Nasaď si ji, nebo střelím!

Každý den se jedno naše venčení odehrává na nedalekém „psím hřišti“, ze kterého je pěkný výhled. Mezitím, než ta naše „přerostlá borderkolie“ přinese aportík, je čas pozorovat okolní svět. Nedaleko je stanice městské policie…

Patřím ke generaci, jejíž příslušníci si někdy už poměrně těžko nacházejí pozitivní přístup k bezpečnostním složkám. Přestože chápu, že to někdo dělat musí, mé oko je kritické a paměť mi ještě slouží, takže si dobře vybavuji situace, kdy jsem se dostal do „střetu se zákonem“. Přestože v mém nitru patrně stále dřímá asociál, provokatér a snad i potencionální zločinec, odbyl jsem si většinu takových projevů v mládí a již mnoho let můžu na své okolí v určitém rozporu s ralitou působit jako slušný občan. S normální policií jsem se od revoluce nezapletl ani jednou, což se ovšem nedá říci o policii městské.

Možná je to tím, že jsem dosud nepochopil její smysl. Kdykoli jsem byl očitým svědkem nějaké závažnější situace, vždy to nakonec řešila státní policie, a ne městští strážníci. Mé dosavadní delikty byly v zásadě docela malicherné: konzumoval jsem na lavičce v parku ovocné pivo, neměl jsem psa na vodítku, nepřišlo mi v metru dostatečně brzy potvrzení SMS jízdenky a podobně. O to více jsem se ale přitom vždy „spravedlivě“ rozčílil, a to z toho důvodu, že jsem pojal přesvědčení, že mě někdo zbytečně buzeruje. Rozčílit se však dovedu i virtuálně, a to třeba aktuálně v tom případě, když v televizi vidím, že se městská policie chlubí tím, jak její příslušníci napomínají osobu, která zcela osamocena uprostřed louky má roušku zpuštěnu pod nos. Tato konkrétní reportáž pak byla zakončena tím, že toho mají fakt moc…

Od té doby se na zmíněném psím plácku, jsem-li tam sám, pohybuji bez roušky a čekám, až si na mě nějaké „rameno spravedlnosti“ vyšlápne (ne nadarmo jsem uvedl, že ve mně dřímá provokatér). Ale pořád nic. Už jsem si říkal, že ti naši měšťáci jsou asi normální, přestože jejich vystupování vypadá jak z grotesky Laurela a Hardyho. Nejsou! Dneska se pustili do babičky venčící svého patnáctiletého retrívra v parčíku. Tu paní znám, a i z dálky bylo vidět, že jí pejsek opět zavrávoral, a ona ho s námahou zvedala, a při tom si stáhla roušku, která ji v tom manévru evidentně vadila. Bylo bohužel vidět i to, že strážci zákona k ní nepřišli, jak jsem si nejdříve myslel, aby jí pomohli, ale z gest bylo patrné, že jim vadí ono porušení nařízení vlády.

Vyrazil jsem na místo činu jak Zoro Mstitel, jelikož jsem ale z oploceného pozemku musel doběhnout až k rohové brance, už se úředním krokem od paní vzdalovali, a to patrně s dobrým pocitem, že se jim podařilo zabezpečit veřejný pořádek. Nemívám to ve zvyku, ale vyjadřoval jsem se na jejich adresu dost nahlas a dost vulgárně, což jen přimělo tu milou paní, aby mi rozmluvila jejich „stíhání“. Díky ní jsem patně dnes po létech neskončil za katrem. Starý retrívr už trochu pookřál a Cassi měla poněkud zklamaný výraz, že očekávaná sranda se konat nebude. S paní jsem se tedy rozloučil, a když jsem se vracel přes parčík domů, narazil jsem na jakési individuum ležící s rozpitou lahví na lavičce a porušující najednou asi deset různých hygienických a společenských norem, z čehož většina z nich se k nouzovému režimu ani nevztahovala. Strážníci ho nemohli minout, ale asi jim nepřišel jako vhodný objekt pro výkon spravedlnosti.

Vím, že bych neměl na základě několika špatných zkušeností zevšeobecňovat, a už vůbec bych neměl v této době nabádat k nějaké občanské neposlušnosti, ale domnívám se, že jak zcela obecně, tak i z cela konkrétně v současné situaci má více než nějaké byrokratické nařízení fungovat zdravý rozum a také zcela elementární slušnost, což asi stačí ke správnému vyhodnocení většiny situací.