Média vlastněná oligarchy jsou lepší než ta veřejnoprávní

Myslí si to patrně i šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl, který nedávno na toto téma hovořil na XTV s Janou Bobošíkovou. Rozhovor jsem zhlédl v zájmu sběru informací a názorů, a to bez ohledu na zanedbání jisté duševní hygieny.

Poslední uvedené konstatování je jistě poněkud přehnané, ale předpokládám, že všichni konzumenti soukromých médií jasně chápou, proč to tak je. Smyslem každého mediálního počinu přeci je, jak pan Plesl v rozhovoru zřetelně deklaroval, aby byl pozřen co největším počtem konzumentů. Tedy v komerční zóně vydělal peníze, potažmo v té nekomerční polaskal autorovo ego. V tomto smyslu je něco podobného i smyslem politiky. Politika je prý tak jen prostředkem získání moci a z ní plynoucích benefitů. Ne, že by tomu tak v obou případech reálně nebylo, ale nemohu se osobně smířit s tím, že to tak být má.

Nemám v úmyslu zde detailně rozebírat, jak si Bobošíková s Pleslem notovali v obhajobě médií vlastněnými českými oligarchy, v kritice veřejnoprávních médií, v loajalitě k současné vládnoucí garnituře a v zesměšňování opozice, o tom si každý může udělat obrázek sám, když si rozhovor přehraje (třeba zde). Přijde mi také zbytečné zaobírat se orientací XTV i osobou kdysi populární „Bobo“, která bez prvku překvapení usedla k vránám sobě rovným, ale zajímavý mi přišel celkový přístup klíčového představitele jednoho z největších českých deníků.

Jaroslav Plesl rozhodně není hloupý ani neschopný, řekl bych, že právě naopak. Mnoho jeho postřehů mi přišlo zajímavých a také správných. Jeho pohled je pragmatický, analytický a každý také chápe loajalitu k zaměstnavateli a tím pádem i kritický pohled na konkurenci, respektive na představitele poněkud jiné žurnalistiky než té, jejímž obecným cílem je vytvářet zisk pro majitele příslušného média, a jsou-li to zároveň politikové, tak i „public relations“. Existuje ovšem i ona „jiná“ žurnalistika, kterou lze v obecném smyslu chápat jako službu veřejnosti, která jen proto ještě nemusí být v žádném rozporu s dobrým zaměstnáním ani s profesní prestiží. Totéž lze říci i o politice.

Rozhodně nechci tvrdit, že nelze dělat poctivou žurnalistiku v médiu, které ovládá veřejně činný člověk. Jsou tisíce témat, která nejsou, a ani nemohou být v žádném střetu s činností onoho majitele, a to teď nemám na mysli jen přípravky na hubnutí, módní policii, horoskopy a jiné lahůdky „fajnové novinařiny“. Šéfredaktor největšího deníku či ředitel informačního portálu si však musí zvolit nějakou politickou orientaci (rozumí se její veřejnou prezentaci) a dá rozum, že to nemůže být ta zcela opačná, než jakou má jeho zaměstnavatel, kterého zájmy musí chránit. To by se asi nikdy nestal tím, kým je. Od toho se pak logicky odráží orientace každého jednoho privátního média.

Rozhodně nechci tvrdit, že nelze dělat špatnou a nepoctivou žurnalistiku ve veřejnoprávním médiu.  Ona veřejná služba není sama o sobě žádnou zárukou kvality, ale ani morálky, objektivity či snad pravdy. I v takovém médiu určují směr šéfové, kteří mají svou politickou orientaci, své ambice, zájmy i vazby, což může mít vliv na svobodu jejich podřízených, ale v obecných principech je to apriori prostředí zdravější, stejně jako je zdravější, když je vlastníkem média nějaký nadnárodní moloch, který ve své podstatě nemá žádný konkrétní politický zájem a dělá prostě při respektování nějaké obecné orientace jen mediální byznys.

