Blíží se další migrační krize, kterou jsme si opět sami zavinili

Na pozadí turecké invaze do Sýrie a absurdní a nesystémové politiky na Blízkém a Středním východě se rodí nová migrační krize. Evropa neudělala žádná preventivní opatření a stojí tak tváří v tvář realitě zcela nepřipravená.   

Turecko, náš spojenec a „přítel nejvěrnější“ aktuálně vede vojenskou operaci na území jiného svrchovaného státu, pro kterou lze jen těžko najít oporu v mezinárodním právu a není ani nikterak morálně ospravedlnitelná. Turecká propaganda vysvětlující tento válečný počin jako boj s terorismem působí v kontextu předchozích událostí v regionu poněkud nedůvěryhodně. Co udělalo Turecko, které má velmi početnou a dobře vyzbrojenou armádu, v průběhu spojeneckého tažení proti ISIL? Nezúčastněně přihlíželo a těšilo se ze ztrát v řadách kurdských milicí a jsou i potvrzené informace, že určité skupiny patřící k ISIL přímo i nepřímo podporovalo.

K syrskému režimu Bašára Asada můžeme sice mít z hlediska jeho vnitřní politiky oprávněně zcela zásadní výhrady, ale to můžeme mít i k Erdoganovu Turecku. Náš postoj tedy ovlivňuje jen mrzký politický přístup, na základě kterého je Turecko jako člen NATO naším spojencem a Sýrie nikoli. Ta je naopak spojencem našeho protivníka, tedy Ruska. Nechci zpochybňovat, že Rusko je z vojenského i z ideologického hlediska naším protivníkem, přestože to tak asi řada lidí nevnímá. Pokud by to totiž tak nebylo, k čemu bychom pak měli my a všichni naši spojenci armády a astronomické výdaje na ně? Jsou to dle mého soudu poněkud znepokojující otázky, ale s tématem přímo nesouvisí. S tématem naopak úzce souvisí, jaký vliv mají turecké vojenské operace na prohlubování humanitárních krizí, které jsme na základě našich subjektivních pocitů počali nazývat krizemi migračními.

Jelikož se Turecko nedomohlo podpory svých vojenských aktivit na základě dnes již poněkud absurdního spojenectví, rozhodlo se si onu podporu (ví bůh, jak by měla vypadat) vymoci vydíráním prostřednictvím otevření svých hranic tak, aby se mohlo do Evropy vydat cca 3 miliony zde žijících uprchlíků. A aby toho nebylo málo, Turecko se nás tímto snaží ze svých „soukromých“ pohnutek zatáhnout do konfliktu, který se může lehko z lokálního změnit v konflikt globálním. Rusku se turecká invaze v Sýrii logicky nelíbí a je schopno a možná i ochotno jí čelit a provést odvetný úder. Co budeme dělat, když náš spojenec vstoupí do faktické války z Ruskem? Vyhlásíme Rusku válku, a to jen z toho důvodu, že náš spojenec, který vlastně už žádným spojencem není, se chová jako agresor?

Nechci rozhodně tvrdit, že je takový scénář pravděpodobný, je ale možný a pokud vyloučíme absurditu jaderné války je docela reálný konflikt, který postihne řadu zemí a s tím spoustu nevinných lidí. Druhotné důsledky může pocítit Evropa v podobě nové migrační krize. Pokud se dají na pochod miliony lidí, přičemž musíme počítat nejen s těmi, kteří aktuálně přežívají v Turecku, ale i s těmi, kteří budou utíkat před novou válkou, není síla, která by je zastavila, respektive bychom se museli začít chovat k válečným běžencům jako k nepříteli. To by si sice mnozí udatní bojovníci proti migraci asi přáli, ale reálně by z nás takový postoj učinil necivilizované barbary. V této souvislosti si všímám, jak nelibě nese část veřejnosti informace o tom, že aktuální migranti nejsou těmi bohatými mladými muži, kteří přichází do Evropy čerpat štědrou sociální podporu a naše země cíleně islamizovat, ale jsou to zbědovaní váleční běženci bojující mnohdy o holý život.

Další migranti stojící na hranicích kontinentální Evropy nebo do ní přicházející tak budou jen dalším důsledkem naší principiálně naprosto špatné politiky zakládající se na principu „co tě nepálí, nehas“. Od minulé migrační krize se totiž nestalo nic, co by se dalo chápat jako prevence té další. Pokud si někdo myslel, že peníze a nemístná loajalita s tureckou politikou jsou řešením, nyní vidí, že opak je pravdou. Nestalo a neděje se nic, co by působilo byť jen jako náznak řešení situace na Blízkém východě, kde evropské mocnosti, USA a Rusko řeší stále jen své ekonomické a mocenské zájmy. Problémy se pro nás stávají problémy až v té chvíli, kdy se přesunou na naše území, do té doby jsou pro mnoho z nás hrůzné události v regionu Blízkého východu i kdekoli jinde jen takovými cestopisnými dokumenty či akční počítačovou hrou. Není proto nijak překvapivé, že veřejné mínění a tím i voliči politiků, jasně preferují princip: Nestarejme se o to, co se děje jinde a chraňme si všemi prostředky náš svět. Nikomu se pak moc nechce lidem vysvětlovat, že žádný „jejich svět“ a „náš svět“ už dávno neexistují.

Přestože se mi aktuální politika Turecka docela hnusí, říkám si, proč by Turecko mělo být tím státem, který důsledky migrační krize odnese samo, a to i přesto, že má určitý podíl na tom, že ona krize vůbec vznikla? Svůj díl viny však máme i my, tak proč by to mělo být následně jen Řecko, proč jen Bulharsko a jiné balkánské státy? Proč by to mělo být opět především Německo, které je svou životní úrovní a liberální politikou pro běžence sympatičtější než třeba Česká republika? Vyspělé státy Evropy, Ameriky i Asie se prostě nemohou jen tak zříci odpovědnosti za tuto situaci.  Nemohou, protože již před stovkami let začaly prosazovat svůj vliv, do dnešních dnů to nepominulo a už to ani pominout ani nemůže.

Nechci vůbec tvrdit, že je řešením otevřít hranice a vpusti do Evropy statisíce a miliony lidí jiné kultury, pro které je mnohdy velmi složité se do naší společnosti integrovat tak, aby to nezpůsobilo všemožné problémy. To by neposloužilo ani nám, ani jim samotným. Státy euroatlantické civilizace však mají moc i nástroje začít tuto problematiku řešit v jejích příčinách. Bylo by to jistě složité, jistě nákladné a jistě dlouho nepopulární, ale je to dle mého soudu jediná možnost. Populističtí politikové však nehledí dále než na toto či příští období svých mandátů a dobře sledují „peoplemetry“. Naše vlastním postoje omezené rozhledem po vlastním dvorku tak zcela zásadně ovlivňují politiku, která postrádá jakoukoli vizi a pokouší se jen opožděně a neefektivně hasit to, co již není k uhašení.