty s packou šelmy na pravé zadní kapse.

Osudového dne jsem se tedy s balíčkem té „virtuální měny“ (asi jsem dodnes přesně nepochopil její smysl) vypravil do prodejny Tuzexu v pražské Lazarské ulici. Hodnou chvíli jsem jen tak nenápadně obcházel kolem, asi jsem měl pocit, že dělám něco nekalého a zakázaného. V té době jsem měl již několik nepěkných zkušeností jistou složkou veřejné bezpečnosti, a tak jsem si naivně říkal, jestli mě oni náhodou nesledují. Co když, až z kapsy vyndám tu podivnou měnu, tak mě neobklíčí, neodvlekou mě do Bartolomějské, kde budu vyslýchán, jak jsem k těm bonům přišel. Svým „nenápadným“ chováním jsem však vzbudil pozornost jen několika veksláků, kteří mi zcela bez ostychu bony nabízeli, přičemž vyndávali z kapes takové balíky peněz, že se mi z toho zatočila hlava. 

To mi dodalo kuráže, a tak jsem s hlavou vztyčenou vešel do Tuzexu. A v tom se to stalo. V prodejně byli kromě prodavačky jen tři lidé: Jakási slečna, která si právě vybírala tričko, já a ON. V první chvíli jsem netušil, za kým stojím, viděl jsem jen menšího muže ve velmi dlouhém kabátu. Ten mě zaujal, protože tak dlouhé kabáty se běžně nenosily, takové jsem znal jen z filmů. Stoupl jsem si za toho člověka a čekal jsem, až na mě přijde řada. Slečna si koupila tričko s obrázkem jakési hudební skupiny, zaplatila a vtom muž promluvil: „Tři „džimy“, pronesl nonšalantně. I kdybych byl býval byl úplným ignorantem, musel bych ten božský hlas poznat. Ano, sám Mistr si zašel osobně do obchodu pro tři balení Jima Beama.

Prodavačka však měla v regále jen dvě lahve burbonu, takže musela do skladu a já jsem měl tak možnost si Karla Gotta prohlédnout. Vypadal úplně jako v televizi. Měl pod kabátem lesklý oblek, košili podivuhodné barvy, kravatu s jakýmisi obrázky a úžasné polobotky. Všiml si patrně jak na něj civím, změřil si mě, pobudu v sepraných manžestrácích, pohorkách a khaki bundě a usmál se na mě tak mile, že se mi i coby heterosexuálnímu muži podlomila kolena.  Mezitím si převzal třetí lahev a přidal ji k těm dvěma do značkové igelitky (i to bývala vzácnost) nad vrácenými penězi jen mávl rukou a odplul z prodejny.

„Co si dáte? Povídám, co si dáte?“ prodavačka mě zcela konsternovaného musela několikrát oslovit. Pomalu jsem se probral, nasadil jsem tak světácký výraz, jakého jsem byl schopen, a pronesl jsem: „Tři džimy“… Z prodejny jsem spíše odvrávoral, než odplul, a ve té samé značkové igelitce jsem si odnášel místo kalhot tři lahve kořalky. Když jsem pak za pár dní s kamarády první z nich otevřel, byl jsem docela zklamán, „mýdlová voda“ mi moc nechutnala, nicméně byl jsem za weltmana. Kvůli Karlovi jsem sice chodil dál v odřených manžestrákách, ale sametová revoluce se blížila, takže se to už dalo vydržet.

...a přátelé, tento příběh je pravdivý. Ten mladý muž se totiž jmenoval T. Tscheche Turner...