Lze tak konstatovat, že informační portál iDnes má aktuálně charakter provládního média, jiná média pak mohou stranit opozici, a to, aniž by je nějaký představitel opozice vlastnil. Další hráči na naší mediální scéně nepokrytě fandí tu levici, tu představitelům nacionalistických hnutí, tu prounijním, tu proruským silám. Zcela specifické je to však v případě veřejnoprávních médií. Ta jsou často prezentována (a jasně to i v tomto rozhovoru odprezentoval i pan Plesl) jako obecně opoziční či prounijní. V lidové žargonu (či v žargonu lidově se tvářících politiků) pak můžeme slyšet, že jsou to média sluníčkářská, pražskokavárenská, probruselská apod.  To slyšíme často, ale relevantní argumenty pro taková tvrzení moc slyšet nejsou.

Pokud investigativní novináři z veřejnoprávních médií poukazují na chyby či přímo lumpárny státního aparátu a jeho představitelů, logicky to zní jako hlas opozice. To je ovšem jen vyjádřením toho, že jedni aktuálně vládnou a jiní jsou aktuálně v opozici.  Nekorektní a neobjektivní by to bylo jen v tom případě, kdyby se to týkalo jen určité politické síly bez ohledu na to, jestli vládne či nikoli. Není také projevem žádné nevyváženosti, když veřejnoprávní média respektují, že jsme členy EU, NATO, že máme nějaké spojence, nějaké partnery a také v jistém smyslu existují nepřátelské režimy. Soukromý mediální subjekt může vyjadřovat svou náklonnost třeba i ke Kim Čong-unovi či ajatolláhu Chameneímu, ale veřejnoprávní nikoli.

Zajímavý je i onen aspekt „vox populi“. Soukromý mediální subjekt může oslovovat zcela minoritní a specifickou část společnosti, ale velké privátní portály pochopitelně cílí na majoritu, a to bez ohledu na to, jestli v konkrétních případech hájí pravdu a zcela obecně správné principy. Cílem těchto médií je zavděčit se z komerčních i politických důvodů pokud možno všem, stejně jako je to cílem jejich „zřizovatelů“ z řad politiků a lidí, kteří touží politiku ovlivňovat. Je to zcela pochopitelné. Nelze ovšem vyčítat veřejnoprávnímu médiu, že na základě obecně správných principů či pravdy prezentuje pohled, který aktuálně většina národa nesdílí. Stává se totiž někdy (mám pocit, že čím dál tím častěji), že z různých důvodů většinová část společnosti vůbec nestojí na straně pravdy, práva, morálky, etiky, tedy  obecných principů, na kterých by naše společnost stát měla. V takovém případě je povinností slušného novináře (v zásadě i každého slušného občana), který si tuto skutečnost uvědomuje, stát na té aktuálně nepopulární straně.

Vystupují-li v některých aktuálních případech veřejnoprávní média třeba ostře proti prezidentovi i premiérovi, nemusí to nutně znamenat, že jsou "spolčena" s jejich kritiky z řad opozice a s představiteli občanských iniciativ či akademické sféry. Může to být prostě jen proto, že aktuální představitelé tohoto státu jsou zatíženi skutky, které by měly být obecně neakceptovatelné, a to bez ohledu na to, že je to větší části národa úplně jedno. Vyjádří-li někdo nespokojenost s tím, co vrcholní politikové dělají a říkají, nelze jim oponovat tak, že příslušní politici byli demokraticky zvoleni a všichni musí do příštích voleb držet „hubu a krok“. Určitá loajalita veřejnoprávních médií se má týkat pouze státu jako takového, nikoli představitelů státu, kteří se prezentují různými lumpárnami a amoralitami. Myslím si, že onou veřejnou službou je v takovém případě naopak na takové jevy upozorňovat, případně je odhalovat. 

Blog, na kterém aktuálně publikuji, je také třeba chápat jako médium a můj příspěvek tudíž jako mediální počin. Jelikož jeho váha bude úměrná jen tomu, kolik lidí si ho přečte a nějak „zkonzumuje“, nebude souměřitelná s článkem ve velkém deníku. Těší mě ale pocit svobody, že z jeho obsahu se nemusím nikomu zodpovídat, že mi nikdo „neposkytl“ zadání, a tudíž nikdo nebude ani hodnotit splnění onoho úkolu, což posléze nebude ani nijak materiálně zúročeno. Přestože chápu, že pro mnohé je žurnalistika obživou, upřímně bych tento pocit panu Pleslovi i paní Bobošíkové přál.