Migranti stojí fronty na jídlo a turisté se cpou chobotnicemi…a nikomu není hanba...

Necítí se blbě turisté, není trapně těm, co pod článek, který o situaci na Lesbu informuje, napsali těžko uvěřitelné nechutnosti a nestydí se patrně ani pan Burget, který to za nás za všechny „doktorovi bez hranic“ pěkně nandal.

Doufám, že ne za nás za všechny. Za mě tedy asi ne. Článek, na který pan Burget (to jepatrně v jakési symbolické rovině ten s tím pecnem chleba) reaguje (článek můžete číst zde a Burgetovo vyjádření zde), si kromě popisu zoufalé situace v utečeneckém táboře všímá těžko přehlédnutelného kontrastu, že o několik málo kilometrů od lidí, kteří stojí v mnohahodinových frontách na mizerné jídlo, které se na ně často ani nedostane, se rekreují v luxusu a nadbytku jiní lidé.

V tomto článku jeho autor cituje polního koordinátora Marca Sandroneho z organizace Lékaři bez hranic: „Je to jedno z nejhorších míst, které jsem na Zemi viděl. V přístavu si můžete dát pivo a po deseti minutách jízdy jste ve vězení pod širým nebem. Neexistuje tu žádný přechod mezi rájem a peklem.“ A to říká člověk, jenž má za sebou humanitární mise v Kongu, Jižním Súdánu nebo Sierra Leone.

Nechci spekulovat, jaký byl dosavadní přínos pana Burgeta pro lidstvo, ale dovoluji si tvrdit, že lidé z organizace Lékaři bez hranic si zasluhují více než výsměch a pohrdání. V původním článku není také nic o tom, co odvážný bloger tak barvitě rozvíjí, tedy že se snad mají lidé z dovolené zahanbeně vrátit, příště nikam nejezdit, ani nic o tom, že mají svou polopenzi s pocitem studu do tábora odnést. Nikoho nikdo v článku neodsuzuje, ale pouze je vnímán onen paradox a příslušný lékař si říká, jestli těm lidem není trochu stydno. Jemu samotnému evidentně je, čemuž docela rozumím.

Sám jsem strávil poměrně dost času v zemích, kde panuje fatální bída, hrůzné nemoci a pocit beznaděje a bylo mi často trapně i za to, že mám dobré boty. Před lety jsem byl rok po cunami na Srí Lance s lidmi z Česka, kterým poskytli po mnoho dní azyl chudáci žijící v chýších z ruky do huby, a ti se s nimi rozdělili o to málo, co sami měli. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím jakýsi neurčitý pocit hanby zakládající se na tom, jestli bychom byli něčeho takového sami schopni, a to ne jako nějací bídníci, ale jako lidé žijící v luxusu a přebytku. Na základě mnohých reakcí bych řekl, že v drtivé většině ani omylem.

Na základě článku, na který reaguji, tedy v tomto případě na základě článku pana Burgeta, si docela jasně uvědomuji to, co mnoho z nás nechápe nebo spíše pochopit nechce. Je to skutečnost, že vedle pragmatického hodnocení negativních dopadů migrace, které všichni vnímáme, a kterých se oprávněně  obáváme, by mělo existovat cosi jako docela obyčejná lidská lítost, soucit a také určitý pocit studu lidí vyspělých a bohatých zemí. Ne, studu za to, že se jim dobře daří, ale studu, že i jejich prostřednictvím, tedy na základě jejich netečnosti a sobeckosti představitelé těchto zemí ignorují hrůzy, které se dějí jinde ve světě.

Řešením jistě není to, abychom svou porci chobotnic dali někomu, na koho nezbyl ani chleba, i když i to by člověk mající trochu cti v těle mohl v dané situaci klidně udělat, ale abychom apelovali na mocné tohoto světa, aby zoufalou situaci lidí v mnoha zemích počali řešit, nebo pro začátek ji alespoň na základě mocenských a ekonomických zájmů neprohlubovali. Mělo by nám být hanba za to, že neděláme nic, nebo neděláme tolik, kolik bychom bez vážnější újmy dělat mohli.